Text: Jan 3, 1-8; 1. Korintským 12, 1-11 | Kazatel: JN Fell
Letos se volily všechny orgány naší církve ve Švýcarsku: staršovstva, konventy, seniorátní výbory, synod i synodní rada. Většinou byl velký problém najít kandidáty. A proto mnoho staršovstev ještě nemá všechny své členy. Lidé se totiž nehrnou do těchto funkcí často nevděčných.
Výjimkou byla volba do synodní rady. Tam bylo víc kandidátů než míst. A proto, aby se synod mohl rozhodnout, poslali všichni kandidáti dlouhé dopisy s podrobným životopisem a samozřejmě se svým programem. Všechno bylo k přečtení na internetových stránkách církve. Přečetl jsem si to tedy i já.
Přiznávám: byl jsem dost překvapen obsahem těchto dopisů. Kandidáti mluvili totiž málo o církvi, o Bohu, o víře, naději a lásce. Mluvili hlavně o sobě, ne však o své zbožnosti nebo o své znalosti Písma, ale o svých manažerských schopnostech. Zdůraznili hlavně, že umějí skvěle spolupracovat s jinými lidmi, organizovat práci, komunikovat s lidmi. Jejich programem bylo proto, aby se v církvi ještě lépe spolupracovalo, organizovalo a komunikovalo. Jako by byla církev hlavně velký stroj, který musí dobře fungovat. Ale co je posláním církve? O tom se tolik nerozpovídali.
Samozřejmě mají také pravdu: nelze řídit obrovskou loď, kterou je církev, bez manažerských schopností. Všichni víme, že synodní rada musí řešit různé konflikty. Žádá se od ní také, aby vytvořila v církvi prostor k diskusi i prostě k setkání. A musí samozřejmě dávat pozor na všechny poznámky a návrhy, které dostává. Je tedy nutné, aby její členové uměli spolupracovat, organizovat a komunikovat, jinak řečeno aby měli manažerské schopnosti.
Jenže, když řídíte loď, řízení samo nestačí. Je také potřeba vědět, kam jdete a kterou cestou se tam dostanete. Totéž platí i v církvi: k čemu je ta dokonalá spolupráce a ta komunikace? Nebo, jinak řečeno: na čem máme spolupracovat, a co chceme komunikovat? Odpověď na tuto otázku není snadná. Vždyť je to otázka o smyslu církve i o smyslu víry. A v zemi jako Švýcarsku, kde je čím dál menší zájem o církev a o víru, je dost nepříjemná.
Mnoho farářů se jí proto vyhýbají, a utíkají se k manažerským technikám, kde není pro nepříjemné otázky místo. Naopak všechno je jasné: postupy, problémy, i řešení, což je velice uklidňující. Proto se z prostého nástroje dělá všeobecný přístup. Říká se, že, když člověk má v ruce kladivo, všechny jeho problémy budou mít tvar hřebíku. A totéž platí i pro tyto faráře-manažery: všude vidí jen manažerské otázky, i v Bibli.
Na jejich omluvu lze podotknout, že se některé biblické texty k tomu přímo nabízejí. Například úryvek z prvního listu Korintským, který jsme právě slyšeli. Povrchní čtení nechává dojem, že apoštol Pavel mluví o organizaci církve a o rozdělení práce: jsou různé úkoly, které se musí splnit; a jsou také různí lidé s různými schopnostmi. Je mnohem výhodnější, aby každý dělal hlavně to, co mu jde dobře, místo aby všichni dělali všechno.
Vidíte, jak to lze krásně uplatnit ve sboru: některé paní jsou rády s dětmi, tak proč by se nestaraly o nedělní školu? Pánové, kteří rádi kutí, by se dobře hodili k údržbě budov. A zvlášť cenní jsou lidé, kteří rozumějí počítačům anebo financím. Smyslem tohoto oddílu by tedy bylo, že máme využít všech schopností, jimiž jsou nadáni členové sboru nebo církve. Což je právě práce manažera, který musí celou tu práci organizovat a koordinovat. Je to tedy jasné: farář a manažer, to je vlastně totéž!
Jenže to není tak jednoduché. Vždyť apoštol nemluví o darech všeobecně. Nemluví o našem vzdělání, o naší povaze, o našich schopnostech. Mluví o jiných darech: o darech duchovních, o darech od Ducha svatého. A to není totéž.
Ano, všichni máme určité dary od přírody: někdo je silný, jiný je šikovný, další je bystrý. Na tomto základě pracují manažeři. Apoštol však říká, že máme také všichni (aspoň všichni věřící) určité dary od Ducha svatého. A dává příklady: někteří mají dar proroctví (to znamená, že dostávají vzkazy od Boha pro nás), jiní mají dar poznání (to znamená, že vidí do duchovní dimenze života), další dělají mocné činy (jinak řečeno: dělají zázraky), někteří dokážou uzdravovat, jiní mluví ve vytržení, a další dokážou takové řeči vykládat.
Samozřejmě tento seznam nevyčerpává všechny možnosti. Vždyť Duch vane, kam chce. Nelze ho uzavřít do několika forem. To je, myslím, velký problém u některých evangelíkálů: mají úplně jasnou představu o tom, jak má Duch svatý vypadat a působit. Myslí si, že nás musí nutně ponoukat k věcem zvláštním, neobyčejným, nadpřirozeným.
Apoštol Pavel nám však říká, že i prosté vyznání víry je dílem Ducha svatého: nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán“, leč v Duchu svatém. Což znamená, že působení Ducha svatého může být i diskrétní, nenápadné. Tady se rozcházíme s manažerstvím, které pracuje jen s tím, co je jasné.
Dary od přírody jsou jasné: když má člověk řečnické nadání, je to slyšet. Dar od Ducha svatého není vždycky tak zřejmý: když má člověk dar moudrosti, není to vidět, a mnoho lidí to ani nepozná. Vždyť moudrost od Ducha svatého nevypadá nutně moudře průměrnému člověku. Dar poznání nesouvisí nutně s velkým vzděláním. A dar proroctví se obvykle vyhýbá těm, kdo rádi prorokují. Duch vane kam chce. Ale, jelikož si rád hraje s našimi jistotami, s naší moudrostí, vane často proti proudu.
Ano, působení Ducha svatého může být matoucí. Často zůstává prostě skryté. A přece působí. Všude. Na každého věřícího. A skrze každého věřícího na celou církev. Není to jasně vidět, ale to je pravda.
Ano, každý člen přispívá sboru nejenom svou přítomností, svými penězi a svými dovednostmi, ale také tím darem, který dostal od Ducha svatého. I když o tom nedokáže mluvit. I když si toho není vědomý. Stačí, aby věřil v hloubce svého srdce. Stačí, aby čekal na království nebeské. Stačí, aby miloval své bratry a sestry. Stačí i prostě, aby Duch přebýval v jeho srdci. Vždyť církev není místo, kde se mluví o Bohu. Církev je místo, kde Bůh působí, svým slovem, svým světlem, i prostě svou posvěcující přítomností.
Proto nezávisí život sboru jenom na faráři. A také nezávisí jenom na těch, kdo se angažují v nějaké funkci: na presbyterech, učitelkách nedělní školy, sestrách z křesťanské služby. Ne, život sboru závisí na všech svých členech. Ale ne kvůli těm různým nadáním, která zajímají manažery. Nýbrž kvůli těm darům, kterými nás Duch svatý obdařil, a které můžou vidět jen ti, kterým to sám Duch dovolil.
Proto si musíme dát pozor na všechny ty metody, které nás vyzývají k tomu, abychom posuzovali své bližní. Zůstávají totiž na povrchu. Nevidí to podstatné. Vždyť Duch vane, kam chce. A někdy vkládá své největší dary tam, kde bychom to nečekali. Nejnesnesitelnější bratr může být pro sbor tím největším požehnáním, což se často zjistí až zpětně.
Působení Ducha svatého v církvi se nedrží racionality naších teorií. Je to tajemství, které se vymyká našim schématům. Francouzský spisovatel Georges Bernanos to krásně popsal ve svém románu „Deník venkovského faráře“: ukazuje v něm kněze, který přináší lidem pokoj, i když sám nemá pokoj ve vlastním srdci.
Právě proto nestačí manažerské techniky k vedení církve. Vždyť nejsou dost jemné, aby rozlišily působení Ducha svatého. A nejsou dost pokorné, aby si to přiznaly. Dělají, jako by všechno bylo v našich rukou. Když všechno je v rukou Božích.
Zvenčí může mít člověk dojem, že církev je podnik jako ostatní. Ale to je klam. Vždyť církev má také dimenzi neviditelnou, duchovní, a to je ta nejdůležitější. Církev netvoří lidé svými schopnostmi, jak tvrdí někteří lidé. Církev tvoří Bůh těmi dary, které v nás vložil. Církev není jen klub věřících. Církev je předchutí království nebeského, toho království, které je smyslem i nadějí tohoto světa.
Samozřejmě je důležité, abychom dokázali spolupracovat. Ale ještě důležitější je, abychom nebránili souhře darů Ducha svatého. Samozřejmě je důležité, abychom organizovali život církve. Ale ještě důležitější je, abychom se nechali sami formovat vanutím Ducha. Samozřejmě je důležité, abychom komunikovali: abychom si sdělovali to, co děláme anebo to, co si myslíme. Ale ještě důležitější je, abychom komunikovali s Bohem: abychom se nechali obohatit jeho světlem a jeho milostí. Vždyť jen tak budeme víc než stroje s lidskou tváří. Jen tak budeme děti Boha živého.
Amen