Text: Iz 50,4-9 Kazatel: Ladislav Beneš
Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci. 5 Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět. 6 Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním. 7 Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben. 8 Blízko je ten, jenž mi zjedná spravedlnost. Kdo chce vést se mnou spory? Postavme se spolu! Kdo bude můj odpůrce na soudu? Ať ke mně přistoupí! 9 Hle, Panovník Hospodin je moje pomoc. Kdo mě chce obvinit ze svévole? Hle, ti všichni zvetší jako šat, sežerou je moli.
Milí bratři a sestry,
Květnou nedělí postní období vrcholí, je poslední neděle v postu. Vstupujeme do pašijového týdne. Budeme si připomínat utrpení a smrt Ježíše Krista. Ve čtvrtek se připomíná rozloučení u poslední večeře, pak noční cesta s učedníky, úpěnlivá modlitba v Getsemane, zrada a zatčení. Výslech, mučení, výsměch, cesta na Golgotu, ponížení, kříž, smrt, hrob. Učedníci se Ježíše vzdají, rozutečou se, Petr zradí a zapře – ne, s tímto nemám nic společného, „neznám ho“.
Ale vstup do tohoto týdne je docela jiný. Četli jsme z evangelia (J 12,12-19) – Ježíš vjíždí do Jeruzaléma. Zatím ani stopy po utrpení, zatím jsou tu celé zástupy, které se radují a vítají Ježíše na oslátku jako Pána a Krále. Palmové ratolesti v rukou jásajícího davu ukazují, že dobře vědí, kdo tu přijíždí: To je král pokoje, vítěz! Však se rozkřiklo, že oživil Lazara. A kdo ví, když vyhnal smrt, zda nevyžene i všechny nepřátele! „Celý svět se dal za ním!“ Nikdo proti němu nic nezmůže, konstatují rezignovaně ti, kteří by se ho rádi zbavili.
Evangelista Jan to řekne na samém začátku: „Přišel do svého vlastního“ (1,11). Vskutku, tady jej vítají jako svého vlastního. Vítají jej a jásají, neboť je to jejich vlastní král.
Ale my víme, co Jan řekne vzápětí: „Přišel do svého vlastního – ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Teď ho vítají jako krále, ale jeho vlastní mu přichystají zradu, utrpení, smrt. To je pašijový týden.
Evangelista Jan poznamená: „Jeho učedníci tomu v té chvíli neporozuměli.“ (12,16). Tomu je opravdu těžko rozumět. Přichází zachránce, pomocník a naděje pro všechny – ale oni to odmítnou, zavrhnou a dají si dobře záležet na tom, aby jej umlčeli. Tomu těžko porozumět. Neboť právě tady je skryto, nebo spíše odhaleno celé drama lidského hříchu, lidského života a tohoto světa. A zároveň je tu skryto, či spíše odhaleno tajemství záchrany, odhaleno tajemství svobody a vykoupení nás i světa.
Abychom lépe porozuměli a nemuseli zůstat při našem tápání a hádanek, smíme naslouchat slovům proroka. Vskutku, jde o naslouchání a mluvení. Někdy se říká, že v církvi se moc mluví a málo dělá. Tady je to ale jinak. Toho služebníka Božího nade vše nejvíc trápí, že se v jeho lidu příliš málo mluví a příliš málo poslouchá to, co se mluví. Tak mu naslouchejme.
„Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci.“
Sotva bychom našli lepší opis toho, proč se v církvi káže a učí, proč tomu věnujeme tolik času, a proč se koná a má konat pastorační práce a proč tu církev je a co Bůh vlastně chce: aby zemdlení byli povzbuzeni, aby unavení byli napřímeni, aby truchliví byli potěšeni. Podpírat zemdleného. To je posláním církve.
A proč to prorok tak zdůrazňuje? Ten jeho vlastní lid byl ve zvláštní situaci. Vynucený exil v Babylóně poté, co bylo dobyto Judsko a zničen jeruzalémský chrám. Léta zajetí, nářku, útisku, beznaděje. Proroci přicházejí, utěšují lid, probouzejí naději, ohlašují konec zajetí a utrpení – ale kde je konec tomu všemu? A vkrádá se nejistota: ne snad, jestli Bůh existuje nebo neexistuje, ale – nezanevřel na nás? Nenechal nás být? Není tak unaven tímto světem, že šel jinam? A nebyl tento Bůh mocný a schopný kdysi dávno, v minulosti, v naší zemi zaslíbené – ale co dnes? Je schopen se v tomto složitém světě vyznat? Není ten zmatek mezi mocnostmi, které se vždy přivalí, všechno převálcují, a pak zase přijde jiná, jen dokladem toho, že Bůh se vyčerpal a samou únavou usnul nebo prostě omdlel? Inu, všechno pro to hovoří. Kdo v něj ještě vskutku věří? A může dnes opravdu věřit?
Ale ano! Každé ráno znovu a znovu, nejen občas, ale „každého jitra“ Hospodin probouzí mě a moje uši, abych dobře slyšel jeho slovo. Služebník Hospodinův ujišťuje: Bůh mluví, posílá své slovo, nebojte, on nespí a není vzdálen. Přichází za námi – tak, že se káže evangelium, děti, mládež i dospělí se mu učí na biblických hodinách. Hospodin každého jitra mě poučuje, abych nemluvil, jako všichni mluví, naříkají a hněvají se a lžou, abych nemluvil líbivé řeči a nabízel svůdné nabídky, náboženské i nenáboženské. Ne, Hospodin mě probouzí a občerstvuje, abych dobře rozuměl a uměl slovem podepřít všechny umdlévající, pochybující, povzbudit všechny, kdo už se vzdávají naděje, napřímit klesající, posilnit znavené. Pojďte ke mně všichni unavení a upracovaní, kteří už nevíte kudy kam, já vám dám odpočinutí (srov. Mt 11, 28).
Hospodin přichází potěšit svůj lid. Tím prorok zvaný Druhý hajáš začíná svou slavnou zvěst: „Potěšujte, potěšujte lidu mého…“ (Iz 40,1) Je konec zajetí, už, už přijde chvíle návratu domů. Hospodin nespí ani nedříme, přichází. … Neboj se dcero Sionská, král tvůj přichází, potěšení Izraele a lidu Božího, vykoupení a záchrana pro všechny (J 12,15).
Jaká může být odpověď na takové ujištění a volání? Jaká může být odpověď na službu útěchy a povzbuzení, na službu hladovým a žíznícím? Jaká odpověď na odpuštění viníkům? Na osvobození zajatcům? – Víme: Tady se slavný vjezd do Jeruzaléma mění v pašijový týden; tady se přicházející Král pokoje, stává trpícím služebníkem, vítaný Pán odsouzencem: Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním. A chtějí s ním vést spory, obvinit jej jako svévolníka. Ale – Proč?
Že na odpor u lidí narazí slovo soudu, slova přísných nařízení, slova manipulace, slova, kterými jedni chtějí ovládat druhé – to si představit umíme. Ale že ještě větší odpor vzbudí slovo naděje a potěšení? Že odpor a nenávist k smrti vzbudí vyprávění o Pánu, který tak miluje svůj lid, že za ním přichází, má pro něj slova lásky, obětavě slouží všem potřebným, ubohým, hladovým, je solidární s těmi nejposlednějšími? Proč?
Vysvětlení se hledá vskutku těžko. Člověk by si myslel: ano, ti unavení v tom babylonském zajetí, ti vyčerpaní a dezorientovaní rádi přijmou jasné slovo útěchy, naděje, orientace. Ale ne, oni nad Božím slovem mávnou rukou, jdou si dál za svým, je jim úplně jedno, co se káže. – Je jim to jedno? – Právě, že není! Kdyby to byli lidé lhostejní, přesycení, tak mávnou rukou a jdou dál. Ale ne, je to rozčiluje, štve, chtějí služebníka slova Božího umlčet, obvinit, dát k soudu, zbavit se ho.
A možná si řeknete: ach ano, takový je ten svět dneska. Takový je náš současník. Asi každý někoho takového známe tam venku, za zdmi kostela. Nenechají si do ničeho mluvit, slovo Boží je jim spíš na obtíž, kolem kostelů chodí, jako by nebyly.
Ale na to prosím pozor, velký pozor: Tu nejde o našeho „současníka“, tu nejde o moderní bezbožníky a bezvěrce všeho druhu. Služebníka bijí do zad a do tváře mu plivou – ti jeho, jeho vlastní! Ti uvnitř, jeho vlastní jej ignorují, jsou naštvaní na něj a chtějí se ho zbavit.
Proč? Možná proto, že vlastně není problém dokud Bůh, jak se zdá, mlčí, nemluví a je daleko, možná kdesi v minulosti. Na to si lid Boží v Babylóně, ale i lid Boží v církvi „tak nějak“ zvykl. A zařídili si své životy podle toho. Problém však je, že Bůh nemlčí, ale mluví; že Bůh není daleko, ale je blízko a přichází. A to je ono strašlivé napětí, které tu vzniká: my máme už své plány, své představy, a ty si nechceme nechat rušit. Už jsme si zvykli, zařídili se tu. Nic neměnit, ať je všechno, jak to bylo. My máme život v pohodě, dej nám pokoj.
Ne, žádný pokoj! Jen podívejte, služebník je zcela neúspěšný kazatel, je terčem posměchu, ano chtějí na něj podat žalobu, už je dočista sám a sám. Není to doklad toho, že on žádné pravé slovo nemá a Bůh jej opustil? Však to znáte – Kdyby Bůh byl, nemohlo by se stát to a ono…
A co služebník? – Hněv? Výčitky? Hromy, blesky a bomby s raketama dohromady? Pomsta? Nikoliv. Nastavuje záda, neukrývá svou tvář, rvou mu vousy, jak jsou rozlícení jeho kázáním, a když na něj plivou, necouvá zpět a neuhýbá. Jejich hněv a nepřátelství – nechává na sebe dopadat. Stojí to za to? Je to správné? Proč? –
Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben. 8 Blízko je ten, jenž mi zjedná spravedlnost. Kdo chce vést se mnou spory? Postavme se spolu! Kdo bude můj odpůrce na soudu? Ať ke mně přistoupí!
Proti vší únavě, ale i proti vší svévoli, proti lhostejnosti i proti všemu zlému, co lidé páchají – služebník se staví směle čelem; jako ten, na jehož straně je pravda a právo, i kdyby se tomu všichni na světě smáli. Panovník Hospodin je moje pomoc. Jeho tvář je jako z křemene, neuhne ani o centimetr. A kdybyste mě i před soud postavili, nenajde se nikdo, kdo by mě odsoudil a neprohraju. Hospodin, o kterém si myslíte, že je daleko, že spí nebo omdlel a proto si můžete dělat, co se vám zlíbí, on se mě zastane. Hospodin je na mé straně. Proto i přijímám soud, který jste nachystali, jako soud, který chystá Hospodin.
A to je skutečné drama i tajemství pašijového týdne a tajemství lidského vykoupení a záchrany našeho světa. Služebník, a nejen nějaký služebník, ale přímo Syn Boží, byl na soud přece jen přivlečen. A byl odsouzen. A popraven. A pohřben. Místo těch, kteří by to zasloužili. „on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. 6 Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech” (Iz 53,5n). A kde byl Bůh? Služebníka umlčeli. A Bůh mlčí? Odvrátil od něho tvář?
Panovník Hospodin je moje pomoc… On mě probouzí každého jitra. Služebníka, kterého lidé odsoudili a usmrtili – Bůh v nedělní jitro probudil, vzkřísil z mrtvých. Hospodin nespí ani nedříme (Ž 121,4).
A jak Bůh naloží s nepřáteli? Jak naloží s těmi, kdo zlo páchají? Jak s nimi máme naložit my? Ale vždyť jsme už pověděli: to zlo, ten soud, nepřátelství vůči Bohu, jeho Synu, jeho slovu a jeho lidu – toto nepřátelství a zlo nepáchají nějací zlí pohané, fundamentalisté, nacisté nebo komunisté. Ale jeho vlastní lid ho nepřijal. Co s nimi bude? Co s námi bude?
S touto otázkou asi smíme a máme vstoupit do pašijového týdne. Je to čas pokání, je to čas změnit smýšlení a své cesty a své plány. Nechat si probudit každého jitra uši a učit se naslouchat Božímu slovu. Přijít a chodit do nedělní školy a tam se poctivě učit. Vždyť je to slovo silnější než všechny lidské soudy a mocnější než samotná smrt. „Bohu díky“ odpovídají katoličtí křesťané na slyšené slovo Boží. Bohu díky, smíme i my říci: Deo gratias!
Protože my už víme: Ti, kdo Božím slovem pohrdají, druhé utlačují, šlapou jim po zádech – Hle, ti všichni zvetší jako šat. Ti, kdo se naparují, že mají své plány a svůj život „v pohodě“, protože mají moc a peníze a dobře se tu zařídili, ti, kteří druhé tupí, slovu o spravedlnosti se smějí a chudákem pohrdají – Hle, ty všechny sežerou je moli. Ti budoucnost nemají. Ale „blahoslavení, kteří slyší slovo Boží a zachovávají je“ (Lk 11,28). Jejich je království nebeské. Amen.
Píseň: 397,11-13