Kázání 17. 9. 2017

Bohoslužby, Pardubice                               17. 9. 2017                       Lk 14,28-33

Neděle: 14. po Tr. (kostel sv. Jana Křtitele)

Čtení:

Job 28:12-15+20-28 12 Ale moudrost, kde se najde? Kde je místo rozumnosti?  13 Člověk nezná její cenu, v zemi živých se nenajde.  14 Propastná tůň praví: »Ve mně není«,moře říká: »Já ji nemám«.  15 Nelze ji získat za lístkové zlato, její hodnota se nevyváží stříbrem,    20 Odkud tedy přichází moudrost? Kde je místo rozumnosti?  21 Je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem.  22 Říše zkázy a smrt říkají: »Pouze jsme zaslechly pověst o ní.«  23 Jenom Bůh rozumí její cestě, on zná také její místo,  24 neboť on dohlédne až do končin země, vidí vše, co je pod nebem.  25 Když větru udělil prudkost a vody odměrkou změřil,  26 když dešti stanovil cíl a cestu bouřnému mračnu,  27 hned tehdy ji viděl a vyprávěl o ní, učinil ji nepohnutelnou a také ji prozkoumal  28 a řekl člověku: »Hle, bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.«

Text: Lukáš 14, 28-33

Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby?  29 Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí.  30 ‚To je ten člověk‘, řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘  31 Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo táhne s dvaceti tisíci?  32 Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru.  33 Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.

Milí bratří, milé sestry,

čtení z knihy Jób (28,12-28), které jsme slyšeli, klade velmi naléhavě otázku: Co je pravá moudrost, aby člověk obstál v životě? Kde je? Jak ji získat? Zřejmě už ve starověku měli zkušenost s tím, že se ani velkým bohatstvím nedá zaplatit, pátrat v hlubinách moře či vesmíru nemá cenu, dokonce nemá cenu pátrat v duchovních naukách celého světa či v jakémsi nekonečnu a naukách o tom, co je po smrti. A mají pro to vlastně prosté vysvětlení: Nemá to cenu, protože za tím a nad tím vším je ještě Hospodin. On to všechno stvořil a musí znát. Tak se ptejme jeho. Je-li něco v tomto světě moudrého, podle knihy Jób, pak úcta k Hospodinu a jeho slovu.

A my jsme pak četli podobenství, která vypravuje Ježíš. A ta podobenství jsou o lidech, kteří musí přemýšlet, co povede k úspěchu, k tomu, aby dokončili, co si předsevzali, aby nesklidili výsměch nebo nestáhli do svých pošetilých plánů celé národy, což končívá tragedií. Nejsou tedy ta podobenství o lidech, kteří mají nesmírnou odpovědnost – první asi vůči rodině, druhý vůči svým podřízeným a dokonce vlastně celé zemi? Co je tady moudré udělat a čím se řídit, aby stavba byla dokončena, a tragická bitva ani nemusela nastat?

V prvním podobenství Ježíš vypravuje o člověku, který chce stavět věž, spíše bychom si dnes mohli představit rodinný dům. Jenomže si nespočítal, jestli na to má dost peněz. Asi si to umíte představit, možná někoho takového znáte. Torzo takové stavby pak někdy celá léta je mementem, neboť se investor přepočítal, nezvládl to, protože špatně odhadl náklady na svou megalomanskou stavbu. A nejde jen o stavbu. Někdo rozmáchle založí firmu, která končí v konkurzu, protože za ní stálo více velikášských představ, než poctivé počítání svých možností a schopností. A stává se pak i to, co znali i Ježíšovi současníci: Všichni, kteří to uvidí, se mu vysmějí: To je ten člověk, řeknou, který začal stavět, ale nemohl dokončit. Už Pán Ježíš znal ze svého okolí, jak se lidé škodolibě radují, když se náfuka, který si chtěl udělat jméno, dostane do úzkých.

Druhý příběh ze svého okolí asi spíš neznáme, i když žijeme ve městě, kde jsou vojenské posádky, tak kdo ví. Že bychom si přáli, aby něco takového nastalo například na korejském poloostrově, to je pravda: Ve druhém podobenství se totiž rozhodne jeden král táhnout do boje s jiným králem. A Ježíš to vypravuje tak, že je naprosto samozřejmé, že takový král není zaslepenec, dobrodruh, ale každý takový bojovník se poradí se svými generály, zda nepřítel není silnější a nemá početnější vojsko. A pokud rozvědka zjistí, že protivník má více vojska a tanků, že válka nemá šanci na vítězství, tak každý jen trochu moudrý král od vojenské akce upustí a zkusí konflikt vyřešit diplomatickou cestou a jednáním. Asi nikdo z nás o bitvách rozhodovat nemusel, ale přesto: o nepřátelství, soupeření asi také něco víme – mezi jednotlivci, v rodinách, mezi firmami, národnostmi…

Po této stránce Ježíšovým příkladům nejspíš rozumíme. Varují před neuváženými investicemi, před bezhlavými konflikty, před bláznivým, nemoudrým jednáním, abychom se nedostali do zbytečných řečí, do prohraných sporů, abychom neměli ostudu, a konec konců – abychom naší pošetilostí a iluzorními představami nedostali do neřešitelných situací nejen nás samé, ale nestáhli s sebou druhé lidi. Asi si umíte představit, že ptát se, co je tedy moudré, je nám nanejvýš potřebné – v rodinách, ve staršovstvu, v oblasti občanského života atd.

Jistě, ale proč to vlastně Ježíš vůbec vypravuje, když tohle každý tak nějak ví? – Je pravdou, že mnozí kazatelé zdůrazňují, že Bible vypravuje pravdivě o člověku. Že Písmo nám nastavuje zrcadlo, abychom se správně viděli a porozuměli si. Kde jinde se tak zřetelně ukazuje, jak je nemoudré vrhat se do nepromyšlených investic a jak nemoudré je vrhat se do bitev a sporů, které by se raději měly řešit smírem?

Ale rovnou povíme: kvůli takovému poučení bychom Bibli nepotřebovali. Je totiž zřejmé, že Lukáš vypravuje Ježíšova podobenství, tedy nikoliv příběhy bezprostředně ze života, které někdo někde zažil. A v oněch dvou podobenstvích je nápadné, co mají společné: jde tam vždy o člověka, který má zvážit své možnosti, zda má na to, co chce podniknout – má na to, aby postavil dům? budoval kariéru? zvládne nepřátelství a válku? A v obou případech na to ten člověk prostě nemá. A otázka je jen, jestli to ví, že na to nemá, jestli si spočítal včas, že na to nemá, a nenechal to – jako nějaký blázen – dojít do hanebného konce. Jednou sklidí posměch sousedů, podruhé je otázka, zda začne vyjednávat včas, aby nalezl pokoj a smíření dřív, než se stane něco nevratného.

A tak chtěl Pán Ježíš říci: Rozhodujte se včas? Plánujte rozumně? Nepodléhejte prvotnímu nadšení? Nechte věci hodně dlouho uležet? Tomu bychom  – zejména my v církvi – asi dobře vyhověli. Ale – komu to vše Ježíš vlastně říká? Kdo jsou adresáti? Všichni lidé? – Nikoliv. Na začátku čteme: „Šly za ním veliké zástupy“ (14,25). V tomto případě a ze souvislosti vidíme: šlo o lidi, které Ježíš zaujal, asi s ním sympatizují, ale nebyli jeho učedníky. Ještě se nerozhodli, že Ježíše na jeho cestě budou následovat. Takoví byli tehdy kolem Ježíše, známe je i z naší doby. Nemají nic proti Ježíšovi, naopak, se zájmem a sympatií sledují jeho poselství, pokoušejí se hledat všelijaké duchovní zkušenosti; ale aby se stali Ježíšovými učedníky, nebo aby přijali křest a přijali jeho závazky a stali se údy společenství věřících v jeho církvi – to zatím odmítají. Zatím jen sledují, porovnávají, získávají zkušenosti, možná i rádi o nich hovoří. Nejsou to nepřátelé církve, posměvači, popěrači Boha – ale také ne učedníci.

A tak by to mohlo znamenat, že Ježíš takové zájemce, kteří se nechtějí nijak vázat, jen zdáli pozorovat a teprve hledají své místo v životě, takové Ježíš varuje: cena učednictví je vysoká: Žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem. Máme my také varovat a odrazovat tyto své bližní, kteří se ještě nerozhodli pro Krista a jen jakoby zpovzdálí, ano třeba i se sympatií pozorují, jak my chodíme do kostela, čteme Písmo a usilujeme o křesťanský život víry? Že bychom jim měli říkat: Dejte si pozor, to není nic laciného, to učednictví má jisté nároky a náklady, spočítejte si, jestli na to máte…? Neplatilo to v prvních staletích, kdy se s křesťanstvím pojilo mučednictví – ale dnes to už u nás neplatí a jinde na světě ať si sami spočítají, co je vyznání Ježíše Krista bude stát? U nás pronásledování snad nehrozí, ale posměch či údiv, snad pohrdání, to není zcela neznámé. Tak spočítejte náklady předem a dobře se rozmyslete.

Asi se však zeptáte: a jak se toto všechno snáší s těmi oddíly evangelií, kde Ježíš jinde k následování vybízí, zve, láká? „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, já vám dám odpočinutí. Mé jho netlačí a břemeno netíží“, říká u evangelisty Matouše (11,28n). A jak se to má k oddílům, které hned následují v 15. kapitole u Lukáše? Tam se mluví o hledání ztraceného penízku a ztracené ovce, která zabloudila, o návratu marnotratného syna a hlavně o trpělivém vyhlížení milosrdného Otce, který už zdáli toho ztraceného vítá. – A tady Ježíš varuje? Nechce mít tedy Ježíš učedníky jen horlivé, ale ne takové, kteří tíhu učednictví nezvládnou, ve zkouškách neobstojí, od víry a odpovědnosti s ní spojené při první příležitosti utečou? Takové on nechce?

A ruku na srdce – jak by to bylo s námi? Na které straně bychom se octli? Mezi těmi, kteří na sebe nehledí a slouží druhým bez stýskání a nářku, bez ohledu na svůj čas a peníze? Nebo budeme mezi těmi, kterým se Ježíšovo učení zamlouvá, ale přece jen zůstaneme raději v uctivé vzdálenosti?

A tak vidíme a tušíme: tady s naší obvyklou moudrostí nevystačíme. Copak měl Ježíš jen učedníky, kteří byli vždy horliví, ve zkouškách i službě obstáli a od Krista se nikdy nevzdálili? Jen vzpomeňme: Jak to bylo, když Ježíše křižovali? – Všichni ho opustili. A Petr, ten nejoddanější, šel jen zpovzdálí za ním, aby nikdo nevěděl, že k němu patří. A ruku na srdce – jak by to bylo s námi? Jsme o tolik statečnější, rozhodnější, obětavější? A to i ve věcech, kdy právě nejde o život? Ve službě potřebným, ve starosti o nemocné, v péči o sborové prostory a v úsilí o smíření?

A tak se ještě podívejme, kdy vlastně Ježíš tato podobenství vypráví? – Je na cestě do Jeruzaléma. A ví, co ho v Jeruzalémě čeká (Lk 13,33nn). Bude vydán v ruce lidské, vystaven posměchu, hanbě a utrpí porážku. Ale přesto jde. A jedná – Bohu díky za to – jinak, než ti dva v podobenství: nekalkuluje, nepřestává budovat stavbu svého království, i když ví, že dluhy a viny, které tu vzniknou, musí vzít na sebe, a vezme je. Nevyjednává s protivníkem, neuzavírá s ním podmínky míru a kompromis. Kdyby posuzoval své šance, pak by se obrátil a šel jinam. Ale on ví, že pravá moudrost spočívá v důvěře v Boží zaslíbení, pravá moudrost spočívá v úctě k Bohu, jeho Otci, který zaslíbil, že přijde jeho království. Ví, že jde vstříc porážce, posměchu a kříži. Až dodnes je tomu tak. Cožpak je dnes Kristus v nějaké větší vážnosti, než byl tehdy? A máme dnes větší úctu k jeho kříži? V tomto kostele si ho dali před oči a sklánějí se před ním. Představme si jen na chvilku, že by Ježíš začal kalkulovat a došel k výsledku: Tak na tohle já nemám; kříž, posměch, ostuda, porážka – to ne. To po mně, Otče, nechtěj. Já mám se svým kázáním a uzdravováním už dost úspěchu, děkuju ti, ale tím by to mohlo skončit. – Ale neskončilo, chvála Bohu. Neskončilo to ani křížem, chvála Bohu. Třetího dne vstal z mrtvých.

A pak už i ta otázka, zda je bible především knihou o nás lidech a našem životě, je vlastně jasnější: bible především vypravuje evangelium. A evangelium je dobrá zpráva o Bohu, který přichází v Ježíši na pomoc těm, kteří možná selhali, nebo zkrachovali, kteří se v životě přepočítali a nevědí, jak dál, a možná mají obtížená svědomí pro svá nemoudrá rozhodnutí. A je i pro všechny ostatní, kteří možná jen zpovzdálí, nesměle hledají, co je pravá cesta a pravda pro život i pro chvíle poslední. A tak je dobré, že my smíme znovu a znovu slyšet, že to moudré, to, co obstojí v životě i ve chvíli poslední – to je právě důvěra v toto evangelium. A že je skutečně moudré a prozíravé, když mu nasloucháme v kostele, a máme biblické hodiny, abychom se mu učili rozumět, a nemoudré je nechávat to být v domnění, že máme důležitější věci.

A tak jakoby Ježíš z toho dnešního příběhu nám vzkazoval: Když jdete za mnou, nemusíte se, moji učedníci, tuze trápit otázkou, jestli na to máte. Vždyť to pak není vaše cesta, na kterou jste se vydali, ale je to cesta, po které jsem šel před vámi. Není to temná cesta ve tmě, ale smí vám na ní zářit světlo evangelia, jak nám připomínají svíce na stole. A tak smíte jít svobodně touto cestou, a ty ostatní pominout. O nic nepřijdete. Hledejte nejprve Boží království, ostatní vám bude přidáno. Nebojte se pustit do služby, obětovat čas a síly lidem nemocným a potřebným, nevynechejte příležitost, abyste hledali pokoj a smíření. Vždyť jdete po cestě, kterou Ježíš šel před vámi. Už nemusíte pracně kalkulovat, která cesta je nejmoudřejší a která se asi vyplatí. A když už jste na té cestě, a položili jste ruku na pluh, pak vězte, že to není marné a ztracené, i kdyby vám to mnozí říkali. Vždyť je to cesta, která Ježíše přivedla ke vzkříšení. Cesta, po které přichází Boží království.

Modleme se:

Pane Bože,

děkujeme ti, že tvůj Syn, náš Pán Ježíš Kristus neuhnul z nastoupené cesty, i když věděl, že jej přivede na kříž.

Děkujeme ti, žes jej vzkřísil z mrtvých. A tak jsi i nám ukázal, že jeho cesta je cestou pravého života a pravou moudrostí k záchraně a spasení našemu i všeho světa. Dej, ať do všech temnot v duši, v životě i světa kolem svítí světlo evangelia o vzkříšení. Prosíme, dávej nám odvahu po této Kristově cestě, cestě lásky a oběti, kráčet beze strachu a svým bližním tak vydávat svědectví, že se na ni také mohou odvážit.

Amen.

Tento příspěvek napsal/a dne 17.09.2017 v rubrice Kázání.