Text: L 18,9-14 Kazatel: Jiří Doležal
O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Toto podobenství o farizeovi a celníku je poměrně dobře známé, ale přesto obsahuje několik neočekávaných překvapení. Dáme na ně pozor. Ve verši 9. evangelista zaznamenal, komu Ježíš toto podobenství adresoval: „Pověděl jim o těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví a ostatními pohrdali“. To si zapamatujme: Ježíš má před očima lidi, kteří jsou si jisti, že je s nimi všechno v naprostém pořádku a že mají proto právo dívat se na všechny ostatní s pohrdáním.
Samo podobenství začíná velmi prostě a přece překvapivě: „Dva muži vstoupili do chrámu“. Přišli na bohoslužby, aby se modlili. Nepřesně bychom mohli říci: Vstoupili do chrámu, aby dali své věci před Bohem do pořádku.
My si tu můžeme položit otázku: Proč přicházíme do kostela, do shromáždění, proč se účastníme bohoslužeb? Přicházíme kvůli duševní hygieně? Přicházíme z hluku a zmatku všedních dnů, abychom nalezli ztišení; abychom obnovili vnitřní rovnováhu a načerpali nové síly; nebo abychom vyslechli přednášku na nějaké náboženské téma; či abychom se účastnili sborové sváteční párty; prožili chvíle pohody s těmi, s nimiž si rozumíme?
Ti dva se jdou modlit. Oba se obracejí k Bohu a oba začínají svou modlitbu stejným oslovením Bože. Naslouchejme jejich modlitbám. Ta první byla farizeova. Vy o farizejích něco víte, ale i kdybyste nevěděli, tak se to dozvíte z té farizeovy modlitby, protože farizeus v ní o sobě mluví dosti obšírně a podrobně. – Začíná děkováním: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci nebo i tento celník“. Z toho je dostatečně patrné, že farizeus je muž, který se důsledně řídí Boží vůlí, respektuje Boží zákon a striktně poslouchá jeho přikázání. Činí však ještě více, než Boží zákon ukládá: Postí se dvakrát týdně, tzn. téměř asketicky si dva dny odříká nejen jídlo, nýbrž i nápoje, což je v horkém palestinském podnebí velmi úctyhodný výkon. Ale ani to není ještě všechno: „Dávám desátky ze všeho, co získám“, tedy nejen z toho, co si sám vypěstuju a vydělám, ale já do chrámu odevzdám i deset procent ze všeho co koupím, protože nemám jistotu, že deset procent daně ze svého zboží odevzdali ti, u nichž nakupuju. Takže farizeus platí ze všeho deset procent na církevní potřeby a na chudé. V tom všem byli farizeové úzkostlivě dbalí. Jeden kazatel nedávno povzdychl: „Kéž bychom takových obětavých členů měli my dnes! To bychom se nemuseli dohadovat o restituce a dotace!“
Takže můžeme shrnout: Farizeus je vzorný věřící člověk, nejen zbožný, protože chodí pilně do kostela modlí se, on je i štědře obětavý. Napovídal toho Pánu Bohu ve své poměrně dlouhé modlitbě ještě více, ale k tomu se dostaneme později. Teď budeme naslouchat tomu druhému. Tím je celník. Celníci v Ježíšově době vybírali daně pro pohanskou okupační velmoc římskou, takže vlastně s těmi pohanskými okupanty kolaborovali. A navíc při výběru daní nedodržovali přesně státní tarify a vybírali do své kapsy více, než bylo povoleno. Navzdory tomu, že je dnes „jiná doba“, vidíme, že se bibličtí celníci od dnešních lidí příliš nelišili. Měli rádi peníze, kvůli penězům nebrali ohled ani na Boha ani na lidi. Podle Ježíše milovali více mamon než Boha. Ostatní jimi proto hluboce pohrdali a s opovržením se od nich odvraceli jako od notorických bezbožníků.
A tady se setkáváme s jedním z překvapení, o kterém jsme se na začátku zmínili: Celník – tento notorický bezbožník cele ovládaný hrabivostí a ziskuchtivostí – jde do chrámu a modlí se tu. Asi povíte: „To je ovšem vzácná výjimka!“ Ale přesto: Ježíš o ní ví, ví, že k ní dochází, že dochází k tomu, že lidé totálně oddaní mamonu a jak bychom dnes řekli hédonistickému konzumenství – lidé otrlí a na nikoho se neohlížející – začnou hledat Boha. Prostě, je tomu tak. Peníze a bohatství, blahobyt a přepych trvale člověka uspokojit nedokážou. A tak ten celník přichází do chrámu a modlí se tu. Jeho modlitba je na rozdíl od modlitby farizeovy velice krátká: „Bože, slituj se nade mnou hříšným!“ Jak na tom je před Bohem, poví celník jedním slovem: „Já jsem hříšník!“ Vím o tom, Bože, že jsem se provinil proti tobě i proti lidem a uznávám, že za to zasluhuju odsouzení. A nemám, čím se omluvit. Ano, jsem beznadějně ztracen. Ani svou vlastní modlitbu nemám. Vypůjčuji si prosbu žalmistovu z žalmu 51: „Smiluj se nade mnou, Bože!“ „Zachránit mě může jen tvá pouhá milost a o tu tě, Bože, prosím.“ Vědomí ztracenosti celník vyjadřuje i svým postojem. Zůstává někde docela vzadu, s odstupem od všech ostatních modlitebníků. A neodvažuje se ani „své oči k nebi pozdvihnouti“, tzn., nemá odvahu podívat se Bohu do očí. A bije se do prsou, ano, odtud – z mého srdce – pochází všechno zlo, kterému jsem podlehl.
Přiblížili jsme se k závěru. Máme nyní hodnotit ty dva? Zvolit si jednoho z nich za svůj vzor? Nebo máme z tohoto Ježíšova podobenství čerpat poučení o tom, jak se máme modlit? Krátce nebo dlouze; ve stoje, či v sedě nebo na kolenou? S očima zavřenýma nebo se sklopenou hlavou? S rukama sepjatýma nebo se dokonce bít do prsou? Máme v modlitbě děkovat nebo spíše prosit? A za co děkovat a za co prosit?
Nejlépe učiníme, když ještě chvíli budeme pozorně naslouchat Ježíši. Ježíš totiž ještě pokračuje a pronese poslední slovo: „Pravím vám, že tento celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, ne farizeus!“
Tady máme to další velké překvapení. Někteří vykladači dokonce řeknou: To je překvapení neočekávané, přímo šokující! Ježíš svým autoritativním pravím vám, vynáší rozhodnutí na místě Božím a s tímto Božím rozhodnutím už žádná instance nepohne. Z těch dvou modliteb Bůh přijal modlitbu celníkovu. Ještě přesněji: Bůh z těch dvou modlitebníků, přijal celníka! Ten odešel z chrámu do svého domu ospravedlněn. A tomu máme rozumět tak, že původcem jeho ospravedlnění je Bůh. Bůh jako nejvyšší a poslední soudce rozhodl: Toho hříšníka já přijímám! Uděluji mu milost, tzn. všechno, čím se provinil, mu odpouštím. Tento muž si do svého domu ode mne odnáší požehnání a odchází s jistotou: Navzdory mé minulosti je Bůh nyní na mé straně, provází mě, miluje mě. Ať si mě lidé odsuzují, ať se mi vyhýbají, já mám Boha a smím začít nový život.
Proč Bůh tak překvapivě rozhodl? Celá Bible odpovídá: Protože je to Bůh, který „nemá zalíbení ve smrti bezbožníka, ale aby se odvrátil bezbožník od cesty své a živ byl“ (EZ 33,11). Bůh ospravedlňuje celníka, protože je to Bůh, který poslal svého Syna Ježíše, „aby hledal a spasil – zachránil, co bylo zahynulo“ (L 19,10). A Ježíš Kristus byl vydán za naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění. V Ježíšově oběti se Bůh nad námi – nad všemi hříšníky! – jednou provždy slitoval a Ježíš Kristus proto vstal z mrtvých a žije, aby nám svým slovem a Duchem svatým to Boží ospravedlnění přivlastňoval. Proto si my všichni beznadějně ztracení pokaždé smíme odnášet z chrámu domů Boží milost, odpuštění a požehnání.
A jistotu, že navzdory všem svým selháním, proviněním a dluhům jsme Bohem bez jakéhokoli svého přičinění – z pouhé milosti – přijati a že to platí mnohem více, než si to dovedeme představit.
Ještě se krátce musíme vrátit k tomu prvnímu muži – k farizeovi. Proč ten nebyl ospravedlněn? Proč odešel domů z chrámu s prázdnou? Musíme se vrátit na začátek, kde jsme byli upozorněni, že Ježíš toto podobenství pronáší proti těm, kdo jsou přesvědčeni, že jsou spravedliví, tj. že je s nimi před lidmi i před Bohem všechno v naprostém pořádku. Takže tito lidé potřebují ve skutečnosti Boha pouze k tomu, aby před ním mohli vypočítávat své skvělé výkony a očekávat, že za ně od Boha dostanou jedničku s hvězdičkou a spokojeně půjdou domů.
Ježíš však při nich nadto shledává ještě jinou nepravost. Výslovně upozorňuje na ten farizeův postranní pohled, který při své modlitbě vrhá na celníka a kterým Bohu na celníka ukazuje: „Hle, oč já jsem lepší než všichni ostatní a zvláště tento celník! Jen se na to, Bože, dobře podívej! Přihlédni k tomu, že ve srovnání se mnou jsou všichni ostatní zavrženíhodní bezbožníci.“ Všimněme si, farizea ani nenapadne, aby se za všechny tyto ubohé hříšníky u Boha přimluvil! – A právě toto srovnávání a vyvyšování nad druhé, toto odsuzování a pohrdání ostatními, to je v očích Božích ten nejtěžší hřích!
Možná nás to skutečně překvapí, ale ti neotřesitelně sebejistí, kteří se nadřazují nad všechny ostatní, kteří se nad všemi povyšují a ostatními pohrdají, to jsou právě ti nejzbožnější! Ježíš jim však naprosto jednoznačně sděluje: „Vy svým sudičstvím nedokážete přimět Boha, aby se s vámi ztotožnil a změnil své rozhodnutí“. Ospravedlněn – přijat Bohem – odešel domů celník, nikoliv farizeus!
A to milosrdné Boží rozhodnutí je nezvratné – trvá až do konce. To vyjadřují a potvrzují poslední Ježíšova slova: „Nebo každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“. Ano, Ježíš tu mluví o budoucnosti, o budoucím, posledním soudu. Ten je v rukách toho, který sebe samého ponížil. Stal se hříšníkem na našem místě, dal se za nás odsoudit. Jemu Bůh dal všechnu moc, jemu svěřil soud: „…odkud přijde soudit živé i mrtvé…“ Naším soudcem tedy nebudeme ani my, ani žádný jiný člověk. Naším soudcem bude ten, který se dal za nás odsoudit. Ten povýší – k sobě povýší – ponížené. Žalmista to vyjádřil slovy, která Ježíš přijímá a potvrzuje: „Hospodin je Bůh, který vyzdvihuje z prachu nuzného a z hnoje povyšuje chudého“ (Ž 113,6).
Úplně na závěr snad ještě toto: Jak se máme modlit? V každé modlitbě smíme a máme Bohu dobrořečit za všechna jeho dobrodiní, která nám prokazuje (Ž 103,1). V každé modlitbě smíme a máme Boha prosit: „Bože, slituj se nade mou, hříšníkem!“ (L 18,13). A konečně z každého shromáždění si smíme a máme domů odnášet jistotou, kterou apoštol vyjádřil slovy: „Kdo bude žalovat na vyvolené Boží? Bůh jest, který ospravedlňuje!“ (Ř 8,33). Amen. Bože, náš nebeský Otče, naprav Kristovým evangeliem naše nesprávné myšlení. Dej, abychom rádi nechali pro všechny platit tvé nesmírné milosrdenství, abychom mezi sebou žili bez předsudků a pro všechny – i ty nejztracenější a od tebe nejvzdálenější – měli naději. Oslavujeme tvou milost, která hledá a přijímá ztracené. Oslavujeme tvého Syna a našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Amen.
