Text: Ef 4,17-32 Kazatel: František Plecháček
To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ. Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci. Vy jste se však u Krista takovým věcem neučili – pokud jste ovšem o něm slyšeli a byli v něm vyučeni podle pravdy, která je v Ježíši. Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. Proto zanechte lži a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním‘, vždyť jste údy téhož těla. ‚Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.
Milé sestry, milí bratři, když apoštol vybízí křesťany v Efezu, aby „nežili jako pohané“, aby „odložili dřívější způsob života“ a „oblékli nové lidství“, má k tomu jistě dobré důvody. Ten rozhodující zápas za nás a pro nás už byl vybojován; ale náš boj s tím starým člověkem v nás, řečeno jazykem Bible: boj se starým Adamem či starou Evou ještě není ukončen.
Jak se ten starý člověk projevuje? O tom něco říká začátek našeho dnešního biblického oddílu, kde apoštol čtenářům svého listu připomíná, co mají nebo by aspoň měli mít už za sebou, s čím už jako křesťané nemohou mít nic společného. Naznačují se tam různé mravní zlořády, ovšem jejich základní příčinou je – odcizenost Bohu, neznalost živého Boha. Ta neradostná situace je popisována ještě dalšími výrazy: nevědomost, zatemněná mysl, zatvrzelé srdce. Apoštolovi tady nejde především o kritiku pohanství. Spíš chce osvětlit, z čeho všeho může a potřebuje být člověk vysvobozen právě prostřednictvím Ježíše Krista.
Základním průšvihem člověka je, když nezná Boha, dobrého, milosrdného, odpouštějícího Boha. Kořenem všeho zla, trápení a lidské bídy je neznalost Boha Stvořitele a Spasitele, jeho lásky a pravdy a spravedlnosti. A není to ovšem pouze nevědomost, ale zatvrzelost a vědomá vzpoura proti jedinému Tvůrci a Dárci všeho dobrého. O tom vydávají svědectví příběhy první biblické knihy, které si teď vyprávíme také s dětmi v nedělní škole.
Jak je z apoštolských slov zřejmé: takovou neznalostí a zatvrzelostí ublíží člověk nakonec nejvíc sám sobě. Je to přece strašná škoda – neznat nebo odmítat toho, kdo mě miluje, kdo pro mě chce to nejlepší, který jediný může dát mému životu smysl, plnost, světlo, správný cíl. Co si počít, pokud člověk zůstává na svůj život sám a nezná smysl, směr a cíl?
Nedávno jsem měl možnost opět chvíli pohovořit se svým dlouholetým kamarádem. On si mě pro mou víru tak trošku dobírá, ale v dobrém; myslím, že se pokouší zjistit, co se to se mnou vlastně stalo, co za tím je, čemu vlastně věřím. Mluvili jsme o pořadu, který viděl v televizi. Slavný vědec tam prohlásil, že už je nebo brzy bude schopen i matematickým důkazem vyvrátit existenci Boha. Sám ten vědec došel k závěru, že lidé jsou pouhé biologické stroje. Sice docela vymakané mašiny, ale pouhé stroje. Říkám na to kamarádovi: „To je ale docela smutná víra.“ A on na to: „To tedy je. Taky si myslím.“
Osobně nejsem schopen uvěřit, že by se třeba i ten nejtvrdší ateista v hloubi duše (v níž nevěří) považoval opravdu za pouhý stroj. A říkám si, jak se s takovou vírou asi žije?
Pán Bůh nám naštěstí dává vědět, že v jeho očích jsme mnohem víc než je nějaké biologické stroje. Ježíšovým prostřednictvím nám navrací naději, pokoj, pravou důstojnost Božích dětí. Proto ve víře můžeme odkládat starého člověka se vším, co nás Bohu vzdalovalo a působilo paseku i v našich osobních vztazích. V Kristu získáváme podíl na novém lidství. Jsme nové stvoření.
„Nový člověk.“ Když se tohle vysloví, možná, zvlášť ty starší z vás, trochu zamrazí a řeknete si: „Pozor, tohle už tu přece bylo! Někdo už se pokoušel vytvořit nového, lepšího člověka!“ Ještě moje generace se o tom novém člověku ve škole i jinde naposlouchala, až nás z toho někdy brněla hlava! Komunisté, aspoň tedy ti opravdu věřící svým idejím, se snažili vybudovat úplně nový svět s novými lidmi. Mělo to jedinou chybičku – ten nový člověk se pořád choval postaru. Takže se vesele dál lhalo a kradlo a podléhalo klamným vášním.
Skutečně nového člověka může k svému vlastnímu obrazu stvořit jen sám Bůh. Stejně jako si nikdo z nás nemohl zařídit, aby se narodil na tenhle svět, zůstává i nové narození v Kristu výhradně Božím darem a milostí. Roste a sílí z Kristova slova, z vděčnosti za prokazované dobrodiní, z radosti, kterou probouzí odpuštění. Zvláštní věc: nové lidství je Boží dar, ale zároveň také stále trochu úkol pro nás. Jinak by se o tom apoštol tak podrobně nerozepisoval. Je naším posláním, abychom Boží dary ve svém žití uplatňovali, žili z darované milosti, důvěřovali jí a dělali jí prostor.
Jaké jsou znaky nové existence v Kristu? Nejdříve spravedlnost a pravda. Myslí se tu na Boží spravedlnost a pravdu evangelia, jak je ve svém životě nechal platit Ježíš. Neslýchaná a nevídaná a pro některé lidi i nepohodlná spravedlnost, která se zastává slabých, nešťastných, provinilých, lidí, kteří byli svým okolím odepsáni a nebo už dokonce odepsali i sami sebe. Pravda, která nesráží a neodsuzuje, ale pozvedá k novým počátkům. Tahle Boží spravedlnost a pravda má platit v církvi, uzdravovat a obnovovat vztahy a být příkladem a inspirací pro okolí, připomínat světu, že tu pořád ještě je nějaká pravda a spravedlnost, kterou Pán Bůh prosazuje a také prosadí.
Dál se mluví o hněvu. Všimněme si, že autor listu Efezským naprosto samozřejmě počítá s tím, že křesťané se také hněvají. Je realista. Kdo z nás se aspoň občas nenaštve? Vždyť se dějí věci, které nás nemohou nechat chladnými. Když sledujeme zprávy o strašlivé bídě a bezuzdném vraždění, jak bychom mohli zůstat v klidu?
Ovšem v našem biblickém oddíle se myslí především na hněv vůči někomu, na zlobu, která ohrožuje společenství. Můžeme se na někoho rozzlobit, to se prostě stane. Ale náš hněv by neměl trvat příliš dlouho. Je to vyjádřeno hezkým obrazem: „nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce.“ Každý hněv, naštvanost, zahořklost, ukřivděnost, kterou bychom si ukryli v srdci a nechali ji tam hnít, by poskytla místo ďáblu – rozbíječi společenství.
Hněv, ať ho nazveme jakkoli, třeba „revoluční nadšení“, nemůže být motorem Božího díla v našem světě. To dobré může žít a růst pouze z lásky, laskavosti, milosrdenství a odpuštění. Bohu buď dík, že smíme žít z jeho odpuštění, že máme od koho se učit odpouštět.
Pane, děkujeme za dar společenství. Kéž dovedeme rozpoznat a odmítnou vše, co společenství rozkládá. Kéž umíme s radostí přijmout a využít to, co buduje a prospívá. Amen.
