Text: J 6,37-40 Kazatel: František Plecháček
Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“
Milé sestry, milí bratři, hlavním, oč v těchto několika evangelijních verších běží, je nepochybně vůle Boží. V Bibli se sice hodně mluví o lidech, ale rozhodující nejsou naše lidská přání, plány a touhy. Hlavní je, aby se děla vůle Boží; nejenom v nebi, ale i na zemi. Právě proto se narodil Ježíš. Ale nemusíme být vůbec zklamaní, protože Boží vůle se týká nás. Pán Bůh chce, aby se mu nikdo neztratil! Vůlí našeho nebeského Otce je, abychom byli s ním, už napořád, abychom při něm vytrvali a spolehli se na jeho věrnost a lásku.
Ze strany člověka je třeba jediné: přijít k Ježíšovi. Přijít, vidět, uvěřit. A tím i zvítězit – pokud bychom chtěli parafrázovat jeden známý citát. Ježíš to tady přitom nevyjadřuje pouze jako zbožné, ale jen těžko splnitelné přání. On prohlašuje: „Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně…“ A dodává něco nesmírně důležitého a cenného: „a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“
Kolikrát jsme v životě slyšeli některou z těchhle větiček: „Tak s tím na mě nechoď!“ nebo „To je čistě tvůj problém.“ nebo „To mi radši ani neříkej, tohle já ani nechci slyšet…“? Jak často používáme podobné věty my sami?
Již před lety jsem se v jednom rozhovoru s překvapením dočetl, že prý ve Spojených státech se – aspoň v určitých společenských vrstvách – některé věci nesvěřují ani nejbližším přátelům. Protože se nesluší je tím obtěžovat. Na některá trápení a důvěrná sdělení musí mít člověk svého vlastního psychoterapeuta. Prostě proto, aby se měl vůbec komu svěřit. I když od té doby tiše doufám, že dotyčná osoba snad trochu přeháněla, na druhou stranu lidí, kteří se nemají komu svěřit, opravdu přibývá.
Proto je dobré slyšet, že k Ježíšovi můžeme přijít s jakýmkoliv trápením. A nemusíme se děsit, že si po naší zpovědi jen odplivne a vyžene nás ze dveří. Můžeme mu přinést raneček, ale klidně i celý ranec svých problémů – bolest, smutek, samotu, ale také všechno, čím jsme ublížili druhým a co nám nedá spát.
Boží vůlí je, aby se nikdo z těch, kteří přijdou k Ježíšovi, neztratil. A tím pádem je to také Ježíšova hlavní starost. Protože Ježíš přišel, aby naplnil vůli svého nebeského Otce. Všimněme si, že Ježíš v Janově evangeliu sice často mluví o naplnění Boží vůle, ale zdůrazňuje, co to znamená pro něho samotného. Nepředává svým učedníkům dlouhý seznam povinností správného následovníka: Tak, mojí milí pište si: tohle všechno nesmíte… a tohle všechno musíte.
V Novém zákoně pochopitelně také došlo na konkretizaci Božích požadavků. Třeba takové evangelium podle Matouše, především Kázání na hoře, klade na křesťany nemalé nároky. A tak mi přijde pozoruhodné, jak úsporný je ve svých požadavcích janovský Ježíš. „Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný;…“ Jen pár veršů před naším dnešním oddílkem se lidé ze zástupu Ježíše ptají: „Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?“ A Ježíš jim odpovídá: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“ A oni se začnou vymlouvat a žádat od Ježíše znamení…
Bůh od nás žádá víru. A to vůbec není málo. Znamená to spolehnout se na Boží lásku a věrnost, o ní opřít život. V knize proroka Izajáše jsme četli, jak Hospodin o své věrnosti a stálosti ujišťoval Izraelce – ve chvílích, kdy jim teklo do bot, kdy už před sebou viděli jen tmu na konci tunelu a konec. Hospodin si své záměry s Izraelem nedal a nedá nikým zmařit – ani lidskou nevěrou, ani nepříznivými okolnostmi. A právě tak si nedá zmařit své dobré záměry s námi! Sám se stará o to, aby se mu nikdo z nás neztratil. A od nás žádá, abychom ve víře žili z jeho věrnosti. Když mu budeme důvěřovat, nutně se to různými způsoby projeví v našich životech.
„Kdo vidí Syna…“ Tohle „vidění“ znamená rozpoznávat za Ježíšovým lidským zevnějškem Boha, přicházejícího pro mé a pro vaše dobro, pro dobro světa. Znamená to prostě dohlédnout dál a hloub, než je běžné. Nepohoršit se nad plínkami a opravdu hodně ubohou postýlkou betlémského dítěte. Neodtáhnout se s ošklivostí od poplivaného, krvácejícího odsouzence, přibitého na kříži. Znamená to přijmout fakt, že Bůh se rozhodl mezi námi přebývat a přitom nijak zvlášť nevyčuhovat. Ale on přesto vyčuhoval. Láskou. Bezpodmínečnou, obětující se láskou.
S takto otevřeným zrakem je možné uvěřit a vyznat, že právě tenhle muž je můj Pán a Spasitel, Beránek, který snímá hřích světa. Evangelista Jan přitom se vzácnou důsledností trvá na tom, že i tyhle pro Ježíše otevřené oči a víra jsou ve skutečnosti darem Božím. Slyšeli jsme v našem oddíle: „Všichni, které mi Otec dává…“ A o kousek dál Ježíš říká: „…nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“
Víra jako dar. Boží jednání je vždy první a rozhodující. Je to Bůh, kdo vždy činí první krok. Ovšem neděje se to bez nás nebo dokonce proti naší vůli. Víra je tak zároveň naše odpověď na Boží jednání, na Boží lásku, která k nám v Kristu přichází. Víra jako náš krok, jímž vděčně přijímáme milost a vstupujeme do vztahu s Bohem.
Ježíš ty, kteří v něho uvěří, přijímá jako dar od svého nebeského Otce. A bere si na starost, aby se žádný z nich neztratil. Aby nikdo z nich nezahynul. Aby nikdo neutonul v hlubinách bolesti, deprese a beznaděje. Sestry a bratři, tohle jsou slova o nás a pro nás! Na prahu nového roku je můžeme přijmout jako povzbuzení na cestu, jako ujištění, že si sám Bůh v Kristu vzal na starost nejenom první krůčky naší víry, ale také to, abychom všichni v pořádku dorazili do cíle.
Vzkříšení a život věčný. Slova, která se pokoušejí vyjádřit něco, co se lidskými slovy dost dobře vyjádřit nedá. Smíření a pokoj, věčné společenství s Bohem. Společenství lásky, pokoje, radosti. Život, který – opět podle evangelisty Jana – začíná ve víře již dnes.
Každá večeře Páně je nejenom vzpomínkou a připomínkou Božích dobrodiní, ale také závdavkem věcí příštích. Nový Boží věk, na kterém ve víře získáváme podíl, v ní již prozařuje do naší současnosti. Kristus nám prostřednictvím společného stolování připomíná, že Boží rozhodnutí pro nás stále platí.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že jsi zasvětil svůj život naplnění Otcovy vůle, hledání a záchraně ztracených. Prosíme, probouzej v nás odvahu svědčit lidem o tvém slitování, které dává život. Amen.