Kázání 14. srpna 2016

Text: Mk 4,35-41  Kazatel: František Plecháček

Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“ Opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. Učedníci ho probudí a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho. Ježíš jim řekl: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“ Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“

Milé sestry, milí bratři, začnu dnes takovou zvláštností: třikrát v našem příběhu zazní slůvko „veliká“ nebo „veliké“, řecky je to „mega“. I v dnes je tohle slůvko docela v oblibě; tak máme „megamarkety“ nebo „megafilmy na Nově“ apod. A evangelista Marek nám tady vypráví také takový „megapříběh“. Nejdříve je tu „megabouře“. Ježíše s učedníky na lodi zastihne strašlivá větrná smršť. Vlny zaplavují loďku tak, že hrozí potopení. Smrtelné nebezpečí. A učedníci také jsou skutečně vyděšení.

Jsou v lidském životě situace, kdy se člověku zdá, jako by se nad ním už už zavírala voda, jako by se začínal topit. Zlá nemoc, která se někdy dlouho nenápadně ohlašuje, a jindy udeří náhle a převrátí život úplně naruby. Ale je spousta dalších věcí, které člověku vezmou sílu i odvahu a chuť do života – zklamání, neporozumění a konflikty, které se nedaří vyřešit. Nebo když se pořád hromadí práce a různé úkoly, může tím být člověk nakonec úplně zaplaven a mít pocit, že se nad ním zavírá voda.

I v životě sborů a církve přicházejí chvíle, kdy se mnohým zdá, že se zřejmě blíží konec. V našem příběhu opravdu jde o Kristův lid, je to lodička církve, která se tu houpe na vlnách a čelí hrozné vichřici. Ohrožení, které v učednících budí úzkost a zděšení. Nemusíme chodit tak daleko. Minulý komunistický režim měl v plánu s křesťanstvím skoncovat a dělal, co mohl, aby tohle „opium lidstva“, jak se mu říkalo, skončilo na smetišti dějin. Ale nezdařilo se!

Se změnou společenských poměrů přišla svoboda, daleko více možností než dřív. Ale vynořily se také nové problémy, trápení, strachy a obavy. Nezájem nebo i otevřená averze vůči církvi. Nedostatek prostředků i sil. Misijně oslovit širší veřejnost se nám také moc nedaří… Dnes si opět nemálo evangelíků myslí, že je to s lodičkou jejich sborů nahnuté, že se vratké plavidlo církve možná potápí… Tak je v každém čase nesmírně důležité, aby učedníci a učednice nezapomněli – jakkoli budou třeba rozčarovaní, unavení a vystrašení – že Ježíš nezůstal sedět na břehu. Nedívá se na nebezpečí, kterým čelíme, z bezpečné vzdálenosti. Je na lodičce s námi.

Ovšem co má znamenat ten Ježíšův spánek? Tohle zdřímnutí pochopitelně vykladačům nedá spát. Copak je možné jen tak si schrupnout uprostřed větrné smrště na lodi, která se začíná potápět? Můžeme za tím zahlédnout různé krizové situace, kdy se věřícím může zdát, že Pán Bůh snad na chvíli usnul, že o neví o našem aktuálním soužení. Ve slovech učedníků také zaznívá jasná výčitka: „Mistře, tobě nezáleží na tom, že zahyneme? Je ti jedno, co se s námi děje?“

Ale Ježíšův spánek má i svou druhou, naprosto lidskou stránku. Ježíš celý den učil zástupy, snažil se jim přiblížit tajemství Božího království pomocí podobenství. A pak ještě musel mnohé zvlášť vysvětlovat svým učedníkům. Celý den ve službách Božího království. Teď je večer – a Ježíš prostě padl únavou. Jeho spočinutí je spánkem spravedlivého, který může odpočinout i v těžké situaci, která spánku moc nepřeje. Aspoň na chvíli, protože učedníci ho dlouho spát nenechají.

„Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Učedníci mají o své situaci celkem jasno. Za chvíli se nad nimi zavře voda. Ale přece se v tom okamžiku (který asi považují za svůj poslední) zachovají správně. Obracejí se na Ježíše. O zdroji jejich obav něco prozrazuje způsob, jakým Nazaretského oslovují: „Mistře“, dalo by se přeložit i „Učiteli.“ Což není špatné hodnocení – ale je to málo. Učedníci propadají zděšení, protože nevědí, kdo se to s nimi veze na lodičce. Nechápou, že je s nimi Ten, který dokáže zvládnout i pohromu, která se na ně právě valí. A především: je s nimi Ten, kterému nikdy nebylo, není a nebude jedno, co se s námi děje a jak na tom jsme, jestli žijeme a nebo zmíráme, jestli můžeme volně dýchat, a nebo nás svírá hrůza!

Ježíš učedníky napomene, ale nevynadá jim, a hlavně: nejdříve zarazí tu bouři! Pokárá vítr a moře pěkně srovná do latě: „Buď zticha, zmlkni!“ V řečtině je použito slovo, které původně znamenalo „nasadit náhubek“! A vítr zmlknul a nastalo bezvětří. Tady se v příběhu objevuje druhé „mega“ – veliké ticho! Žádný těžký, dlouhotrvající souboj s rozbouřenými živly, žádné dlouhé smlouvání a domlouvání, ale jediné slovo, kterým jsou všechny člověka a život ohrožující síly okamžitě umlčeny.

Mohli bychom začít spekulovat, jakým trikem to Ježíš dokázal, ale to bychom se minuli cílem vyprávění. Každému, kdo se aspoň trochu vyzná v Bibli, se má v tuhle chvíli vybavit: takhle se přece ve Starém zákoně mluví o Hospodinu! To Hospodin „konejší hukot moří, hukot jejich vlnobití i vřavu národů.“ To Bůh Izraele dokáže utišit bouři a vlnobití a dovést loď do přístavu. Kdo to tedy je – tady na lodičce uprostřed svých vystrašených věřících?!

A to veliké ticho probudí v učednících velikou bázeň. To je třetí „mega.“ Už ne strach z bouře, z moci, která mě hrozí rozdrtit a utopit, ale bázeň před Svatým a Vyvýšeným, který sestupuje, aby tu byl s námi. Při bohoslužbách, v okamžicích díků a chval, ale také všude tam, kde na nás dorážejí vzedmuté vlny různých nebezpečí, bolestí a strachů. Je a bude s námi, aby nás podpíral, když nám budou ubývat síly, aby spolu s námi dýchal, když nám začne docházet dech, aby přinesl utišení a pokoj. Důvěra, že živý Bůh je s námi – i v naší slabosti a selháních a blouděních – pomůže zahnat strach. Nic víc od nás náš Bůh neočekává, než že se spolehneme na něho, na jeho lásku, věrnost a moc a zkusíme z této důvěry žít.

V téhle důvěře k němu máme volat. Všimněme si, že učedníci toho v našem příběhu moc neřeknou – a když promluví, není to žádná vytříbená modlitba, ale spíš jen výkřik úzkosti a výčitka. To je jejich příspěvek k utišení bouře! Ale tohle je i naše poslání: z veliké, ale i malé a kolísající víry volat k tomu, který má moc nad bouřemi, konflikty a zmatky našeho světa, svěřovat mu vše, co v nás i v druhých probouzí strach. My se jistě máme různými způsoby zasazovat o zlepšení poměrů a prosazování spravedlnosti, práva a milosrdenství. Ale při všech svých aktivitách bychom se neměli přestávat modlit k Tomu, který má moc způsobit utišení veliké.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že jsi s námi ne jako ten, kdo kárá a soudí, ale především jako Dárce pokoje. Prosíme, vstup svým pokojem do našeho neklidu a naši malou víru proměň v důvěru, která osvobozuje k lásce. Amen.

Tento příspěvek napsal/a dne 16.08.2016 v rubrice Kázání.