Proutek z pařezu Jišajova
Kázání Iz 11,1-5
Pardubice 15. 12. 2019
Milí přátelé v Kristu,
vzejde proutek z pařezu…
Z pařezu. To znamená z toho, co zbylo po velkém bujném stromu. A ten strom spadl, někdo ho skácel, zničil. Protože byl starý, nerostl, jak měl, byl neužitečný…
Co s pařezem? Možná zetlí, obroste mechem, ohlodá ho zvěř.
Pařez je něco, kde už není život. Neplodí, nerodí, neroste. Nemá budoucnost.
Ale Bůh s tím pařezem budoucnost má. Rozhodl se, že z něj nechá vyrašit nový proutek. Bůh do mrtvolnosti pařezu vnáší život. Proutek dál poroste, a dokonce bude rodit a plodit ovoce. – Hospodin má budoucnost nejen pro pařez, ale taky další mnohé – lidi a tvory, kteří se z plodů jeho výhonku budou moct občerstvit, nasytit, skrýt se v jeho stínu.
Vzejde proutek z pařezu. Něco takového je z lidského pohledu nemožné.Ale u Hospodina to možné je. Z pařezu vzejde proutek, protože Hospodin miluje tento svět, všechny lidi a celé své stvoření. Z lásky dává vzrůst něčemu novému, živému a životodárnému.
Aby to nové mohlo vzklíčit a růst, muselo to staré zemřít.
Mám zkušenost, že to tak je i v našem životě, v dějinách. Ať už to teď vztáhnu na rovinu osobní, společensko-politickou nebo církevní. Některé věci se časem vyjeví, že nejsou k životu. Že třeba dokonce život ubíjí a ničí. Ale ty věci, systémy fungují z jakési setrvačnosti, ze zvyku, z tradice, možná ze zažitých stereotypů. Třeba si to ani neuvědomujeme. Jen najednou pozorujeme, že zvláštně vysycháme, chřadneme, rozkládáme se. Prostě bychom svou existenci přirovnali k pařezu.
Myslím, že právě ve chvíli, kdy si svou „pařezovitost“ uvědomíme, tak současně pochopíme, že potřebujeme začít nově a jinak. A to je možná okamžik, kdy najdeme sílu to staré a neživé v našem životě nechat zemřít a nechat růst to nové.
Jsou to Boží zázraky, které s námi Bůh dělá. Že nás zastaví, abychom se na sebe podívali jeho očima, posoudili, co v našem životě k životu je a co není. Jsem vděčná za různá boží zastavení, byť mnou ta zastavení někdy otřásla, skácela mě k zemi jako ten strom.
Takhle nás Bůh někdy tříbí. Takhle nás soudí…
Dovolím si velmi osobní zkušenost. Můj táta byl 9 měsíců v komatu, bez jakékoli reakce. To je stav, kde není ani život, ani smrt. Nebyla žádná šance na uzdravení, na návrat do normálního života. Po konzultaci s lékaři jsme se jako rodina rozhodli nepodávat další léky v případě nějaké běžné infekce. Prostě jsme dozráli k tomu, že pro život náš i jeho, je důležité umět nechat odejít. Byl to velmi náročný a tvrdý duchovní úkol. Ale nesla nás naděje na nový život. Odevzdali jsme jej v symbolicky se náš táta po 9 měsících s tím, aby se mohl nově narodit. A i v nás tak mohl začít nový život.
Nesla a nese nás naděje, protože Bůh dal světu proutek z pařezu Jišajova….
O kom prorok Izajáš mluví? Kdo je tím proutkem?
Proutek, výhonek je ten, který má přijít. Ten, kterého Boží lid očekává jako svého Mesiáše, Spasitele. Ten, kterého Hospodin zaslíbil a jehož příchod ohlašuje skrze své proroky.
Dovedu si představit, že takové zaslíbení vzbudí velkou naději a různá očekávání: jak ten mesiáš bude vypadat a co vykoná. Jistě by měl být tak mocný a schopný, aby svrhnul politickou moc, pokud je zrovna zhoubná, totalitní, nepřátelská vůči lidu. Mesiáš nastolí ty vytoužené lepší časy, ráj na zemi.
Kolik takových rádoby-mesiášů dějinami prošlo a prochází? Kolik naděje (falešné) do nich lidi vkládali a dnes vkládají? A kolik bolesti, hořkosti a také zklamání tihle mesiášové přinesli a přináší?
Vzejde poutek z pařezu Jišajova. Právě proroci připomínají, že ten, který má přijít, bude jiný, než jak si ho představujeme my lidi. Bude nad naše očekávání. Ponese jiné vlastnosti, než jaké si přisvojují různí samozvaní zachránci političtí, duchovní. Proto možná musíme některá naše očekávání – myslím, ta falešná – nechat zemřít. Abychom v sobě udělali prostor pro to, s čím k nám přichází sám Bůh. Aby to jiné a nové mohlo taky vzklíčit a růst v našem životě.
Ten, který přichází, bude z rodu Jišaje. Bude to tedy člověk jako my. Ne nějaká nadpozemská, netělesná, bytost. Ale člověk z masa a kostí. Jišaj byl otcem slavného krále Davida. Takže Mesiáš bude navíc z královského rodu. Bude mít moc a vládu, bude autoritou. Ale jakou? Ne takovou, kterou si vynucují běžní králové.
Jméno Jišaj znamená v překladu „Bůh je zde“. Takže informace o tom, že Výhonek bude z rodu Jišaje, je především vyznáním. Bůh je zde.
Izajáš pokračuje: Spočine na něm Duch Hospodinův. Před stvořením světa se Duch Hospodinův vznášel nad vodami, neměl kde spočinout. Teď spočine na Výhonku, na člověku z rodu Jišajova. Ve kterém Bůh započne nové stvoření. nastolí nový řád ve vztazích mezi lidmi.
Ten výhonek, který přichází, bude zpřítomňovat samotného Boha tady na zemi. Bůh je zde. Není někde na nebi, nebo bůh ví kde…Není vzdálený, ale v onom Výhonku se stává blízkým člověku a světu. Výhonek bude svým životem ztělesňovat, jaký je Bůh, jaká je jeho vůle, jaké jsou Boží záměry s člověkem a s celým stvořením.
Asi 600 let po Izajášovi působí v Judsku jiný prorok. Jan Křtitel. Charismatický a radikální člověk, způsobem života trochu divoch – tím vším dohromady se stává velmi inspirativním pro spoustu lidí. Jan lidem dosvědčuje, že to, co kdysi ohlašoval Izajáš, se stává skutečností. Výhonek je tady, říká Jak Křtitel, a jmenuje se Ježíš z Nazareta.
Ježíšův příběh, a hlavně jeho smrt a vzkříšení dosvědčují, že jím skutečně byl. Proutek z pařezu. Život navzdory smrti. Ježíš je ztělesněním života přemáhajícího smrt. Vyznáváme to v jedné velikonoční písni: Přemohl Ježíš smrti moc, z hrobu vstal na úsvitu. Jeho je sláva, čest i moc a teď nám kráčí na pomoc, na pomoc svému lidu.
V Ježíši Kristu je moje, naše naděje. A naděje pro celý svět. Že smrt v reálném i přeneseném slova smyslu je přemožena životem. Proto i svou smrt, smrtelnost – („pařezovitost“ par exellence) smíme přijmout. Byť s chvěním, obavami. Ale přesto v naději. Naděje totiž naše chvění i náš strach unese.
Protože vzešel proutek z pařezu Jišajova… Denně nám každé ráno vzchází.
Na konci času ten proutek vzejde ještě jinak. Úplně nově, úplně nad naše očekávání. Ne proto, že jsme si jej tady my svou zručností nebo zbožností nějak vypěstujeme. Ale proto, že to tak chce Bůh. A že nám tuto svou nemožnou možnost prostě dává jako dar.
V adventu si víc, než kdy jindy uvědomuju to napětí mezi dvěma časy, mezi kterými se ocitáme. Nebo chcete-li mezi dvěma Kristovými příchody. Tím prvním, kdy slavíme jeho narození, a tím druhým, který očekáváme.
Ale to napětí mizí ve chvíli, kdy si uvědomím, že Ježíš přišel ještě ve formě Ducha svatého. Možná si ho někdy představujeme hlavně jako něco, co je ne-tělo, ne-hmota. Ale Duch svatý je spíše Ne-smrt. Je to Život sám. Přítomnost.
Líbí se mi jedna slovní hra. Přítomnost se anglicky řekne Present. A prezent je výraz pro dar. Přítomnost je dar. Přítomnost Boží i ta naše. Duch svatý oboje propojuje. A dary se mají s vděčností a radostí přijímat.
Zkusme si při obstarávání dárků na Vánoce uvědomit dar Boží přítomnosti. Dar každého okamžiku, který žijeme.
Tobě, který přicházíš v každém okamžiku, děkujeme za život, za lidi, které máme kolem sebe i za krásné stvoření. Amen
