Text: Ez 34,1-2.10-23.30-31 Kazatel: Ladislav Beneš
I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Lidský synu, prorokuj proti pastýřům Izraele. Prorokuj a řekni těm pastýřům: Toto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich chřtánu, nebudou jim potravou.“ Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a na všech sídlištích v zemi. Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských. Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.“ „Pokud jde o vás, mé ovce, toto praví Panovník Hospodin: Hle, já vykonám soud mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly. Což je vám málo vypásat nejlepší pastvu? Proč zbytek pastvy zašlapáváte nohama? Pijete nejčistší vodu; proč tu ostatní nohama kalíte? A moje ovce se mají pást na tom, co jste nohama zašlapali, a pít to, co jste nohama zkalili? Proto o nich praví Panovník Hospodin toto: Hle, já vykonám soud mezí ovcí vykrmenou a ovcí hubenou, protože odstrkujete bokem a plecemi všechna neduživá zvířata a trkáte je svými rohy, takže jste je rozptýlili mimo stádo. Já zachráním své ovce a nikdo je už nebude loupit. Já vykonám soud mezi ovcí a ovcí. Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást, Davida, svého služebníka. Ten je bude pást a ten bude jejich pastýřem. I poznají, že já Hospodin, jejich Bůh, jsem s nimi a oni, dům izraelský, jsou mým lidem, je výrok Panovníka Hospodina. Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, vy lidé, a já vám budu Bohem, je výrok Panovníka Hospodina.“
Milí bratří, milé sestry,
dnešní třetí neděle velikonoční (podle jiné tradice druhá neděle „po“ velikonocích) se jmenuje podle slov žalmu 33. v. 5., který jsme na počátku zpívali: „Hospodinova milosrdenství je plná země“ – Misericordias Domini. A čte se z Janova evangelia (10,11nn), co Ježíš říká: „Já jsem dobrý pastýř. Znám své ovce… A svůj život dávám za ovce…“ Vpravdě samá slova, kterými se vyjadřuje ona velikonoční zvěst, evangelium o Božím milosrdenství.
Ale jak se s tím rýmují slova proroka Ezechiele, která se tuto neděli také čtou? „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe… budu je volat k odpovědnosti… Hle, já vykonám soud mezi ovcí a ovcí“? Slova o soudu místo nedělní radosti?
I tak to máme slyšet. Prorok o soudu mluvil už dříve – nad národy, nad Jeruzalémem a Judskem a teď nad nevěrnými pastýři izraelského lidu. „Běda pastýřům, kteří pasou sami sebe. Což nemají pást ovce?“, říká prorok. A docela podrobně pak vypisuje, čím se pastýři Izraele proviňují. Ti, kteří mají odpovědnost v Božím lidu a kdo stojí v čele, své postavení zneužívají k tomu, aby druhým poroučeli a rozkazovali, místo aby jim sloužili; nechávají ubohé ovce bloudit a sami se kochají svou náboženskou spokojeností; „neduživé jste neposílili, nemocné jste neléčili, polámanou jste neovázali, po ztracené jste nepátrali“ (4), nekonáte svoji pastýřskou a pastorální práci, prostě jste je nechali být a dál bloudit, nevěnujete jim pozornost, pro starost o své dobré bydlo jste nechali ovce za potravu dravé zvěři, nebo všelijakým náboženským šarlatánům a politickým dobrodruhům.
Inu, to je vskutku tvrdá řeč. A ještě jí není konec. To specifické na Ezechielově kázání je, že ohlašuje soud nejen nad pohany, nad národy, nad těmi „venku“, a nejen nad „předáky“ a představenými lidu, – ale i nad lidem samotným. „Hle, já vykonám soud mezi ovcí a ovcí“ (17). Jestli jsme mohli mít dojem, že soud nad těmi „nahoře“ se nás nemusí týkat, nebo se proto na něj dokonce těšíme, pak tady jsme vyvedeni z omylu. To, že nemáme funkci v Božím lidu, nebo nejsme nepřáteli církve a náboženství, to, že nejsme nevěrci, ale jsme docela obyčejní, slušní občané a poslušní křesťané – nás od soudu nepardonuje. Já vykonám soud mezi ovcí a ovcí.
Mnohokrát bylo řečeno i napsáno, jak řeč o soudu, o Božím soudu, lidi odvedla od víry. Církev a její představitelé, ale právě i mnozí obyčejní členové soudili a odsuzovali druhé příliš mnoho. A protestanté nebyli vždy jen oběti. Jen si můžeme klást otázku, jak je to vůbec možné? Jak nás to někdy může vůbec napadnout, že bychom druhé soudili? Copak neslyšíme, kolikrát se v této jedné kapitole opakuje: JÁ, já vykonám soud? A my víme, kdo je tento JÁ: Hospodin, Bůh. Tak tedy – soudit nás nebudou žádné tribunály, i když ty také musí soudit a odsuzovat. Ale ne s poslední platností. Je jistě dobré se ptát, jak nás budou posuzovat dějiny, nebo co o nás řeknou naše děti, okolí, co po nás zůstane – ale to vše ještě není poslední soudní a rozhodující instance, které se máme zodpovídat. Ach, kolikrát máme dojem, že nejvyšší instancí je moje svědomí či pravda, kterou zastávám – ani to není poslední instance, naopak, svědomí i naše představy nás mohou pěkně ošálit. A tak smíme jen vděčně vyslechnout, že i přes všechno nedobré, co kdy křesťané v dějinách napáchali – nebo naopak neudělali a promeškali a nechali lhostejně být – nic z toho nebude mít nad námi ani nad druhými poslední slovo. Nemusíme ani doufat v to, že někteří jsou přece horší než my. Ale je tu ten, který říká: Já vykonám soud. A my víme z Nového zákona, kdo je tento JÁ: Ježíš Kristus. Ten, který sloužil, trpěl, byl ukřižován, naše hříchy a viny vzal na sebe, abychom my nebyli odsouzeni. Ó, jaké Boží milosrdenství, misericordia Domini, že bude mít nad námi poslední slovo soudce, který vzal naše viny na sebe.
A proč Ezechiel mluví o soudu? – Protože v Božím lidu nastal velký nepořádek. Prorok mluví v obrazech. A ty hovoří docela zřetelně, i když nevíme o chovu ovcí (až na výjimky) asi nikdo nic moc.
Některé ovce, ty zdatnější a silnější, nebo zkušenější, se rychleji dostanou k nejlepší pastvě a čisté vodě, vypasou nejlepší trávu a napijí se čisté vody. A ta zvířata, která přijdou později, musí spásat jen podupanou trávu a pít škaredou vodu s bahnem. A to není vše. Jsou tam přímo ovce a berani, kteří jsou dobře vykrmení a silní a ti vystrkají a vytrkají slabší a neduživé kusy ven.
A rovnou povězme – to je ten nepořádek. Tak to být nemá. Možná to tak je mezi zvířaty, že silnější odstrčí slabší, ale v lidu Božím to být nemá. Ve vztahu k druhým lidem platí ne tento neřád, ale řád. Boží pořádek. Hospodin se přizná ne k silnějším, ale k těm slabším. Ne právo silnějšího, ani ne rovnost všech – ale právo slabšího. Není-li ten slabší ochráněn, pak je to neřád. Ty pomalejší, méně schopné, ty vytrkávané a odstrkované uslyší: „Já zachráním své ovce“ (22), „Já je vyhledám a budu o ně pečovat… vyvedu je a shromáždím… Sám budu pást své ovce, budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských“ (11; 15).
Řekneme – tak to prostě chodí. Jedni jsou schopnější, rychlejší, jiní slabší, neumí se otáčet a nevyznají se v tlačenici. Tak to chodí. Jedni mají vlohy a schopnosti, fyzické i duševní – a druzí ne. Jedni mají majetek, druzí těžce zápasí. Jedni jsou slabší postavy, náchylní k nemocem, mají složité domácí poměry a ze všeho strach – druzí jsou robustní, nikdy nemuseli k lékaři a se vším si poradí. To je přece normální. Ano, je. To prorok nekritizuje.
Ale pod jeho slova soudu se dostává to, co z toho, milé ovce a milí pastýři, vyvozujete. Je normální ty slabší a pomalejší předběhnout a odstrčit? Je normální vystrkat ze stáda ty, co jsou na obtíž, jsou příliš jiní a cizí a pomalí, než aby nám vyhovovali – nebo je normální na ně počkat, podělit se a snášet se s nimi ve stejném stádu? Dnes se na to užívá hojně slova „integrace“. Ezechiel ví: toto právě není normální a přirozené. Spíše je to považováno za hloupost a bláznovství. Ale copak Bůh nevyvolil, co je bláznivé a co je slabé?
To si máme nechat povědět: tento soud není nerozhodnutý, ale rozhodnutý. V Božích očích mají ti slabší, ti pomalejší, ti, co sami o sebe se nedokáží postarat, přednost. Ne, svět tak mnohdy nevypadá. To víme a mohli bychom jmenovat celou řadu příkladů. Jak se my, staří evangelíci a křesťané vztahujeme k těm, kteří přicházejí, hledají nějakou pastvu a oporu? Jak organizujeme život ve sboru a v církvi, aby zaběhnutá ovce byla navrácena, zraněná ošetřena, nemocná posílena? Ale nejde jen o nás. Jsem součástí širšího společenství. Stačí si představit, že přes osmdesát procent světových zdrojů (pastvy a vody) spotřebovává deset procent těch nejbohatších a nejsilnějších národů, ke kterým patříme i my. A že si to umíme ohlídat! Jistě, mohli bychom poukázat na „ty druhé“, na „ty nahoře“, a často nás to zlobí. Jak jsou představitelé státu mnohdy velmi váhaví, pokud jde o podporu sociálně či zdravotně znevýhodněných, ale velmi znalí práva a nároků, pokud jde o vlastní prebendy. A jak jsou zároveň neuvěřitelně hbití a rozhodní, když jde o zastavení programu na přijímání cizinců a uprchlíků. Je toto ten přirozený pořádek světa? Ano, to je přirozené. Proto Ezechiel vyřizuje Boží slovo, které tuto tzv. přirozenost ruší: Hle, já vykonám soud, já zachráním své ovce a nikdo je už nebude loupit. Já nad nimi ustanovím jednoho pastýře. (21n.)
A my víme, kdo tím pastýřem nakonec je. „Já jsem ten dobrý pastýř“, řekne Ježíš. A my víme, co už poznali v době Ezechielově, ale co víme my dnes mnohem lépe. I když stále jednáme mnozí tvrdě, a stále tu jsou neblahé poměry, kdy silnější a rychlejší odhánějí slabší, tak ten dobrý pastýř ukázal: to nemá v Božích očích perspektivu. To se neprosadí navěky a nemá to budoucnost. Prorok – to si všimněme dobře – nevolá po pomstě, nastolení zdravých pořádků. Ale ujišťuje – prosadí se láska Boží a budoucnost má milosrdenství. Kdo jdete po této stopě, tak jdete dobře. Kdo bloudíte, nebojte, přijďte, tu je i pro vás místo, kdo jste zranění, zde je pro vás ošetření a pomoc. A vy silní a schopní jim udělejte mezi sebou místo, dejte jim najíst a napít, ukažte vlídnou, ne přísnou tvář. Vždyť víte, tento svět není v rukou těch, kdo uplatňují tvrdé lokty a páchají zlo a šíří smrt. Nechtějte je napodobovat. Ještě je tu ten, který sloužil naopak potřebným a nad smrtí zvítězil.
A tak ještě jedna věc. K tomu milosrdenství Božímu patří nejen vědět, že následovat onoho dobrého pastýře v jeho službě lásky je blahoslavené a že to obstojí před Boží tváří a Božím soudem. Ale ti, kdo z toho žijí, smějí už teď slyšet a přijmout: „Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat.“ Ne, Hospodin svůj lid ani tento svět nestvořil na počátku a nečeká kdesi nahoře, jak to na konci dopadne. Ale je tu ono velké Boží úsilí a velká námaha. Které trvají: Budu vyhledávat a budu pečovat. Budu posílat služebníky a své Slovo, a chléb a víno, budu sytit a napájet a obvazovat rány a konat diakonii. A kdo Boha nezná, nebo na něj zapomněl, kdo je příliš opuštěný, nebo jen hledající – není ztracen. Já je budu vyhledávat a budu pečovat. Dokonce lze přeložit – já ty své ovce neztratím z dohledu. Mnozí pastýři vás z dohledu ztratí, a jednou se ztratíme – ve smrti – všichni. Ale tento pastýř ani tehdy nepřestane konat tu svou pastýřskou a pastorální péči. On vás vyhledá a bude o vás pečovat tak, abyste „shromážděni ze všech zemí nalezli dobrou pastvu, tučnou pastvu, a nalezli odpočinutí“ (13-15)
Náš dobrý pastýři, Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že nám svojí službou obětí a vzkříšením daruješ jistotu živé naděje. Prosíme, neztrať nás z dohledu, ale obrať k nám svoji tvář, buď nám milostiv a daruj nám svůj pokoj.
