Bohoslužby, Pardubice + Horní Jelení , 1. 4. 2018, J 21,5-6
Neděle: Velikonoční
Čtení: J 21,1-14
Potom se Ježíš opět zjevil učedníků u jezera Tiberiadského. 2 Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. 3 Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. 4 Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. 5 Ježíš jim řekl: „Nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ 6 Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. 7 Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou. 8 Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami. 9 Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. 10 Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ 11 Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. 12 Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. 13 Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. 14 To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.
Milí bratří a milé sestry,
proč slavíme Velikonoce? – Inu proto, že Ježíš Kristus, ten který se narodil v betlémských jeslích, který sloužil chudým a hladovým, který trpěl za hřích tohoto světa a byl ukřižován, umřel, byl pohřben – a třetího dne, tedy v neděli velikonoční vstal z mrtvých. Byl vzkříšen. Smrt již nemá práva! To, co si myslíme, že musí zůstat, jak vždy bylo – nemusí, je tu jistota živé naděje. To, o čem jsme si mysleli, že je největší jistota všech jistot – že smrt na konci všechno bere – ani to neplatí. Ještě je tu Ježíš, který vstal z mrtvých. Je tu světlo naděje.
Ale kupodivu – když se Ježíš „potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení“ (14) – tak to moc velikonočně nevypadá. Už potřetí, a přece máme spíš dojem: s nimi to ani nehnulo. Konec konců, už jich ani není plný počet, zbylo jich sedm. O Jidášovi víme, že si vzal život, další čtyři jsou kdo ví kde. Tak to chodí, postupem času učedníků nějak ubývá. Bylo jich kdysi v církvi mnohem víc. A to oni zažili tolik příběhů s Ježíšem, tolik mocných činů a zajímavých kázání. Zažili i slavný vjezd do Jeruzaléma a jásající davy, ale zažili také odsouzení a smrt, a už se s ním dvakrát setkali, například u večeře, když si Tomáš chtěl sáhnout do Ježíšových ran. I to se mu splnilo a on vyznal: Ano, můj Pán a můj Bůh! Ten, kterého jsme znali, on žije, smrt již nemá práva! Uplyne pak jen pár dnů a už to moc velikonočně nevypadá. Zbytek učedníků působí dojmem, že sedí na břehu jezera a tlučou špačky. Až se jeden, ten co byl vždycky vpředu – Petr – zvedne a zavelí k činu. Asi bychom čekali, že zavelí například: tož, bratří, pojďme zjistit, jak je to s tím Ježíšem. Co se s ním vlastně stalo? Nebo: něco udělejme, ať si ho připomenem. – Ne, místo toho: „Jdu lovit ryby“. – „Tak jo, jdeme s tebou“ (4).
Výsledek je špatný: „Té noci však nic neulovili.“ (3) Až je to poněkud temný, nesváteční obraz: jak jezdí po jezeře sem a tam, a nic nechytnou, pracují a namáhají se, ale k ničemu ta jejich práce není. Dělají, co dělali vždycky, líní tedy nejsou, nikdo jim nic vyčítat nemůže.
Ale může, a to ne málo: Tak vy jste zapomněli, co je vaše poslání? Zapomněli jste, že jste byli posláni, abyste sloužili potřebným, odpouštěli viny, usilovali o pokoj mezi lidmi, zvěstovali, že je zde naděje, a to i tehdy, kdy o ní pochybujeme? Zapomněli jste, že se vám Ježíš už dvakrát ukázal po svém vzkříšení – a vy teď veslujete ve tmě po jezeře a vymýšlíte činnosti, ale nic to nepřináší. Mnohé by šlo učedníkům vyčítat. Mnohé lze církvi a sboru a nám věřícím vyčítat.
„Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on.“ A to jsou velikonoce, světlo vzkříšení do té tmy a toho, jak se učedníci v tom všem plácají a nic to nepřineslo. Nevolali ho, nevzývali, ale on přichází. Oni ho už ani nečekali, ani ho nepoznávají – a on je čeká na břehu a zná je. Snad na něj zapomněli, snad Ježíše a všechno to pěkné s ním odsunuli do minulosti – jak kdysi dávno v něj věřit šlo, ale dneska? – A on je zatím čeká. Je s nimi, vidí, že pracují a namáhají se, a jejich práce je neuspokojí, a nemají nic, oč by se mohli podělit a čím se nasytit a z čeho žít. A nenechá je v tom. Mohl by soudit, mohl by jít za jinými a jinam – ale ne. Je u těch svých, protože jim slíbil svoji lásku, která odpouští, jim slíbil, že s nimi bude až do skonání světa. Není toto skutečná naděje pro církev a sbory, pro nás všechny, kteří se utápíme ve starostech a jsme celí upracovaní a ustaraní, jak se nasytíme a z čeho budeme v budoucnu žít? Není to nesmírná naděje pro nás zapomnětlivé, nebo pro ty, kteří jsme víru odložili s dětstvím, nebo pro nás, kteří máme své hluboké pochybnosti? Není to naděje pro ty, kteří se trápí a jsou na všechno sami? – To jsou velikonoce, svátek Vzkříšení: Tma je pryč, začalo svítat, Ježíš stojí na břehu a vidí své učedníky a nemlčí, ale naopak mluví.
Ježíš jim řekl: „Nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Klíčová otázka. A také odpověď. Církev a sbor a my jako křesťané s ní nikdy nebudeme hotovi, a ani bychom být neměli: Ježíš jim řekl: „Nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Celou noc lovíte, pracujete, vymýšlíte, jak něco ulovit – a výsledek? „Nemáme nic“. Učedníci – na rozdíl od nás, pozdějších čtenářů a posluchačů – ještě nerozpoznali, že tu otázku pokládá Ježíš. Zatím si myslí – to jde někdo kolem a má hlad. A tak si umíme představit, jak by nám bylo: celou noc jezdit po jezeře, dřít v práci a pachtit se – a pak na nás někdo zavolá: tak co, máte něco k jídlu? Dej nám pokoj, my sami nic nemáme, doba je těžká, nalov si sám, jako my si lovíme. Každý je strůjcem svého štěstí. „Nemáme“. A kdybychom měli, tak je třeba mít nejprve dost pro sebe, zajistit provoz, pak uvidíme, co se dá dělat… A tak všelijak, však to asi známe. – Je to obraz církve po Velikonocích?
Ale ta Ježíšova otázka může mít ještě jiný význam. Když už jste tak pilně pracovali a věnovali tolik času a energie, abyste se uživili a zajistili provoz – máte něco pro ty, co stojí kolem a čekají? Máte se oč podělit? Máte aspoň něco pro ty, co potřebují posilu, povzbuzení, co hladoví a žízní po spravedlnosti? Co jsou zoufalí z toho, že nedokážou napravit, co pokazili? Máte aspoň trošičku pro ty, kteří jsou opuštění, a sami si nepomohou? Máte něco pro ty, co jsou přepracovaní a starostí mají nad hlavu, ale uvnitř prázdní a osamocení? A pro ty, kteří mají starost o to, že v tomto světě ne a ne dosáhnout pokoje, míru, trápí se lží a arogancí mocných? Umíte všem těmto povědět o naději, která nezklame, povědět pravdu, která vysvobodí, a není jen vzpomínkami na slavnější minulost? – Asi bychom odpovídali všelijak. Učedníci popravdě odpovědí: „Nemáme“. Nemáme nic. Pracovali jsme celou noc, ale nic to nepřineslo.
A o to asi jde, aby nám Jan připomněl: když učedníci zvýší noční provoz na moři a když veslují více než ostatní, a vymýšlejí strategie přežití a jsou přesvědčeni, že se tak nějak protlučou, tak to výsledek nemá. Dokud tváří v tvář Ježíšovi nevyznají: Pane, my nic nemáme. Dokud nerozpoznají, že mají jen prázdné ruce. Ne oni, ale Ježíš dal svůj život. Ne oni, ale on vstal z mrtvých. Proto my nic nemáme, ale on. Před tím, který sloužil všem, a to tak, že i svůj život dal, není třeba nic filmovat a předvádět. Tam žádné – my jsme docela dobří, ti druzí jsou o něco horší; ať ti druzí se polepší, ať ti druzí zatouží po odpuštění, my jsme docela snaživí, děláme, co umíme, podívejte na ty lumpy kolem… nic takového není třeba předvádět, to nepomůže. Právě v tom nás velikonoční zvěst vede k tomu, že nic takového ani není třeba. A v tom jsou velikonoce pro nás osvobozením:
„Nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ 6 Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Obrat v příběhu, obrat v životě učedníků nastává, když nechají promluvit Ježíše a poslechnou ho. Je na něj spolehnutí. Ani teď Ježíš nic nevyčítá, nehněvá se. Po všech zkušenostech s učedníky – toto je už 21. kapitola – neřekne – teda hoši, s vámi to fakt nemá cenu. Ne, znovu přichází, znovu k nim promlouvá, znovu je zve, aby dali důvěru jeho slovům. Tak, jako nás zve, abychom každou neděli znovu a znovu naslouchali jeho slovu, po celém týdnu, kdy se bez něj všelijak protloukáme a snažíme a jsme kolikrát naplněni skepsí, zda naše věření a sborová činnost něco přinese. Zda moje viny a moje neschopnost něco dokázat nebude silnější, než Ježíšovo slovo, zda se nakonec neprosadí ti, co vším očividně pohrdají a vysmívají se – tak Ježíš stojí na břehu, a zve. A tak na správné stopě jsou všichni ti, kdo přicházejí, naslouchají kázáním, chodí na biblické hodiny a na náboženství a učí se rozumět evangeliu atd. Jak jinak se učit rozumět tomu, co Ježíš svým učedníkům říká? My kazatelé to kolikrát zatemňujeme, naše nápady to zkreslují, tak je třeba o tom mluvit a diskutovat, zdali to, co slyšíme, je opravdu Ježíšovo slovo.
Ale to je vskutku velikonoční evangelium: ač ti učedníci, kterých už zbylo teď jen několik, se setkávali s Ježíšem, můžeme jim závidět, že se ho mohli dotýkat, a sedět s ním u stolu a zažít, co my známe jen z doslechu – tak hle, evangelium nám ukazuje: ale vy nejste ošizeni; vy nejste o nic připraveni; mnozí tomu nebudou věřit, mnozí budou hledat zázračná znamení, a kdo ví, jaké zkušenosti – ale Ježíš je přítomen uprostřed tohoto světa – ve svém slovu. Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.
Vloni jsme si připomínali 500 let reformace. Právě proto, že ona toto připomněla jako to pro víru centrální, ústřední: církev činí církví slyšení Kristova slova. A ostatní jí bude přidáno. Na nás ovšem je se ptát, jak toto Kristovo slovo v situaci našeho sboru, církve, našich jednotlivých životů uprostřed našeho města a tohoto světa chápat, jak mu rozumět. Tomu se musíme stále znovu učit. Jako ti učedníci, vždyť to bylo už třetí setkání se Vzkříšeným. Ale když ho poslechli, „hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Není toto veliké zaslíbení, ba ujištění pro náš život do budoucnosti? – Poslechli, a síť byla plná.
Nemůžeme vyložit všechno z dnešního přebohatého oddílu, je jak ta přeplněná síť, ani to utáhnout nedokážeme a obavy z protržení sítě jsou na místě. Ale ještě jedna věc: Učedníci poslechli, a byl bohatý rybolov. Velikonoční evangelium však není jen v tom, že Ježíš promlouvá po svém vzkříšení dál a dál. Ale i v tom, že své učedníky, ty upracované a pochybující skutečně přijímá. Po té, co se jich zeptal – máte co k jídlu?, a oni podle pravdy a skutečnosti přiznali: ne, my sami jsme nic nedokázali a nemáme, on je zve: „Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ A o kousek dál: „Pojďte jíst!“… Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. (9-13) Ježíš ty své učedníky pozve k ohni – aby se po vší námaze ohřáli. A teď už i ty jejich ryby, výsledky jejich práce potřebuje – „přineste z toho, co jste nalovili“. Náhle ta jejich práce přináší požehnání. Není to tak, že by Ježíš vším, co dělají, pohrdal. Tak to někdy mezi námi je: co já sám jsem neudělal, není dost dobré. Ale Ježíš ty vaše ryby využije. Ani to není nesmyslná činnost, kterou tolikrát musíme v životě konat. Ta práce, kterou jste v poslušnosti Kristova slova vykonali, přináší užitek. Vzpomeňte, co napsal apoštol: „Vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“ (1Kor 15,58).
A přece je jasné, kdo je hostitelem. Tomu, kterého zprvu nepoznali, který stál a čekal, a ptal se na jídlo, kterého by chtěli případně pohostit, on je zve. Sami teď zažijí, že jsou hosté a je dost pro všechny. A mají, z čeho se podělit. Když dali Ježíšovi důvěru, mají plnou síť. Nechte se i vy dnes, bratří a sestry, pozvat, přijměte posilu i ujištění, že tento Pán pro vás o Velikonocích připravil to, co vás dobře provede nejen životem, ale i samotnou smrtí, až do jeho království. Vždyť on jde před vámi a toto slovo a tuto hostinu vám připravil jako posilu na cestu.
