Text:Mk 16,6-7
Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily. 7 Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.'“
Milí bratří, milé sestry,
„Ježíš Nazaretský, ten ukřižovaný, byl vzkříšen“. Vy ho hledáte v hrobě, ale „není zde“, on jde před vámi a setkáte se s ním. To je vlastně celé poselství velikonoc. On jde před vámi, i když už jste mysleli, že je s ním konec. On se s vámi setká, jak vám to slíbil a řekl.
A jak na to reagují ony ženy, které Ježíše znaly, měly ho rády, staraly se o něj? Jak tedy ony slavily ty první velikonoce? „I zděsily se!“ „Utíkaly od hrobu.“ „Padla na ně hrůza a úžas:“ A – „nikomu nic neřekly, protože se bály“. My si obvykle přejeme veselé velikonoce!, a pokojné, radostné, klidné svátky. Ale ty první velikonoce takové nebyly. A kupodivu ne proto, že naleznou na hřbitově nepořádek: hrob nikoli zavřený, ale otevřený, a mrtvola pryč. Ale zděsí se, když uvidí mládence v bílém rouchu a když jim poví: „Ježíš byl vzkříšen a setká se s vámi v Galileji“. A my si jen můžeme klást otázku, zda ty ženy nepochopily velikonoce daleko lépe, než my se všemi našimi jinak dobře míněnými přáními a sváteční pohodou.
Vždyť – jestliže se znovu setkají s Ježíšem, a zvláště Petr, pak to znamená: tady jedná Bůh! Bůh není mrtev, jak si už mnozí a mnohokrát mysleli a přáli, ale Bůh je živý. A jestli se znovu setkají s Ježíšem, pak to znamená, že to, co jsme dosud považovali za tu největší moc v tomto světě – smrt, tak ta není to poslední. Smrt nepřikryje naše hříchy a viny, ale to bude teď odhaleno. Nemá poslední slovo tma hrobu – ale Bůh a Otec náš a Ježíše Krista. Jestliže byl ten Ukřižovaný vzkříšen, pak to znamená – že „smrt již nemá práva“, jak budeme i dnes na konci bohoslužeb zpívat. A jak často zpíváme při pohřebních shromážděních.
Ale jestliže se znovu mají učedníci setkat s Ježíšem, pak to znamená, že neměli poslední a rozhodující slovo ani ty davy, které v pátek křičely „Ukřižuj! Ukřižuj!“. Ne, nelze tvrdit, že pravdu mají ti, kteří si ji odhlasují a získají pro to většinu. Ale pravdu měl Ježíš. A teď, jestli on byl vzkříšen a chce se s námi setkat, tak se ukáže, že jsme neměli jeho slovem pohrdat, ale naopak, přepečlivě na něj dávat pozor. Jestli byl vzkříšen, nemají pravdu ti, co pokřikují na druhé, co druhé straší a nahánějí strach a lžou. Pravdu neměli ti, kteří Ježíše soudili, ti, kteří jej vedli na popraviště, ti kteří se mu smáli a mysleli si, že ho vyřídí a umlčí. Však na to onen mládenec v bílém rouchu, který na ženy čeká v hrobě, upozorňuje: „Jde před vámi do Galileje – jak vám řekl“. Tváří v tvář smrti, tváří v tvář rozzlobenému davu a odhodlání k radikálnímu činu – ještě je tu slovo, které řekl Ježíš. Ono slovo, které vskutku zůstává na věky. My bychom ho málem považovali jen za jakýsi náboženský kolorit, za nedělní kratochvíli – a hle, to je slovo, které ani samotná smrt. Proto údiv a zděšení.
A proč zděšení? Proč žádné velké nadšení? Ty ženy pochopily v tu chvíli něco, co my možná za celý život nedokážeme pochopit. Zděšení z toho, že Bůh se nedal umlčet, on přichází, přestože se ho chtěli zbavit. Jak před ním budeme moci obstát? Kolikrát si lidé mysleli, že Bohu lze vymezit onu oblast duchovní a náboženskou, případně sváteční. Ale v našem životě – v práci, v oblasti politiky, financí, v otázkách moci, nebo v našich rodinných vztazích – nepůsobí tam cize? Zastarale? Ale jestli byl ten Ukřižovaný vzkříšen, tak to znamená, že to, co doposud konal a mluvil, a proč trpěl a byl ukřižován, to se ukázalo jako to, co má skutečnou perspektivu a naději. Pak to znamená, že není oblasti, kde bychom mohli říci, že Bohu do toho a onoho nic není. I proto takové zděšení. To přehází celý život.
Když jsme na Zelený čtvrtek četli zde v kostele pašijní příběh podle Markova sepsání, tak jsme si mohli dobře uvědomit, co znamenalo Ježíšovo ukřižování. Ti, kteří odsoudili Ježíše, se zbavili svědka. Ti, kteří ho přišli zajmout a řinčeli zbraněmi, dostali za pravdu: zbraně dokáží udělat ve světě pořádek. Pilát nechal shromážděný dav demokraticky rozhodnout, koho má propustit – dav se rozhodl pro Barabáše, bez ohledu na to, co je spravedlivé. A když Ježíše pohřbili, obrovský kámen u hrobu měl potvrdit: je konec, smrt zvítězila, ten mrtvý už dá pokoj. A teď je ten kámen odvalen a ten ukřižovaný byl vzkříšen. Mají se teď všichni bát, že se mu budou muset zodpovídat? Proto to zděšení?
Ne, proto ne, Ježíš se nehodlá mstít těm, kteří před chvílí hlasovali proti němu. Jestli Ježíš zemřel na kříži za všechny hříšníky, pak i za tyto. Jestli znamená Kristovo ukřižování a vzkříšení změnu v tomto světě, světlo a naději, smíření, pak i pro všechny ty, kdo druhými pohrdají, nespravedlivě odsuzují, kdo spoléhají na sílu zbraní a moc peněz. I ti se mohou a mají změnit.
Proto je tam zřejmě řečeno: „Jde před vámi do Galileje, tam se s vámi setká.“ Proč Galilej? Je to krajina na okraji říše, kde jsou lidé velmi obyčejní, byli považováni za bezbožné. Ale je to krajina, kde právě Ježíš povolal své učedníky. Z Galileje, od těch bezbožníků přichází budoucí zárodek církve. Oni tam měli své domovy a svou práci. Ježíš jim právě tam ukázal, že Boží království se přiblížilo, jako se o to modlíme každé bohoslužby. Boží království se nemusí krýt s velkými počty a mocnou církví a spoustou církevních aktivit. Boží království je tam, kde je Ježíš a jeho evangelium a kde zve hříšníky a hladové ke svému stolu. A tak to bylo v Galileji. Tam přece uzdravoval nemocné, odpouštěl těm, kdo se provinili a ujímal se chudých. Vždyť právě ti potřebují slitování a lásku. Nemocní potřebují lékaře. Tam, v Galileji ukazoval, že blahoslavenější je dávat a odpouštět, než mít nároky a prosazovat svou. Že Ježíš přišel, aby sloužil a ne, aby si dal sloužit. Jestli byl Ježíš vzkříšen, pak je to pro všechny jeho následovníky potvrzení, že jsou na správné stopě, když v pokoře a tichosti věnují čas službě, než aby se nad druhé povyšovali. A když nemocným přinášejí jistou živé naděje, že ani v životě ani ve chvíli umírání nepatří nikomu jinému, jen vzkříšenému Kristu.
Jenomže když Ježíše zatkli, odsoudili, ukřižovali – co učedníci udělali? „Všichni ho opustili a utekli“ (Mk 14,50). Nechali ho být. Ježíš patří minulosti, do hrobu, můžeme za ním tak leda na hřbitov. Asi by mnozí z nás dovedli vyprávět, jak oni sami nebo jejich nejbližší přestali od Ježíše něco očekávat, církev považují za spolek dobrý, ale trochu muzeální. I dnes si mnozí vzpomenou, že církev je dobrá zejména tehdy, když je potřeba pohřeb. Církev prý umí se smrtí zacházet. No ano, to je pravda. Protože víme, že „smrt nemá práva“, že Ježíš nezůstal v hrobě, ale byl vzkříšen. A proto církev není odborník na smrt, ale na život. Víme, že Ježíš „přemohl smrti moc“, a proto ji nemusíme vzývat ani uctívat. Ani doufat, že smrt nás vysvobodí. A možná i proto to zděšení o velikonočním jitru. Smrt nás nevysvobodí, ale Kristus ano.
A proto se vzkříšený Ježíš hodlá se svými učedníky setkat právě krajině galilejské. Ne v Jeruzalémském chrámu, ne v nějakém mimořádném náboženském zážitku, ne v krásném kostele, ne v nějakém snu, ale tam, kde s nimi žil, kde oni pracují, kde oni jsou doma, mají své rodiny a žijí své obyčejné životy. A odkud je povolal do své služby. Proto tedy setkání v Galileji – je to potvrzení, že co Ježíš konal a zvěstoval má u Boha zvláštní zaslíbení, to ani smrt nezruší.
Ano, učedníci vzdali naději, že by Ježíš v tomto světě něco mohl znamenat. Utekli. A proto to zděšení. Vždyť – co jim hříšníkům může říci? A může jim odpustit? A co může obzvláště říci Petrovi, který jej třikrát zapřel a nechal opuštěného? Jak se mohou setkat s tím, kterého nechali být, nechali být jeho slovo a jeho službu? Copak nemysleli, že se na to zapomene? Ale on je vzkříšen. Jak před ním obstojíme? Můžeme si naše viny a hřích všelijak omlouvat, vysvětlovat, svádět na okolnosti a těžké situace, můžeme i tvrdit, že to je vina těch druhých. Ale – copak něco takového dělá Ježíš? A co kdyby to nebyl Petr, nebo ten či onen učedník, co utekl – ale co až se octneme v podobné situaci my? Nebudeme rádi, že Ježíš přesto nabízí setkání a odpuštění?
Ostatně, co my víme, co bude? Zda zachováme věrnost, zda nebudeme podrobeni zkouškám, které budou nad naše síly? Co přijde ještě v našem životě? A proto je dobré to slyšet ještě jednou: Ten vzkříšený Kristus, Pán nad hříchem a smrtí „jde před vámi do Galileje, tam se s vámi setká.“ Ať už přijde cokoliv, on jde před vámi. Pro nás osobně je to dobré vědět, stejně tak pro náš sbor i celou církev v tomto světě: on jde před námi. Ani nepřátelství, ani nespravedlivý soud, ani samotná smrt ho nezastaví, aby se nechtěl setkat s námi, dříve nebo později. My budeme – jako jednotlivci, jako sbor, jako církev možná všelijak pokulhávat, pracně hledat cestu, budeme mít dojem, že nic nemá cenu, budeme možná jako učedníci ustrašení, nebo jako Petr zapírat. Ale Kristus přesto nabízí svoji lásku, jde před námi, chce se s námi setkat. Proto se nemusíme ničeho bát a strachovat, ale slavit pokojné a radostné velikonoce.
Neboť ten vzkříšený Pán nečeká kdesi v dálce, ale jde nám naproti. Smíme se s ním podle jeho slibů už nyní setkat: V jeho živém slovu, které jeho svědci zvěstují, a kolem jeho stolu. To on sám nám nabízí, abychom přišli, odložili všechny obavy, všechnu beznaděj, ale také všechnu potřebu svá selhání a provinění všelijak zatloukat a svádět na druhé, můžeme je svobodně vyznat. Vždyť proto přišel a proto nás zve, abychom jedli chléb a pili z kalicha – na odpuštění hříchů. Abychom zachovali naději, neboť ten Ježíš Nazaretský, který byl ukřižován pro naše hříchy a hřích světa, byl vzkříšen.
