Text: Mt 26,26-29 Kazatel: Daniel Ženatý
Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni.
Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.
Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce.“
(Pro děti i dospělé…)
Poprvé jsme se nadechli, a od té doby si to pořád hlídáme, abychom dýchali, a dýchali. A jednou vydechneme a už se nenadechneme. Jedno nadechnutí bude poslední. Nebo ne? Bude nějaké další?
V životě pořád něco ztrácíme. Souvislá, dlouhá řada ztrácení.
Narození, teplo a bezpečí maminky. A náhle plno vzduchu a studený svět. Děti křičí, když se narodí – ani se jim nedivíme. Jako když z vás někdo v zimě strhne peřinu, nebo v teplé posteli polije studenou vodou. Ztratili jsme bezpečí. Získali jsme tou ztrátou něco? Získali jsme život! Něco skončilo, něco začalo.
A tak můžeme pokračovat, připomínat jednotlivé chvíle v životě. A vždy to může být takhle do páru. Tik tak. Jako hodiny. Ztratit – získat. Ztratit – získat. Můžeme ukázat na dalších příkladech.
Je nám 6 nebo 7 a začneme chodit do školy. Ztratíme volný den a čas na hraní od rána do večera. A získáme spolužáky a prázdniny!
Oženíte se, vdáte se, ztratíte svůj starý dobrý domov – a získáte nový. Novou rodinu, manžela, manželku, jeho rodinu, děti, pak vnuky a snachy či zetě…
A pak přijde stáří. A tam to začne být náročné…
Aktovka – každé ráno vstaneme, vezmeme aktovku a svačinu a jdeme do práce. Až jednou. Přestaneme chodit do zaměstnání, ztratíme je – a získáme – volný čas. A znovu se učíme. Učíme se jej naplnit.
Dvě skleničky na víno – ztrácíme kontakt s přáteli. Už špatně chodí oni i my. A některý umře a nám je smutno. Už nechodívám jako celý život si někam nebo k někomu na chvíli sednout. … Získáme něco? Ted už se to hledá obtížně. Co získáme? Čas pro sebe. Četní, modlitby.
Disk od auta – už nezvládneme jezdit autem. Rádi jsme jezdili, je to pěkný svět, cesty, krajina, zvuk motoru, teď se přezouvali pneumatiky – ale jak stárnu – už to udělá syn, nebo vnuk…
Housle, hoboj, kytara – něco umíme. Už od dětství. Jako Marek, Vojta Honza. Krásně. Jednou už jim to tak nepůjde. Klouby se přestanou ohýbat. Dech nebude stačit. Oni ztratí to, co umí a mají rádi. Získají za to něco?
Hřeben zrcátko nůžky – nějaká paní chodila celý život ke kadeřnici. Měla to tam ráda. Vonělo to, holička byla příjemná, bylo tam teplo. Jednou už to nepůjde. A dcera řekne, mami, pojď do koupelny já ti to ostříhám, no co. No co. Paní něco ztratila. Už to nebude. Asi nikdy. A získala tím něco?
Podzimní listí – a jednou už se nedostaneme ven. Z okna budeme vidět, jak padá listí, padá sníh, svítí slunce. Z okna uslyšíme, jak rachotí popeláři, aha je čtvrtek ráno. Ztratíme něco. A získáme něco?
Otázka, zda ve stáří něco získáme, zůstává.
Dají se k tomu povědět aspoň dvě věci:
První pro děti svých rodičů. Ať je vám pět, třicet nebo šedesát, – myslete na to. Ten váš dědeček a ta vaše babička, co vypadají tak nenápadně, a jsou trochu pomalí a všechno jim dlouho trvá – toho v sobě nosí velmi mnoho! Je jim někdy těžko! Oni stále rychleji ztrácejí to, co měli rádi a hledají, co vlastně získají – a jde to těžko!!! A jsou na to často sami, a jak to vyjádřit…
Buďte na ně hodní a ptejte se jich – jak se mají, jak chodili do školy, co je tam těšilo, z čeho dostali pětku, kdy se na ně rodiče poprvé zlobili a kdy oni sami nejvíc zlobili, co by chtěli ze života vymazat.
A když začnou mluvit o konci jejich života, nebojte se toho. Nepřerušujte je, když začnou, jak to bude, až umřou a jaký by chtěli mít pohřeb a čeho se bojí.
Druhé pro prarodiče – už nikoho nevychovávejte, seďte, poslouchejte, vyprávějte. Neříkejte slova laciného soudu – to ty nemůžeš vědět, a kdybych se měl já tak dobře jako ty se máš. Ony ty děti se nemají moc dobře. Počítače jsou méně hodnotné než byly dříve společné cesty ze školy a povídání na rohu, a cesty na nákup a lítání po venku a pozdní příchod domů, trochu zablácený a špinavý. Ale šťastný. O tom a o sobě vyprávějte. Jak to bylo.
A mějte odvahu mluvit o posledních věcech. Mluvte, aby rodina věděla, jak chcete být pohřbeni a které písně chcete, aby se zpívaly… A řekněte, komu chcete dát staré hodiny a komu sbírku známek a komu obraz po babičce.
A pak přijede naše poslední ztráta. Ztráta život.
Získáme něco tím, že umřeme? Že ztratíme tento život?
Ano! Získáme! Určitě! Získáme plný život s Bohem. Život, který neumíme popsat, neumíme do něj nakouknout jaké to je, neumíme ho zaručit. Pevně věříme, že je. Ježíš také řekl, že se těší až jednou s námi bude večeřet v tom novém věku.
Za ty naše postupné ztráty, které začaly ztrátou mateřského klína a skončily ztrátou života, získáme život s Pánem Bohem. Jiný, pořádný, hezký.
Pán Bůh se na to jen tak nedívá. Nemá ruce v bok a neříká si, to jsem zvědav, jak to s tím životem na zemi dopadne. Apoštol Pavel, který se taky jako my trápil tím, co získáme, když tento život ztratíme – to vyjádřil slovy, Pán Bůh nám dal všechno, i svého syna za nás obětoval, jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?
Bože náš, k tobě se obracíme, velicí i malí. Připomínáme si, co všechno dokážeš. Že jsi na nás hodný a že se nemusíme ničeho bát.
Ať se nás dotkne přítomnost Pána Ježíše Krista. Věříme, že je s námi a dává nám to nejlepší pro život. Ať se jeho doteku nebráníme.
Děkujeme za lidi kolem nás, za jídlo a pití, teplo a bezpečí.
Nechceme před tebou nic skrývat, jako že my nic, to že asi někdo jiný. My jsme mnohokrát jednali tak, že ti z nás bylo smutno. Prosíme, odpusť nám.
Čekáme, co nám řekneš. Dej ať to slyšíme. Ať se uklidníme a nejsme roztěkaní, nekoukáme kolem sebe, kdo to zase bouchá do lavice, nahlas smrká, nebo přišel pozdě.
Prosíme, ať nám v tom pomáhá Duch svatý. Nám, i všem kdo dnes šli do kostela, v Pardubicích nebo třeba na Novém Zélandu. Amen
