Kázání: Nechte, ať spolu roste obojí až do žně. (Mt 13, 24 – 30, 36 – 43)
„Nechte, ať spolu roste obojí až do žně!“ Těmito slovy podle evangelisty Ježíš vyzýval zástup shromážděný na břehu Galilejského jezera. Sám přitom seděl v lodi plovoucí na jezeře. Kdo byli ti lidé, kteří za ním přišli v takovém počtu, že musel použít tak neobvyklou kazatelnu? Podle všeho obyčejní lidé z okolí. Asi v tom davu byli rybáři, různí řemeslníci, ale především lidé pracující v zemědělství. Těm bylo podobenství o pleveli mezi pšenicí velmi blízké. Komentáře navíc tvrdí, že plevel, který je v původním textu přímo pojmenován druhovým jménem, je natolik podobný mladému obilí, že je od sebe nelze rozeznat. Posluchačům bylo tedy jasné, že nemá smysl pokoušet se plevel vytrhat.
Nevím, kolik je tady dnes lidí pracujících v zemědělství a nevím, zda někdo z nás zde přítomných někdy v životě viděl rozsévače nebo onen exotický plevel. Ale přesto jsem si jist, že i nám je Ježíšovo vyprávění o pleveli mezi pšenicí srozumitelné. Tak srozumitelné, že v nás dokáže okamžitě vyvolávat příklady situací, na které se dá vztáhnout. Situací, kdy vidíme společně růst dobré i zlé, ale neumíme je od sebe oddělit. Ti z nás, kteří jsou rodiči, si toto podobenství mohou bez obtíží propojit s údivem, který každý rodič cítí, když vidí, jak osobitě se už od nejútlejšího věku projevuje každé dítě. Už jako miminko a batole ukazuje, že je do něj vseta a nadále vsévána originální kombinace vlastností a sklonů, z nichž některé nás těší a jiné mrzí, ale jsou spolu nevykořenitelně propojeny.
V prvním čtení jsme slyšeli, jak se Rebece a Izákovi narodila dvojčata. Oni, rodiče, s údivem hleděli, jak jsou ti bratři různí, jak rozdílně v jejich duších prorůstají pšenice a plevel, a k jak rozdílným životním poutím je to ponouká. Ale každý z rodičů měl na přednosti a nedostatky svých synů úplně jiný názor. Izák miloval Ezaua, … kdežto Rebeka milovala Jákoba. Dospěli jsme v příběhu Jákoba a Ezaua k okamžíku, kdy Ezau pohrdl prvorozenstvím, ale určitě bychom si na základě této epizody netroufli ani odhadnout, kdo z bratří bude při skonání věku plevelem svazovaným do otýpek k spálení, a kdo bude pšenicí určenou ke shromáždění do stodoly. Stejně jako Izák a Rebeka i my bychom se museli jen nejistě ptát: Co z těch kluků nakonec může být? A ptáme se tak od nepaměti a budeme se tak ptát i nadále.
Podobná nejistota provází nás lidi celým životem. Vidíme kolem sebe v každém lidském jedinci i kolektivu, a doufejme především sami u sebe, neproniknutelné kombinace pohnutek, tendencí, motivací, z nichž o některých tušíme, že pocházejí spíše ze světla a jiné spíše od zlého, ale neumíme je rozlišit, oddělit, rozplést, protože jsme jen lidé. Sotva kdy jsou lidské činy tak jednoznačné, tak jasné, že se podle nich dá rozhodnout o osudu toho člověka. Dokonce ani když člověk jedná přímo proti Mojžíšovu Zákonu, není to jasné. Vzpomeňme, že pár let po Ezauově pohrdnutí prvorozenstvím se Jákob dopustil křivé přísahy u lůžka svého umírajícího otce a Ezau ho za to chtěl zabít. Ale o jejich účtu při skonání věku nám to neříká nic.
Přesto ale my v rolích rodičů, učitelů, nadřízených, a také v rolích spolužáků, kolegů, vrstevníků, příbuzných máme velkou touhu třídit a rozhodovat, kdo je plevelem a kdo pšenicí. A jak se společnost kolem nás neustále mění, a noví lidé přinášejí nové myšlenky, nové trendy, nová řešení a nové pohledy na věc, my stále máme tendenci autoritativně rozhodovat, co je dobré a co zlé, co skončí na sýpce a co v ohni. Nám říká Ježíš: „Nechte, ať spolu roste obojí až do žně!“
Abychom skutečně neměli pochyby, Ježíš nám – svým učedníkům – ještě to podobenství vysvětlil. Zdůraznil, že skutečné mluví o světě, tedy o lidské společnosti a lidech v ní. Tedy o našich sousedech, spoluobyvatelích, autoritách, celebritách, o našich vykořisťovaných a odstrkovaných, o našich dětech i rodičích a především o nás samých. A někteří jsme dobří a někteří zlí, ale to nedovedeme rozeznat. Tečka. Berme to na vědomí. Víc k tomu nemá Ježíš co říci. Nedává nám zde žádný návod, jak k tomu dobrému přispívat a to zlé umenšovat, jak být prostředníky Syna člověka.
Jak přispívat k dobrému, to tady není tématem. K tomu se leccos píše jinde v Písmu. Mám naději, že největší pomoc jsme dostali v síle Ducha svatého, který podle Skutků sestoupil, abychom byli Ježíšovi svědky. Ale, jak už bylo řečeno, to, jak být prostředníky Syna člověka, teď není tématem. Nyní nám Ježíš jen jasně a jednoznačně říká. Vy neumíte ani rozeznat, natož oddělit v lidech dobré a zlé. To není vaše věc. To lze rozeznávat jen z Boží perspektivy. Svatopluk Karásek inspirovaný tímto podobenstvím to vyjádřil našim současným jazykem:
Kdo je zrnem dobrým a kdo patří na hnůj/
do toho Bohu ty nefušuj/
my můžem třídit brambory/
a nás si po žních přebere Bůh. Jak je ale i z tohoto Karáskova shrnutí patrné, poučení z Ježíšova podobenství se nevyčerpává konstatováním, že my lidé jsme omezenci, kteří neumějí rozeznat dobré od zlého. Takhle s námi Ježíš nezachází. On zařazuje naše lidské hemžení do kontextu Božího světa. Ukazuje, jakou roli v tom světě hrajeme a jakou nadějí se přitom můžeme řídit. Jako Božím dětem nám stanovuje hranice: Nevytrhávejte plevel z pšenice, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici! „Nechte, ať spolu roste obojí až do žně!“ Předložení konečného účtu patří Bohu, ne vám.
Ale to neznamená, že máte pasivní roli. Tou pšenicí a tím plevelem jsou vaši bližní a vy sami. A dokud se pole nesklízí, můžete se pokoušet přispívat k dobrému a umenšovat to zlé. Vy jste prostředníky jak Syna člověka, tak toho zlého. Můžete třeba poradit Jákobovi, aby si, až půjde k loži svého otce Izáka, obalil předloktí kožešinou. Přijměte tu odpovědnost, jednejte a počítejte s tím, že se vám to zaúčtuje. Jen nechtějte předem vědět, jak to dopadne.
Ale nebojme se. To, že nevíme, jak to dopadne, neznamená, že máme propadat malomyslnosti, která by nás mohla ochromit. Obavě, že se nakonec všechno obrátí ve zlé. Proč by tomu tak mělo být? Věříme přece v Boha stvořitele a krále světa, v Boha, který nás miluje. A podobenství jasně říká, že on má iniciativu: Je to rozsévač, který rozsívá dobré semeno. To první, co nově přichází, je dobré, Boží stvoření. Až v noci pak přišel nepřítel a nasel do pšenice plevel. Nepřítel není schopen tvorby, on umí jen kazit. A my máme Písmo a Ducha svatého, abychom dovedli alespoň tápavě, alespoň s maličkou převahou podpořit to Boží. Jednejme s pomocí Písma a Ducha svatého a v tom je naše naděje.
Četl jsem nedávno rozhovor s vědcem Václavem Hořejším. A on v tom rozhovoru řekl: „Ježíš byl až extrémně levičácký pacifista.“ Nechci zde rozhodovat, do jaké míry je to pravda. Zaujala mě na tom jiná věc. Byl to rozhovor v běžném deníku. Z toho vyplývá, že pořád ještě i mimo okruh malonákladových křesťanských časopisů někoho zajímá, jak by se k našemu společenskému životu vztahoval Ježíš. Jaké by měl politické směřování. Povzbuzen tímto zájmem si ještě dovolím navrhnout, jak by se to podobenství, které si dnes připomínáme, dalo promítnout do společenských postojů. Ježíš nám říká: Nebojte se toho, jak se společnost kolem nás neustále mění. Nebojte se nových lidí, nových myšlenek, nových trendů, nových řešení a nových pohledů na věc. Ano, jen něco je pšenice, a ledacos je plevel. Můžete se snažit podpořit Syna člověka, ale nebojte se nechat to růst. „Nechte, ať spolu roste obojí až do žně!“ Hlavní oporou vám buď, že hybatelem toho všeho je Bůh, který jediný umí rozeznat, co je dobré, a co je zlé. Bůh, který je počátkem všeho a původcem toho dobrého.
Pane Bože, život pořád přináší něco nového a my máme strach, že ty novinky jsou zlé, že každá změna je k horšímu. Povzbuzuj nás, ať se nebojíme nechat to růst. Nedej nám zapomenout, že Ty jsi dobrý a že Tvá láska vládne světu. Amen.
