kazatelka: Anna Lavická
Vstupní píseň: 98/1
Introitus: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista.
Sestry a bratři, vítám vás k bohoslužbám o páté neděli velikonoční, jež slove „Cantate“ (Zpívejte Pánu), slovy žalmu 98:
Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží! Hospodin dal poznat svoji spásu, zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost, na své milosrdenství se rozpomenul, na svou věrnost domu Izraele. Spatřily všechny dálavy země spásu našeho Boha.
Píseň: 397/1-6; 12-13
Modlitba: Milý Pane Bože, děkujeme za dar života, za každý nový den, do kterého se smíme probouzet, děkujeme za to, co jsme mohli prožít právě také dnes. Děkujeme za každý nádech, za vše, co dostáváme. Děkujeme za setkání, za úsměvy, za milá slova, za podané ruce, naslouchající uši, za otevřená srdce, za hudbu a zpěv. Děkujeme Ti za všechny tyto zázraky, kterými nás obdarováváš a kterými se můžeme obdarovávat navzájem. Děkujeme za každou chvíli, kdy můžeme sdílet radost, kdy můžeme aspoň kousíčkem radosti někoho obdarovat. Prosíme, otevři si nás nyní tak, abychom nyní slyšeli Tvé slovo a radovali se z něj. Skrze Krista, našeho Pána. Amen
Čtení: J 10/1-16 (Milan Chybal)
Píseň: 482
Přišel zajisté Syn člověka, aby spasit to, co zahynulo
Text: Lk 15/1-10
Kázání
Sestry a bratři, hned na začátku má pro nás dnešní biblický příběh překvapení: Četli jsme, že do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. To je překvapující. My přece máme jinou zkušenost: za Ježíšem, nebo řekněme do společenství sboru, církve, přicházejí spíš slušní a spořádaní lidé. Tak jak z tohoto úhlu pohledu rozumět podobenstvím, jako jsou právě ta o ztracené ovci a ztraceném penízi? Co se nám jimi chce říci?
Někdy se to podobenství o ztracené ovci vykládá tak, že všichni jsme jako ty ztracené, zbloudilé ovečky, které dobrý pastýř, Pán Ježíš, hledá. Ale je to tak doopravdy? Každý člověk se nemusí v každé chvíli vnímat v roli „zbloudilé ovce“. Cítíte se vy osobně ztraceni? – Já třeba, se právě ztracená necítím, naopak, cítím, že mám v rodině, ve sboru v církvi – své místo. Třeba se také právě tak vnímáte – a je to v pořádku. Člověk, ujištěný o vstřícné, aktivní, zachraňující Boží lásce, se nemusí nutit stále znovu do pózy provinilého a Bohu zcela odcizeného hříšníka. Ale co pak s tím podobenstvím o těch ztracených, jak se nás týká?
Jde o to, že my, spořádaní věřící, nejsme nikdy zcela prosti pokušení samospravedlivého postoje k těm, kteří se po delším odloučení vracejí nebo k těm, kteří zatím žijí jako „ztracení“. Je to už víc jak pětadvacet let, co se po revoluci začali někteří členové církve vracet zpátky a po letech opět pravidelně žít ve sboru… A dodnes, sem-tam, můžete zaslechnout na jejich adresu odsudek: no, ten nebo ta byl/a za komunistů ustrašený/á, tajili to, kostelu se vyhýbali, děti nedali pokřtít… Jistě, že je správnější za každého režimu vyznávat statečně svou víru. Ale právě ten samospravedlivý postoj představuje hráz, která brání přicházení Království Božího, stojí mu v cestě. Je to ten typ postoje víry, reprezentovaný „reptajícími zákoníky“. – Není to ovšem tak, že by nás, spořádané věřící, co se právě necítíme jako ztracená ovce, to podobenství automaticky uvrhlo do role „reptajících zákoníků“. Jen nás to podobenství chce vtáhnout „do děje“, abychom mohli vnímat atmosféru Království Božího. Vtahuje nás do „silového pole“ Boží lásky, ale ponechává na nás, na čtenářích a posluchačích, jak to vyhodnotíme: zda takto projevenou Boží lásku, zda takto v Ježíši přicházející Království Boží přijmeme nebo odmítneme. – Nebo jinak řečeno: zda si jako jedna z těch devadesáti devíti „bezproblémových“ ovcí necháme líbit, že ovce bloudící se těší pozornosti a ne opovržení, odsouzení nebo výčitkám. Zda dokážeme bez žárlivosti přijmout, že Boží pozornost a láska není zaměřena výhradně jen na nás zbožné a věrné, ale také na ty potížisty, co se ztratili. Ba dokonce, zda se z toho umíme radovat! Totiž, že Bůh hledá, nachází a zpět přijímá a přivádí i ty, které my bychom nehledali a odepsali…
„Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět… a nejde za tou, která se ztratila?“ – Vypadá to jako provokace; v hospodaření jsou přece ztráty běžné a povolené, tak proč by někdo riskoval kvůli jedné ovci? Ježíš se ale tímhle podobenstvím dovolává jiné běžné zkušenosti: vždyť to takhle děláte, udělá to tak každý soudný pastýř, že půjde a hledá ztracenou ovci… Ta provokace je někde trochu jinde. My totiž víme – stejně jako to věděli Ježíšovi posluchači, že to podobenství se týká lidí: zbloudilých, hříšníků, těch, co ztratili dobrou cestu… Když je někdo, např. ve westernovém filmu, „WANTED“ tj. „hledaný“, tak je za něj nabídnuta odměna, aby byl předán spravedlnosti a potrestán. A tady bychom taky čekali, že bude řeč přece jen o nějakém trestu, o soudu a ne o láskyplném přijetí. Je to prostě tak, že lidé spíš věří v soud než v milost Boží (což dokládá i znalec české mentality, Jára Cimrman, svým výrokem: „Jsem takový ateista, až se bojím, že mě Pán Bůh potrestá.“)
Ježíš tady, v tom podobenství, staví do středu pozornosti „záchrannou akci“ kvůli jedné zbloudilé, „pomýlené“ ovci. Ten, kdo je v podobenství představen jako bloudící ovce, je hledán pastýřem. A je hledán ne proto, aby byl vypráskán, pokárán a postaven mimo stádo, ale aby byl s radostí a něžnou péčí (na ramenou) přijat a přinesen do stáda (do společenství sboru). Dovedete si představit, že byste celý večer hledali jedno ze svých domácích zvířat a až byste je našli, tak byste mu vyhubovali, napráskali a nechali je za trest o hladu až do rána?
Tak také z Ježíšova podobenství nám má být zřejmé, že jde o hledání za účelem záchrany a ne potrestání.
Ten obraz pastýře a ovce je velice důležitý (naštěstí pro nás je v Bibli obraz dobrého pastýře, laskavého ovčáka, a ne jen tak nějakého ovčáčka…). Obraz pastýře vypovídá hodně o Božím vztahu k pobloudilému, provinilému člověku. Lidé si totiž často představují vztah Boha a hříšníka jako vztah soudce a provinilce. A Bůh se tak v očích mnohých lidí stává jakýmsi ramenem spravedlnosti, které hledá a posléze dopadne, aby trestalo. Máme-li takovouto představu o Bohu, zní nám nesmyslně, že by Bůh mohl dopadnout a nepotrestat. Taková představa ovšem dělá z Boha biřice. Je stále otevřenou otázkou, do jaké míry se právě církve zasloužily – takto prezentovanou představou Boha – o to, že naše společnost je tak ateistická. Ale právě takovou představu o Bohu, o jeho království, Ježíš nabourává právě svým podobenstvím. Hříšník není jako zločinec, který potřebuje trest, nýbrž jako pacient, který potřebuje pomoc. Od lékaře také neočekáváme, že bude moralizovat, nýbrž, že pomůže. Totéž nabízí Ježíš. A k tomu ještě vybízí k radosti.
Pro ty, co to nějak pořád nemůžou pochopit, přidává ještě další podobenství: to o ztraceném penízi, ale možná by se mělo jmenovat spíš o „radosti z nalezeného“. Protože právě kvůli té radosti je Ježíš „dává k dobru“. Jinak je to podobenství „v bledě modrém“ (nebo spíš v v růžovém, když se jedná o „ženskou verzi“) totéž co to předchozí. S tím rozdílem, že tam je to muž, pastýř, co hledá ovci, tady je to žena, hospodyně, co hledá zakutálenou minci. Tam muž svolá přátele a sousedy, aby se s ním radovali, protože nalezl ovci, která se mu ztratila… Dovedeme si to představit, že to spolu pěkně zapili.
Ta žena z podobenství, co se jí ztratil ten stříbrňák, tak si nesedla a nelamentovala „Bože, bože, kde jen ten peníz může být a co já si bez něj počnu…“, ale nelenila, obrátila při gruntování dům vzhůru nohama, do každého špinavého koutu si posvítila, všechno vymetla – a našla! A pak si nesedla a nelitovala se, jak je schvácená a jestli jí to vůbec stálo za to, takhle se nadřít kvůli jednomu stříbrňáku… ale šla a z radosti pozvala sousedky a kamarádky a pěkně to spolu oslavily. V první verzi se pak z toho radují „v nebi“, v druhé přímo „andělé Boží“.
Bratři a sestry, podobenství tu nejsou proto, abychom je jednou- či víckrát vyslechli, zapamatovali se je – a pak už nic. Je v nich síla, která může opětovně zasahovat do nových situací (i těch našich) a působit v nich. Může nastat situace, kdy se cítíme jako ztracený peníz (který není nikomu nic platný). A tohle drobné podobenství nás chce povzbudit k radosti, že nás někdo hledá, že o nás někdo stojí, že tu je někdo, kdo má radost, když nás znovu nalezne. A nebo můžeme být v situaci, kdy sami hledáme, co jsme ztratili. Co může být naším ztraceným penízem: ztracená víra, naděje, láska, smrt někoho blízkého, ztráta radosti ze života, ztráta iluzí o někom… ? Co nám může pomoci v hledání, co může být tou lampou, světlem, které osvítí i nejtemnější kouty? Modlitba, rozhovor s přáteli, Boží slovo, dobrý nápad, záblesk řešení, díky němuž se může něco navrátit…
Tato Ježíšova podobenství nás mají ujistit, že Boží Království dává víc, než co si sami dokážeme vydobýt či najít. Přidávají k tomu nalezenému radost. Radost je takový „bonus“. Je to pohled, je to rozměr, který i obyčejnou věc, obyčejnou událost, mění v něco mimořádného. Dostala jsem tuhle od jedné sestry od nás ze sboru kus jejího čerstvě upečeného chleba, měla jsem radost; dali jsme si ho doma s ostatními k večeři. Už samo to, že máme chleba jako dar, že ho můžeme jíst a že máme někoho, s kým jej jíme, to je samo o sobě dost. Ale když se z toho radujeme, je to jako „přidaná hodnota“. – Ta žena z toho podobenství má na konci víc než na začátku. K nalezenému penízi má nadto velikou radost. Takovou, že se o ni chce dělit s druhými.
Sestry a bratři, i když se třeba v této chvíli, v životní fázi, v níž se nacházíme, necítíme být ztracenou ovcí či ztraceným penízem, tato podobenství na nás dýchají nadějí pro situace, které člověk nezvládl a nezvládá, kdy se cítí tak říkajíc ztracen. Ale také nás učí radovat se, že jiní hříšníci jsou nalézáni a přijímáni. A vedou nás k tomu, mít oči otevřené a srdce vnímavé pro ty ztracené, nelitovat úsilí, vynaložit námahu… Ta podobenství jsou nám, církevnímu lidu pomůckou, jak se radovat z toho, co se podařilo a nepoukazovat jen zatrpkle na to, co se nedaří. Nechtějme zázraky. Učme se radovat i z malých věcí, jinak se může stát, že se radost vytratí docela… Ježíš nás tady těmi podobenstvími učí změnit pohled, změnit zaběhané vnímání věcí, světa, církve, bližních – od zatrpklosti a pocitu, že nám pořád někdo něco dluží, k vnímavému pohledu na druhé a k větší radosti, která je podílem na radosti Boží.
Kdybych měla tohle své, poměrně dlouhé, kázání shrnout a jednou větou se pokusit říci, k čemu nám tato dvě podobenství jsou, tak snad takhle: Chtějí nás povzbudit, aby mezi námi bylo více radosti z Království Božího, které nám vybíhá naproti a navrací nás životu v Boží lásce.
Modlitba: Děkujeme, Pane , za ujištění, že Tvá láska přemáhá naše odcizení. Prosíme Tě, Kriste, ať se umíme radovat z malých i velkých věcí i z Toho, že jsme Tvoji a že Tě potřebujeme.
Píseň: 634
Sborová ohlášení:
Píseň: 583; Otče náš … (nebo až po přímluvách?)
Přímluvy: Milý Bože – Tvůj syn vyprávěl o radosti Otce v nebesích nad každým, kdo se vydá cestou víry. Děkujeme, že jsi při díle i uprostřed nás – a že radost evangelia vstoupila do cesty i nám.. Děkujeme, že nám otevíráš výhled Tvého království. Prosíme, ať nás Duch svatý drží v našich životních zápasech na cestě za Ježíšem. Prosíme za naše blízké – ať dobrodiní tvých darů vstupuje do našich vztahů k lidem kolem nás. Prosíme, přijmi naši vděčnost za Tvé dobré dary. Prosíme i za naše sbory, za církev. Za ty, kdo byli pokřtěni a poctivě vedou zápasy víry. Za ty, kdo přestali vidět vše dobré, čím obdařuješ, a otočili se k Tobě zády. Za ty, kdo hledají pevné zakotvení pro svůj život. Prosíme, dej, ať se přestaneme zapouzdřovat do sebe a pevně v Tobě, Kriste, zakotveni, jsme tady, na tomto místě, zázemím, kam může kdokoli přicházet, naslouchat Tvému Slovu a přijímat ujištění o Tvé milosti a odpuštění. Dávej skrze nás, skrze naše společenství zaznívat příběhům, které živě a nadějně zpřítomní tvé dílo. Tak oslav i uprostřed nás své jméno. (Případně zpívaný Otčenáš 583)
Poslání: 1Pt 2/24-25
Kristus ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. ‚Jeho rány vás uzdravily.‘ Vždyť jste ‚bloudili jako ovce‘, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.
Požehnání: Ž 121/5-8 (kralicky)
Hospodin strážce tvůj, Hospodin zastínění tvé tobě po pravici.Nebudeť bíti na tě slunce ve dne, ani měsíc v noci.Hospodin tě ostříhati bude ode všeho zlého, ostříhati bude duše tvé.Hospodin ostříhati tě bude, když vycházeti i vcházeti budeš, od tohoto času až na věky.
Píseň: 452
