Kázání 14.11.2010

Text: Mk 6,53-56 | Kazatel: Daniel Ženatý

Když se dostali na druhý břeh, přistáli u Genezaretu. 54  Jakmile vystoupili z lodi, hned lidé Ježíše poznali, 55  zběhali celou tu krajinu a začali nosit na nosítkách nemocné na každé místo, o kterém slyšeli, že tam právě je. 56  A kamkoli vcházel do vesnic, měst i dvorců, kladli nemocné na tržiště a prosili ho, aby se směli dotknout byť jen třásně jeho roucha. A kdo se ho dotkli, byli uzdraveni.

Mk 6,53-56

Ježíš chodil po zemi, kázal, uzdravoval. Bylo to silné a mocné. Jeho slovo působilo, že lidé se dávali do pohybu. A něco dělali. V podobenství o dvou synech jsme si minulou neděli připomínali, že někoho Boží slovo pohne k lítosti. Dnes si připomeneme, že dá sílu vidět ty, kdo jsou z života vyřazeni.

Ježíš uzdravil posedlého v Gerasenské krajině. Vzkřísil Jairovu ženu. Kázal doma v Nazaretě, ale tam to nešlo, Doma se jeho slovu nedařilo. Lidé byli odhodláni jej následovat, dvanáct z nich se

vždy po dvou vydalo na cestu.

Bylo to krásné, něco se dělo. A pak Herodes zabil Jana Křtitele. Jen tak, že si to jeho manželka a dcera přály.

Jakmile by si snad někdo začal myslet, že to je ráj na zemi s tím Ježíšem, není. Vzápětí narazí na křivdu a kruté bezpráví. Výsměch právu, zneužití moci. Zlo je ve světě stále, jde o to, kdo zvítězí, Ježíš, se svým novým životem, nebo Herodes a jemu podobní?

A pak ujištění, že i když Herdoes blázní, Bůh je stálý a věrný a pečuje o svůj lid. Pět chlebů a dvě ryby, jako požehnání shůry nasytí hladové. Lidé zase věřili, že Ježíš je od Boha a Bůh chce něco dělat s tímto světem, a tak dělá. Sytí hladové. A učedníci vzápětí vidí Ježíše kráčet po moři, a bojí se že to je přízrak.

Mocné ujištění. Lidé, věřte, Kristu patří vláda ad světem. Tomu, kterého poslouchá vítr i moře, který sytí hladové, protože je od Boha, odkud brát.

A lidé to poznávali. Věřili. A když vystoupil na protějším břehu, v zemi jakoby za hranicí zaslíbené země, hned ho lidé poznali. Nebyla televize, nebyly noviny, určitě jej většinou viděli poprvé, a přesto jej poznali. Slyšeli o něm? Stane se nám to, že o někom tolik slyšíme vyprávět, že ho pak v nádražní hale jednoznačně poznáme, to musí být on!?

Lidé poznali Ježíše a zběhali celou tu krajinu a přinášeli nemocné. Běhali sem tam po vší té zemi. V tom je nasazení. Touha. Není v tom ani trochu nudy nebo lhostejnosti.

Jen tak krátce je to popsáno, a co vše je za tím skryto

Nechodili jen tak. Věděli, že to je chvíle která se nebude opakovat.

A sem tam chodili či běhali po té zemi. Té zemi, v níž byli doma. Kde to znali. Aby se to vše mohlo stát, museli svou zemi znát. Věděli, kde je kdo.

Jsou lidé, kteří znají kde je kdo, jak se mu vede, co potřebuje. Vědí, kdo je v nemocnici a kdo je na tom špatně. Znají lidi ve vchodu v paneláku, registrují změny. Znali krajinu a teď spěchají a přinášejí Ježíšovi nemocné.

Nikdo je předem neinformoval, co mají dělat. Věděli to. To je ono – to slovo Boží, víra, Ježíšovo působení – věděli, co je třeba aniž by je na to někdo připravoval.

A nestěžují si na to, že je nikdo neinformoval.

Co tedy dělají? Snášejí nemocné do vesnic, měst i dvorců, kladli nemocné na tržiště.

Ani nevíme, co je to stálo. Přemlouvali nemocné, pojď, určitě ti Ježíš pomůže? Nebo se jim nemocní sami hlásili? A jak je nosili, po dvou, kolik metrů, kilometrů je takto nosili? Poděkoval jim někdo?

Možná se vrátili zpět a hospodář domu je přivítal, no to je dost, kde ses flákal? Práce čeká!

Role těch, kdo pečují o nemocné. Jejich víra neslouží jen jim, jen jejich růstu a jejich poznání. Nemluví tolik o sobě, neptají se, co z toho budou mít. Nemají čas se nimrat ve své víře a dohadovat se o věroučné formulace.

Je takových lidí na světě hodně, kteří takto vynalézavě a ochotně slouží druhým? Existují i kolem nás?

Myslím, že ano. Že jsou to takoví andělé. Určitě jsou i mezi námi. Ani o tom nevědí.

Podobně jako ti zachránění v podobenství o posledním soudu. Upřímně se ptají, Pane kdy jsme tě viděli v nouzi a kdy jsme ti pomohli? Ani o tom nevím, že se narodilo něco vzácného. Že vzniklo něco cennějšího než všechny přidané hodnoty světa.

Je dobré ve spěchu života vděčně připomenout práci všech, kdo se starají o své blízké. Rodiče o děti, děti o rodiče, sousedka o sousedku, známý o přítele. To se děje.

Je dobré myslet s úctou na ty, kdo pracují v nemocnicích, Diakoniích a Charitách, sociálních zařízeních nejrůznějšího typu, v občanských sdruženích a azylových domech. Na křesťanskou službu. Kolik dobrovolníků věnuje svůj čas lidem s nějakým omezením. Kolik dobra podle Boží vůle se denně takto na zemi tvoří.

A častokrát také bez toho, že by je někdo vyzval, dopředu upozornil, řekl co a jak mají dělat. Vynalézavě objeví, kudy na to. Možná poznají vděčnost, okusí řádné poděkování, ale možná také ne. A to vše za mnohem menší plat, než by dostali jinde.

Ještě jsou v tom příběhu ti nemocní, kteří jsou pak uzdravení. Mají naději. To co je omezuje, co jim vadí, co jim brání žít plně, to je pryč. Úzkost, jak dlouho to s tou nemocí ještě vydržím, lítost, když vidí možnosti, které mají jejich zdraví vrstevníci.

Ježíš jasně říká, pro ty jsem přišel. Ti jsou Bohu milí. Pokud by se jich lidská společnost nevšímala, Bůh si jich všímá.

**

Ježíš chodil po zemi, kázal, uzdravoval. Mnoha lidé se to dotklo. Jeho slovo působilo, že lidé se také dávali do pohybu. A něco dělali.

Ježíš byl ukřižován a byl vzkříšen. Žije. A dnes také jedná, působí a dotýká se nás svým slovem.

Nemáme evidenci, koho uzdravil. Ale v každém, i svém uzdravení smíme vidět jeho moc.

A stejně jako kdysi Ježíšovy posluchače, i nás potkávají strašné zprávy. O bezpráví, křivdách, zlu. Dokud Kristus nepřijde podruhé, bude zlo stále protestovat proti jeho vládě.

Smíme být vděčni za všechny, kdo také dnes hledají sem a tam, jak nemocným pomoci. Je jich mnoho.

I dnes jsou lidé nemocní. Ten vzkříšený slibuje – pro vás jsem přišel. Vy jste Bohu milí. Tady i v mém království. Amen

Duchu svatý, nacházej prosíme stále lidi, kteří se v moci evangelia zvednou, jdou, a nevidí jen sami sebe. Amen

Tento příspěvek napsal/a dne 18.11.2010 v rubrice Kázání.