Kázání: O nemilosrdném služebníku Mt 18,21-35
Pardubice 13. 9. 2020
Milí přátelé,
v čem bylo Kristovo učení jiné než ostatní učení? V čem bylo novinkou? Nebylo to v důraze na morálku, tedy na to, aby lidi nekradli, nelhali, nerouhali se, nepodváděli. Takové životní směrnice byly i v ostatních kulturách a náboženstvích. Novinkou byl Ježíšův důraz na odpuštění. V běžných mezilidských vztazích.
Učedníci, posluchači o tom museli hodně přemýšlet, když se Petr ptá Ježíše: „kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně něčím opakovaně proviní?“ A kolikrát mám něco odpustit nějakému zbloudilému bratru ze společenství, když se zas někam zatoulal, vzdálil (svým smýšlením, chováním). Kolikrát – aby to ještě nebylo nevýchovné, bezhraniční, aby to nebylo to „házení perel sviním“? Třikrát a dost? Nebo víckrát, třeba sedmkrát? Až tak velký duchovní a vztahový výkon máš na mysli, Ježíši?
„Ne 7x, ale 77x“ – odpovídá Ježíš. Což jinými slovy znamená: vůbec to nepočítej, kolikrát člověku odpustíš. Sedm odpuštění dokážeme asi udržet v hlavě. Ale na to, abychom spočítali, že jsme někomu odpustili 77x, bychom si potřebovali vést zvláštní sešit nebo excelovou tabulku. Takže nic nepočítej a odpouštěj prostě nesčetněkrát. A nikomu odpouštění neodepírej.
Pro ilustraci pak Ježíš vypráví podobenství, kde téma viny přirovnává k finančnímu dluhu.
Král se chystá vyúčtovat a zjistí, že jeden z jeho služebníků má vůči němu obrovský dluh. Přesně 10 tisíc hřiven. To je astronomická částka. Něco jako státní rozpočet velké říše. V takových číslech se běžný člověk ztrácí, neumí si je vůbec představit.
Když to král zjistí, rozhodne se služebníka potrestat, prodat jeho i s ženou a dětmi do otroctví. Služebník ho ale na kolenou prosí, aby mu dluh odpustil, že mu všechno vrátí. Král se nad ním ustrne a dluh opravdu odpustí.
Možná nás nejdřív napadne, že je to nereálné, aby nějaký král tak obrovskou částku mohl odpustit. Nebo aby takový defraudant nebyl nijak potrestán, nemusel peníze vrátit, nešel do vězení. Ono to naopak velmi realistické je. Vždyť to známe. Ti, co dluží astronomické částky, bývají i v naší zkušenosti zproštěni viny – třeba pro nedostatky přímých důkazů…
Do vězení pak jdou Ti, co dluží pár set tisíc korun, což je v porovnání se stáním rozpočtem zanedbatelná částka. (Narkobaroni jsou na svobodě, do vězení má jít pěstitel několika rostlin konopí.)
Zpěvák Jarda Svoboda v jedné písni zpívá: „malej zloděj půjde za katr, z velkýho se stane ministr.“ Tuhle hořkou zkušenost máme a měli ji dávno před námi i Ježíšovi posluchači.
Tím směrem se taky ubírá i Ježíšovo podobenství. Malej zloděj půjde za katr.
Omilostněný dlužník vyjde před palác a potká člověka, který je jemu dlužen 100 denárů. To je částka srovnatelná s ročními úsporami průměrně vydělávající rodiny. Tedy částka, kterou už si všichni umí dost dobře představit. A taky to, co konkrétně ono ušetření obnáší.
Omilostněný dlužník, nyní věřitel, chytne svého dlužníka pod krkem, křičí na něj, ať mu peníze vrátí. Dlužník ho na kolenou prosí, aby s ním měl ještě strpení a dal mu ještě nějaký čas. Věřitel je ale nekompromisní a dlužníka pošle do vězení, než celou částku splatí.
Když se král dozví, jak se jeho služebník zachoval, rozzlobí se na nej a dá ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh.
Konec ilustrace.
Teď přichází rozuzlení. Takhle bude jednat Bůh s vámi, jestli ze srdce neodpustíte každý svému bratru. S vámi. Když nebudete umět odpouštět, bude s Vámi Bůh jednat přesně jako ten rozzlobený král. Umíte si to představit. Vůči Bohu máte dluh, astronomický, nepředstavitelně velký. Dlužíte mu sebe, svůj život, možnosti dobře žít, promarněné příležitosti k solidaritě, nevyužitý čas k lásce, poslání, životní nasměrování. A on vám přesto znovu a znovu odpouští. Znovu dává další šanci. A protože ten dluh sami splatit nedokážete, nemůžete, splácí ho on sám. Vykupuje váš životní dluh životem svého syna. Tohle si uvědomte a ze srdce odpouštějte lidem se kterými žijete doma, ve sboru, v práci.
Jinak vám hrozí vězení.
Jaké?
Začínám to docela chápat.
Dluh, vina, je něco, co zatěžuje můj vztah s druhým člověkem. S tím jsou spojené pocity ukřivděnosti, zranění, zloba, vztek, pocit nenávisti. A já se těchto hořkých pocitů nemůžu/nechci zbavit. Třeba zlobu a ukřivděnost v sobě ještě přiživuju a podporuju. Jsem tak moc soustředěná na své zranění, zabydlím se v něm jako v domečku, nebo v cele… Jenže: pak se nemůžu radovat, nemůžu prožívat dobré vztahy s lidmi, všechny mé myšlenky, životní kroky jsou jakoby určovány tou křivdou v srdci.
A to je to vězení. Když já neodpustím tomu, kdo mi ublížil, dostávám se já do svého vnitřního vězení. V tom vězení akorát chřadnu. Následně znepříjemňuju život ostatním.
Odpouštějte…
Někomu přijde odpuštění jako absurdní věc. Ale Ježíš nás učí, že absurdní je naopak neodpouštět, protože se tím my sami uvězňujeme a připravujeme o dobrý život.
Od-pustit – to znamená pustit od sebe pryč – všechnu tu zlobu, pocit ukřivděnosti, nenávist. Nechat to odejít ode mě. Otevřít dveře vězení a vyjít na svobodu.
Ježíš nikde neříká, že odpouštění je snadné. Jsou tak hrozná zranění, která vyžadují množství času, probdělých nocí a slz, obrovskou dávku vůle, často taky doprovod duchovního nebo terapeuta.
Ježíš ví, že odpouštět je náročné. Asi proto o odpouštění tak často a důrazně mluví. A dal do toho doslova celý svůj život. Ale tím nám taky ukázal, že to má smysl.
Ježíšovo učení o odpuštění bylo tenkrát novinkou. Připadá mi, že jí je pořád. Tak se nebojme o téhle úžasné novince svědčit. A hlavně ji svým osobním životem žít.
Pane, díky, že nemusíme zůstat uvězněni ve zlobě, v pocitech křivdy, že v sobě nemusíme pěstovat nenávist. Posiluj naši vůli k odpuštění. Dej, ať nikomu Tvé odpouštění neodpíráme
