Kázání 11. 3. 2018

Bohoslužby Pardubice + Hor.Jel.             11.3.2018                   J 6,1-15

Laetare (4. v postu)

Čtení: Jan 6,1-15

Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji.  2 Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných.  3 Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky.  4 Byly blízko židovské svátky velikonoční.  5 Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“  6 To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit.  7 Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“  8 Řekne mu jeden z učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra:  9 „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“  10 Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc.  11 Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl.  12 Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“  13 Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly.  14 Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“  15 Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám.

Milí bratři a sestry,

postní období nás možná někdy až příliš soustřeďuje na nás samotné: jak se správně postit, a jestli je ten náš půst dostatečný, a co u toho prožíváme a máme dělat, a jak má vypadat atd. Ale přitom když pročítáme biblické oddíly, které jsou pro postní období určené – tak obracejí právě pozornost od nás – k Ježíši. K tomu, co pro nás udělal; soustřeďují k tomu, abychom pochopili hloubku i šíři toho, proč Kristus přišel, kým on vlastně je a jak on proměňuje naši víru a náš život.

A tak je to i dnes: Když se blížily velikonoce – jako se blíží nyní – Ježíš se svými učedníky vystupuje na nějakou horu a tam se posadí. A když se Ježíš rozhlédne, vidí, že se k němu blíží „četný zástup“. Přichází velké množství, zatím „nesčetné množství“ lidí. Tak velké množství lidí, že ti nejbližší Ježíšovi spolupracovníci, učedníci, jen rezignovaně, až téměř zoufale pokrčí rameny: ne, o tyto lidi se my postarat nedovedeme, to nezvládnem.

Zdá se, že my takové starosti nemáme. Nesčetné zástupy lidí nepřicházejí. Tak je možno říci – tak to možná bylo kdysi, dnes je jiná doba. Ano, je, ale zkusme ten příběh číst dál.

Zprvu se zdá, že i Ježíšovi dělají ty masy lidí kolem starost: Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ Je to scéna, která se opakuje v Bibli častěji: kolem Ježíše je zástup a ten potřebuje jídlo. Ale Jan to vypravuje jinak než ostatní evangelisté: Matouš, Marek i Lukáš vypravují scénu, kde Ježíš dlouze káže, a když se blíží večer, jsou to učedníci, kteří si zachovají smysl pro realitu, ukáží na hodinky a upozorní Ježíše, že už bylo dost kázání, teď je potřeba ty lidi poslat včas domů, aby se najedli. A Ježíš jim říká: vy jim dejte jíst. Jan to vypravuje jinak: Když Ježíš uvidí ten obrovský zástup, klade on učedníkovi Filipovi otázku: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“

My nemusíme nijak spekulovat, jak to Ježíš myslí. Je to tam napsané. Není to projev Ježíšových rozpaků, nejistoty, starosti. Není to projev bezradnosti, jako tam bezradně krčí rameny učedníci: jistě, tu a tam někomu pomoci, jednomu, dvěma lidem, to se dá zvládnout. Ale celému zástupu? Opravdu všem, kdo přijdou? A bez jakékoliv prověrky a podmínek? – Jan ale sděluje: Ježíš to však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. A my to nemůžeme slyšet jinak, než otázku určenou nám samotným. Protože ta otázka zní přesněji přeložena: nikoli kde nakoupíme, nýbrž: odkud nakoupíme chleba, aby se všichni najedli? Odkud vezmeme chléb, aby hladoví mohli odejít nasyceni? Odkud budeme brát, abychom mohli dávat? Kam my chodíme, abychom nehladověli, ale nasytili se? Celý příběh, vlastně celá 6. kapitola směřuje k tomu, abychom byli posilněni a utvrzeni ve víře: Ježíš je ten pravý chléb života. Kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět. A kdo věří ve mne, nikdy nebude žíznit.

Budeme-li hledět na sebe, a měřit u toho svoji víru a své možnosti, asi to dopadne všelijak. Ale právě půst nás učí odhlédnout od nás samých, od naší víry a náboženského přesvědčení a podívat se, kde je ten pravý chléb, ta pravá posila a zdroj k životu, abychom netrpěli ani žízní. Mnohdy my kazatelé mluvíme o tom, že Ježíš nám pomůže, když budeme na konci se svými silami a možnostmi. To je i pravda, on nás nepošle pryč s prázdnou. Ale kéž bychom se učili už dříve, a ne, až budeme „na konci“ od Ježíše přijímat onu posilu. To nám postní období právě připomíná – učit se přijímat od Ježíše, na něj spoléhat, když jsme ještě na cestě.

A nejprve to evangelium vlastně ilustruje na onom zástupu. Obrovská masa lidí, nesčetné davy, když je Ježíš usadí, tak se zjistí, že je to 5000 mužů. Je o nich řečeno, že „následují“ Ježíše. Jdou za ním. Zase, Jan volí slova, která nám mají jednoznačně povědět: to nejsou jen „čumilové“, náhodně sebraní lidé z ulice, asi jako když přijede nějaký slavný člověk a každý ho chce vidět. Nikoli, tito lidé Ježíše následují. Už se s ním setkali, už zažili několik případů, že Ježíš uzdravuje, už zažili – nebo o tom alespoň slyšeli, že zachránil svatbu v Káni Galilejské tím, že vodu proměnil v dobré víno. Tito lidé tuší přinejmenším, že být v okruhu kolem Ježíše může přinést mnoho dobrého a zajímavého v životě. A na konci vidíme, že Ježíš je opravdu nezklame.

Ježíš je rozsadí a štědře pohostí. Nejenom že se dostane na každého, ale každý dostane „kolik kdo chtěl“ (v. 11). Umíte si asi představit, když se něco dává zadarmo každému, kdo přijde, jaký vznikne zmatek a tahanice a tlačenice. Jan to líčí jinak: ti muži seděli na zeleném trávníku a Ježíš je všechny obsluhuje. Vzdal díky a rozdílel sedícím. A to je jistě ta dobrá zpráva, evangelium: Když Ježíš rozdává, pak se nikdo nemusí bát, že se na něho nedostane. Když Ježíš rozdává, pak štědře. Proto je pořádek, proto ani když je kázání nebo slavíme večeři Páně, se nepředbíháme a netlačíme, ale máme jistotu, že se dostane i na nás. Jen máme mít starost, aby se opravdu dostalo na každého a byl pořádek. Pro všechny je dost. O Boží velkorysé štědrosti nemusíme pochybovat.

Ale tady možná zpozorníme: Jan mluví o zástupu. Velké mase lidí. Ježíš jim bohatě rozdává. Avšak na konci vidíme – Ježíš od nich odejde a zůstává sám (v.15). I ti, kteří Ježíšovi stáli blízko a byli předtím nasyceni a mohli si vzít, kolik chtěli, za chvíli budou celí rozčilení, budou se hněvat, budou proti Ježíši „reptat“, hubovat a odejdou. Až zbude opět jen původní nejužší kruh dvanácti učedníků (v. 66n). A nám nezbude, než povzdechnout: tak to chodí, to známe, a ti starší ve sborech obvykle začnou vzpomínat a vypravovat, jak skutečně kdysi bývaly mezi námi nesčetné houfy lidí. – A kde jsou dnes? Kolik lidí bylo pokřtěno – a kde všichni jsou? – Není to tak, že bychom měli dbát na to, aby nikdo nezneužíval dobroty, která se mu nabízí? A když se mu nějaké služby dostane, neměl by projevit vděk? Neměl by se v tom zavést pořádek? Ti lidé přijdou, okusí, jak je Ježíš dobrý – a zase odejdou.

Kdyby to záleželo na nás, tak zřejmě nějaký pořádek zavedeme – v kartotékách, s placením saláru atp. Ale raději poslouchejme ten příběh. Ježíš právě tyto lidi posadil, „vzal chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl.“ Spolu s učedníky, kteří chodí s Ježíšem pořád, sedí a hodují ti, kteří se za chvíli naštvou a odejdou. Nic neslyšíme o tom, že by je Ježíš k něčemu zavazoval, že by po nich chtěl sliby. Nikoli, prostě „vezměte a jezte“. Je dost pro všechny. A dokonce je i pro toho, který Ježíše zradil za třicet stříbrných. I ten smí přijít a zakusit Boží štědrost. A ten ještě mnohokrát.

Snad proto Jan zdůrazní před touto štědrou hostinou, že „byly blízko svátky velikonoční“. Abychom věděli, a s tím v životě počítali, že Ježíš nedává svůj život na kříži jen za některé, za ty vybrané a dobré, za ty jemu blízké a spřátelené. (Kdo ví, zda bychom byli mezi nimi!!!) Ale on svůj život dává za všechny, ty dobré, věrné, blízké, ale i za ty všechny ostatní. To si v postu máme připomínat, co nám Jan klade na srdce: tento Ježíš je beránek, který snímá hřích světa. (J 1,29) Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. (J 3,17).  A takto se máme tedy dívat na všechny ty zástupy a masy kolem nás: jako na ty, které Kristus přijal za své, stejně jako přijal i nás.

Ale někdy nás přece jen přepadá bezmoc tváří v tvář těm zástupům lidí, kteří běhají po světě, možná v životě něco hledají, nevědí co, a my jsme jaksi bezmocní. Nabízíme tu něco, tam něco, tu nějakou akci, tam trochu alternativní kultury, každého rádi uvítáme, nabídneme posezení, ale nějak to moc nefunguje. Možná si říkáme, že kdyby k nám přišlo 5000 lidí, to my bychom je uměli podržet, a ne jak Ježíš, že mu zase utečou. My bychom to uměli prodat! Ano, jen kdyby přišli.

Když spolu mluvíme ve sborech a církvi, a když třeba na staršovstvu nebo u kávy po bohoslužbách začneme přemýšlet jen nad tím, co bychom všechno chtěli a měli udělat – s našimi budovami, a pro město, ve kterém žijeme, a pro lidi, kteří dosud nikdy neslyšeli evangelium, a ještě víc, co bychom měli udělat, abychom v příštích dvaceti třiceti letech měli peníze na provoz našeho sboru, pak asi nejsme nijak daleko od těch učedníků Filipa a Ondřeje. Na otázku od samotného Ježíše: Odkud nakoupíte chleba, aby se všichni najedli?, kde získáte zdroje, abyste se o všechno postarali? – většinou trochu bezmocně pokrčíme rameny. – Prostě to přesahuje naše možnosti a síly, i když nám fantazie a odhodlání nechybí. Nejsme chudí a bezmocní, ale „ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ (v.7). A dvěstě denárů byl už velmi slušný majetek tehdy! – Ale ani slušný majetek nepomůže. Ondřej je aktivnější: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby“(v.9). Ani majetek na kupičce, ani organizační schopnosti, dokonce ani fundraising nestačí: „Co je to pro tolik lidí!“

Milí bratři a sestry, zjevně nejsme první, kdo v církvi udělali inventuru vlastních sil a vlastní víry a zjišťují: Pro tolik lidí, pro všechny ty zástupy prostě nemáme dost. A nevíme, co bude dál. Učedníci to vidí realisticky: je nás pár, jen dvanáct, co zmůžeme? Tam těch je 5000 mužů, k tomu ženy a děti!  – A tak je dobře, že postní období nás vede, abychom odhlédli od sebe a našich dojmů a pocitů, odvádí nás od našich výpočtů a strategií, a rozdělování lidí na nás – a na „tamty“ – a nabízí docela jiný pohled. Místo abychom mluvili o tom, jak je nás málo, a jak nás nikdo nebere moc vážně, čtěme raději biblická slova. Učme se více poslouchat Boha než lidských statistik. Vždyť statisticky je doložené, že zatím ze všech lidí, co zemřeli, dosud jen jeden vstal z mrtvých. A přece je to víra, která se vyplatí. A tak ani tady nás evangelium nenechává na holičkách: Nebojte se! Ježíš totiž věděl, co chce učinit. A to je naděje a záchrana. A jestli Ježíš ví, co chce učinit, pak se ptejme jeho na prvním místě.

A tak Ježíš ví, co chce učinit, stejně jako to, že my se namáháme a staráme, ale pak mnohdy končíme zklamaní, nebo dokonce rozhořčení, že to či ono nejde a nejde, a ono by to šlo, jen kdyby všichni chtěli… Ač Ježíš ví, že ty zástupy za chvíli odejdou, zmizí a neporozumí mu, ač by se mohl hněvat na své učedníky, co sice umí dobře počítat, ale stejně stojí trochu bezmocně před svým úkolem nasytit všechny ty lidi. Snad to má být slyšet: Ježíš totiž věděl, co chce učinit. Pěkně všechny rozsadí a nasytí všechny, kdo přijdou, a ještě zbude dvanáct plných košů. Dostane se na každého. Velikonoce nám to připomenou: Tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, aby nikdo neodešel s prázdnou, hladov nebo žíznivý. To je naše záchrana, to je ta dobrá zpráva a evangelium Ježíše Krista.

Každé kázání Kristova evangelia, i každé slavení večeře Páně přece znamená, že my – ti blízcí i vzdálení, ti, co jsme Ježíši blízko, i ti, co jsou daleko – zve a nabízí všem: posaďte se, nechte se občerstvit a posílit, jezte a pijte. Nebojte se, ty jsi můj milovaný syn, moje milovaná dcera, však jsem na vás ve křtu vložil svoje jméno. Vezmi a jez. Vždyť to je beránek Boží, který snímá hřích světa, a tedy i náš a všech kolem nás, všech těch mas a zástupů, a přišel, aby nás nikoli odsoudil, ale daroval nám život, a to život v hojnosti. A tak smíš i ty odpouštět, jako tobě bylo odpuštěno. Smíš nabízet smíření, protože Kristus je daroval tobě už dávno předtím. Odtud tedy, bratří a sestry nakupujte chléb života, sem, k tomuto slovu evangelia přicházejte, čerpejte z něho, učte se ho poznávat a promýšlet, jak se osvědčí ve vašem životě i v životě sboru a církve a nikdy nebudete hladovět. A ještě bude hojně pro všechny okolo, ba pro celý svět. Dnes, a po všechny dny, dokud nepřijde podruhé.

Modlitba: Bože, náš dobrotivý Otče, děkujeme ti, že ty nic nehledíš na naše zásluhy ani nedostatky, a sytíš nás – svým slovem i chlebem. My máme svá přání a své touhy, rádi bychom Tě pro ně získali. Uč nás však spíše pokoře a ochotě naslouchat více tvému slovu než našemu rozumu a srdci. Amen.

Tento příspěvek napsal/a dne 15.03.2018 v rubrice Kázání.