Kázání 10. července 2011

Text: Žalm 4,2 | Kazatel: Daniel Ženatý

Když volám, vyslyš mne, Bože spravedlnosti mé. Ty jsi mi v úzkosti prostranství způsoboval, smiluj se nade mnou a vyslyš modlitbu mou.  Ž 4,2

Voláme k Bohu? Užíváme té skvělé výsady, která je nám dána, že se smíme přímo obracet na Boha, Stvořitele nebe i země? Snad ano.

Je to velká moc a šance říkat Bohu co nás trápí, zač jsme vděční, smíme ho prosit, děkovat, přiznávat mu moc a slávu.

Volání k Bohu je naše výsada. Nikdo nám ji nevezme.

Když jsem nastoupil jako vikář a později farář do Valašského Meziříčí, setkal jsem se ve sboru s celou řadou penzistů. Učitelů, kteří tuším v roce 1956 museli pod hrubým nátlakem vystoupit ze sboru. 26 jich vystoupilo, jeden ne. Mnozí z těch 26 byli zlomení. A i po 30 letech plakali, když si oživili ten čas. A většinou říkali, ale že jsem se mohl či mohla modlit, to mi nikdo nevzal.

Voláme a máme naději, že nás vyslyší Bůh. Bůh naší spravedlnosti. To je zvláštní obrat. Bůh naší spravedlnosti. Známe jiné přívlastky, jimiž se snažíme vyjádřit, co o Bohu věříme. Silný, velký, svatý, dobrý, slávy hodný. Nyní další pokus. On je člověče tvou spravedlností. Stává se jí. Spravedlností, která není obvyklá. Není půl na půl. Spravedlnost v Kristu znamená – co sis člověče navařil, to tě nemusí zahubit. Není to zlomyslné jako hrnečku vař – cosi jsi rozjel a teď v tom zahyneš, sám sis to spustil a nevíš jak to ukončit. Kristus vstupuje do tvého života a s jeho pomocí smíš zastavit to, co jsi způsobil.

Smíme tedy volat k Bohu, a poznáváme, že on se stává naší spravedlností.

A je zde další vyznání. Ty jsi mi v úzkosti prostranství způsoboval. To je zvláštní vyjádření toho, co Bůh činí. Ty jsi mi v úzkosti prostranství způsoboval. Snad bychom mohli povědět – byl jsem sevřen, a ty, Bože, jsi to sevření uvolnil. Dal jsi mi nadechnutí. Dal jsi mi čas, zbavil jsi mě palčivé bolesti, která nedovolovala žít.

Víme, jaké to je, když nás něco sevře. Na duši, nebo na těle. Když nás někdo zažene do kouta, nemůžeme se hnout, podobně sevře jako sesuv půdy, tlačenice lidí, není možné žít. Nic nelze dělat. Nelze pracovat, nelze odpočívat, nelze nic než čekat, jak to dopadne, kdo pomůže. Vše, co jsem chtěl udělat a stihnout se odsouvá. Teď potřebuji prostor abych vůbec mohl žít. Uvolnit ze sevření. A toto uvolnění k životu, jak věřím, jak poznávám, to mně ty Bože dáváš. Ty to působíš!

Možná nás napadne otázka – a jak to ten Bůh působí?

Mohli bychom číst biblické příběhy pod tímto pohledem. A vidíme, že všechna osvobození jsou učiněním prostoru. Bylo ho málo, nedalo se žít. Egypt, z prostoru kde se nedá žít ven! Josef -ven vězení, Petr – ven vězení.

Podobenství o hostině – otevřená vrata, vejdi dovnitř.

Tolik lidí chodilo za Ježíšem, že potřeboval být sám. A v zahradě Getsemanské poodešel od učedníků a modlil se.

Činí prostor pro člověka který si zkazil život. Ztratil se, jako ovce, jako peníz, jako marnotratný syn. Činí prostor pro Zachea, který lituje toho co učinil a je hotov napravit svou vinu.

Činí prostor pro ženu přistiženou při cizoložství. Žádné gheto – ale – jdi a nehřeš víc. Žij.

To vše Bůh působí. Bůh chce, abychom žili, abychom měli prostor.

A myslím, že smíme toto přemýšlení o tom, jak nám Bůh v úzkostech způsobuje prostranství vztáhnout i na umírání a naději věčného života. Budeme úplně sevřeni. Bezmocní, bez života, vydáni všanc, bude to poprvé a naposled, nemůžeme to dopředu trénovat v nějakém fit centru. On nám pro zásluhy svého syna způsobí prostranství, v našich úzkostech, přivede nás k sobě. Však ten 4 Žalm končí vyznáním – pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.

A nyní člověk – co smí činit člověk?

I my smíme druhým dávat prostor.

Někdy totiž druhým prostor k životu bereme. Ne vždy ve zlém. Zarovnáme je svou iniciativou. V jednom sboru kde jsem byl, koupil tatínek, bohatý a mocný muž, nábytek svému synu, když se ženil. A sám jej rozestavěl po bytě novomanželů, včetně koberců a závěsů.  A několik měsíců poté přišel velmi nešťastný o radu. Měli hrozný konflikt, nevěsta ten nábytek chce vyhodit. Byl to hodný muž, ale… Dal sice mnoho ale také sebral mnoho. Prostor k životu. Nedopřál druhým, aby ho měli.

Rodiče někdy zavalí dítě vším možným, a dítě přesto chřadne. Nemůže žít. Jako stromek, který narazil do koruny většího stromu a musí se všelijak křivit, aby si našel prostor.

Další, co smí činit člověk. Smíme sami odmítat žít bez prostoru. Je bezpočet manipulací, které se na nás chystají. Reklamy, bankovní úřady, ale i hodní lidé, třeba příbuzní, kteří vědí lépe než my, co je pro nás dobré a co bychom měli dělat. Smíme to odmítnout.

A zároveň si ovšem ten prostor musíme hledat. Není nárok na tolik a tolik metrů kubických prostoru. Jsou lidé, kteří i třeba kvůli nemoci nebo chudobě mají zdánlivě malý prostor k životu, ale naplní jej skvěle.

A pokračuje to – Smiluj se nade mnou, Bože. Smiluj se – pokračuj ve svém příklonu ke mně. Neustávej ve svém milosrdenství. Nepřestávej s tím zázrakem, že okouším, jak cosi se mnou a kolem mne tvoříš. Smiluj se, a zkoušej to se mnou, s takovým jaký jsem, moc lepší už nebudu. Smiluj se.

Smiluj se nade mnou, abych i já byl schopen přát prostor těm, kdo jsou mi k životu dáni.

Smiluj se, když druhým stavím mantinely, sděluji, kam mohou a kam ne.

Smiluj se nade mnou, abych měl odvahu se vzepřít, udělat si místo. Smiluj se nade mnou, dej, aby ten život za něco stál. Smiluj se nade mnou, ukaž mi svůj obličej, dej mi tušit, že tam někde v dáli něco je.

Smiluj se, a ty se smiluješ, protože u tebe, Bože, jsem to sladké poznal, ty máš tu moc mi dát prostor, ty mne bereš vážně. Dal jsi mi život a chceš, abych žil. Proč bys jinak za mne posílal na smrt svého syna?

A celá prosba končí – smiluj se nade mnou a vyslyš modlitbu mou. V modlitbě mohu děkovat, prosit, mlčet, říkat co mne trápí, možná páté přes deváté, ale mohu. Možná usnu uprostřed modlitby a zapomenu, co bylo naposled. Ty víš Bože, jaký jsem. Smiluj se nade mnou.

Voláme k Bohu? Je to skvělá výsada, kterou nám nikdo nevezme.

Bůh sám se stává v Kristu naší spravedlností. Ušetříme spoustu času a námahy, když přestaneme hledat, jak být dobří. V Kristu jsme dobří.

Ukřižovaný a Vzkříšený, otevírá čas, činí prostor a domov. Nic na tom nezmění ani náš hřích, ani naše nemoc, ani naše smrt.

Pane Ježíši Kriste, dávej nám odvahu volat k Otci, k Tobě i k Duchu svatému. Ty jsi naší spravedlností. Nemusíme se klepat strachem u z toho, jak budeme shledáni. Tvůj šat, tvá spravedlnost nás halí, co víc si přát?

Tento příspěvek napsal/a dne 11.07.2011 v rubrice Kázání.