Text: Iz 55, 1-11 | Kazatel: Ladislav Beneš
„Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! 2 Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! 3 Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná.“ 4 „Hle, dal jsem ho za svědka národům, národům za vévodu a zákonodárce. 5 Hle, povoláš pronárod, který neznáš, pronárod, který tě nezná, přiběhne k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, za Svatým Izraele, který tě oslavil.“ 6 Dotazujte se Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. 7 Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouštím mnoho. 8 „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. 9 Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. 10 Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. 11 Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“
Text: Lk 14:15-24
15 Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ 16 Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. 17 Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ 18 A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se jít na ně podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ 19 Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ 20 Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ 21 Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ 22 A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal a ještě je místo.‘ 23 Pán řekl služebníkovi: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. 24 Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.'“
Milí bratří, milé sestry,
sami uznáte, že to mohla být krásná slavnost. Jak bylo tehdy zvykem, pán domu rozešle vybraným hostům pozvánky předem. A těsně před slavností vyšle ještě posla, aby to osobně vyřídil: „Pojďte, neboť vše je připraveno“. Pozvaní jsou z lepší společnosti a řádní, poctivě pracující občané. Jde o majitele polností a majitele novotou zářícího desetivolského potahu. Slušně se omlouvají: Prosím tě, přijmi mou omluvu. Ten třetí se sice neomlouvá, však to každý zná a pochopí, jak to chodí: Oženil jsem se, a proto nemohu přijít. To mluví samo za sebe. Mohla to být krásná slavnost. Hostitel vše připravil, pozvání vyslovil a ještě do poslední chvíle připomíná a zve – ale hosté nepřijdou.
Tu se pán domu rozhněval. Není těžké odhadnout, že pán domu a hostitel je sám Bůh, který přišel v Ježíši Kristu a vyslovuje své pozvání. A teď dostal tento pán košem. Sice se slušnými omluvami, ale hosté nemají v tu chvíli, kdy je vše připraveno, čas. Jsou ještě jiné důležité věci na světě, které je potřeba stihnout a zajistit. Tu se pán domu rozhněval. Proč se ten pán rozhněval? Je uražen? Nepochybně. Ten pán není špalek dřeva. On zve, všechno chystá – a pozvaní na poslední chvíli odřeknou. To ho rozhněvá. A pozve jiné.
Ano, pozve jiné. A ne jednou, ale dvakrát. A čeká, dokud ten sál nebude plný. Místa je dost. Když se tento hostitel hněvá a je uražen, pak ale – všimněme si dobře – jedná docela jinak, než někdy jednají lidé v hněvu. Když nechtějí hosté přijít – žádná hostina nebude! Kašlu na všechny. Ne, tento pán hostinu připravil a ničím si nedá vzít radost té slavnostní chvíle, aby ji snad neslavil. Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé. Vyjdi rychle! A když přijde služebník zpět a sál se pomalu plní, tak zjišťují: Pane, stalo se, jak jsi rozkázal a ještě je místo. Ne, ten pán a hostitel není uražený ve své ješitnosti, zahořklý, že dostal košem. A tak ani neřekne jen tak lhostejně: ať to sní (sežere), kdo chce. Ale horečně a se vší pečlivostí sleduje, aby všechna místa byla obsazená, aby se na všechny dostalo, aby každý mohl dostat z toho, co je připravené a co se už pomalu nosí na stůl. Tak znovu říká svému služebníku: Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Dokud nebude dům plný, služebník bude běhat a vyřizovat pozvání a vyprávět, že ten pán a hostitel je tak dobrý, že chudí i zmrzačení, lidé bloudící a ztracení mohou přijmout pozvání a přijít. Ještě je místo.
Není těžké si vzpomenout na ona slova proroka Izajáše, která jsme četli (55,1-11): Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! … jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Prorok naléhavě vyřizuje Boží pozvání. Slovo proroka, slova jeho kázání – to je pozvání na hostinu, která je připravená a zaplacená. A my víme, ke komu to slovo zní: k lidi izraelskému. Ach, to nebyl lid vzorný a poslušný, ale lid tvrdé šíje a kamenného srdce; a někdy velmi svéhlavý, jindy zase bloudící, ale v každém případě je to lid, který kdysi odmítl poslušnost vůči Pánu Bohu, odmítl sedět u stolu Davidova království, chtěl jednat podle svého. A tak se Hospodin rozhněvá, a ve svém hněvu jej zapudí. Lid izraelský se ocitá v zajetí, přišel o sovu zemi a svou slávu a o všechno, co jej činilo národem. A přece Hospodin to tak nenechá. Slituje se. „Jeho milost předrahá, věky věků přesahá“, zpíváme v žalmu 136. A tak i zde: Pojďte, kupujte bez peněz, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná. A jeho milosrdenství se pozná podle toho, že znovu nechává zaznít své slovo, znovu posílá posly, kteří to slovo vyřizují a káží, znovu prostírá stůl a znovu zve a říká: „Pojďte, neboť vše je připraveno“.
I ten posel z Ježíšova podobenství znovu a znovu vybíhá a zve a vyřizuje pozvání. Ach, my o tom poslovi nevíme dočista nic. Prostě co slyší, to řekne. Slyšet musí umět. A slyšet tak, že to pozvání dobře vyřídí. To je jeho úkol. To je úkol každého, kdo kdy hlas toho pána a hostitele uslyšel. To je nepochybně úkol kazatelů, ale ovšem úkol celé církve. Znovu a znovu vybíhat za těmi všelijak bloudícími, zmrzačenými a těmi, kdo nemají naději a žízní po životě, i za těmi, kdo jsou mezi ploty a na ulicích, a které jsme my bohatší a silnější, schopnější a podnikavější, my hlasitější a mrštnější všelijak semleli a vystrnadili. To je úkol jistě pastorační, ale církev tomuto oddílu vždy rozuměla především jako poslání k misii. Myslím, že v době, kdy si církve bolestně uvědomují, že se jejich počty v Evropě umenšují, konec konců i náš sbor to postihlo, a tedy ti, kdo byli pozváni jako první, toto pozvání nepřijímají, je třeba slyšet, že ten pán s námi neskoncoval, nezahořkl, nevykašlal se na nás, ale znovu vybízí: Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.
I v tom se zde ozývají slova proroka Izajáše: Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal. Všimněme si dobře: stejně, jako vycházejí slova z Hospodinových úst, tak stále znovu vychází onen posel, aby vyřídil pozvání. A jako Hospodin ujišťuje, že jeho slovo se nenavrátí s prázdnou – není to jen slovo do větru, ale je to slovo, které vykoná, co Bůh chce (však je to slovo, které stvořilo světy) – tak ani to volání posla nevyjde naprázdno. Slavnostní hostina nezůstane bez lidí, pán domu nebude opuštěn čekat, jestli si to ten majitel polí a novomanžel nerozmyslí. Není na ně odkázaný. To je, bratří a sestry, nepochybně velmi slavné zaslíbení a ujištění, které tu smíme přijmout: evangelium Ježíše Krista, které zde každou neděli slýcháváme, které k nám zaznívá z úst biblických svědků, není ledajaké slovo, ani to není „jen“ slovo; ale slovo, které nás přivede k oné veliké a radostné hostině. Je to slovo spolehlivé a věrné. Když pak my přijdeme na podobnou hostinu kolem našeho stolu a přijímáme chléb a víno – jestlipak to není nové pozvání i ujištění pro nás všelijak znejistěné a hříšné, i nás přezaměstnané a přeustarané, všelijak bloudící a žíznící: ještě je dost místa. Proto: pojďte, neboť vše je připraveno.
Možná, bratří a sestry, vás přece jen trápí ti tři, co odmítli to pozvání. Nám kazatelům také někdy připravují trápení. Rádi se na ně v kázáních soustředíme a necháváme se strhnout tím, že mluvíme o tom, jak jsou lidé kolem nás dnes velmi zaujatí svým majetkem, obchodováním, jak dávají přednost svému rodinnému štěstí před vyššími či duchovními hodnotami. Ono to není zde zcela bezdůvodné. Lukáš totiž více než jiní evangelisté vidí v majetku, blahobytu a to, co nazýváme konzumní mentalitou, nebo třeba jen občanskými ctnostmi skutečně jedno z velkých nebezpečí pro Kristovy učedníky a církev. Ale právě – nemá na mysli lidi kolem nás, naši dobu, „člověka současnosti“ – ale vždy má na mysli ty, kteří slyší slovo Boží, naslouchají mu možná i pravidelně, jsou řádně pokřtění a přece si nejsou jisti, komu a kdy dát přednost. Ti tři muži, co odmítli, již jsme pověděli, jsou slušní lidé a konají věci, které jsou pro ostatní společnost důležité: poctivě hospodaří a pečují o dobro své rodiny. Lukáš zná více takových. Není o nich prosím řečeno, že by byli bezbožní. Ale o tom, s čím vejdeme na hostinu Božího království, a co zůstane venku (Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře!), o tom, zdá se, nerozhoduje ani otázka toho, jestli jsme slušní a poctiví občané, ani to, že zůstaneme prostě takoví, jací se svými životy tak jako tak jsme a to je pak s námi „v pohodě“. Ježíš zřejmě nevypravuje to podobenství, aby nám popsal, jak to bude s těmi třemi muži a všemi jim podobnými. Ale vypravuje to podobenství, aby nic takového v jeho církvi a v jeho lidu nemuselo nastat a nikdo nemusel být vyhnán pryč.
V tom je tedy milost Boží: mnohokrát jsme možná odmítli pozvání; možná jsme mnohdy také strženi pocitem, že není nic důležitějšího, než ten náš poctivý a pracovitý a rodinný život. Ale zatím smíme znovu, přesto všechno slyšet pánovo pozvání. Jako ten služebník mezi ploty vychází, tak vychází stále evangelium k nám a my víme, jak se podle něj zařídit. Ne nadarmo opakuje třikrát pán domu – s velikou naléhavostí – své pozvání: Vyjdi rychle na náměstí a do ulic; a dokonce: Vyjdi za lidmi… a přinuť je, ať přijdou. To už nelze zůstat takoví, jací jsme a jací jsme vždycky byli. Ta naše proměna, ta spočívá v tom, že to budeme slyšet a tomuto slovu dáme svoji víru. A pro sbor a církev, která je na pochybách a přiznává: podívejte se, co jsme zač, jak je to mezi námi ubohé, kolik je mezi námi malé víry a obav, kolik pochybností a slabosti a nestatečného vyznávání a kolik selhání nyní i v minulosti – pro vás, kteří se tím trápíte a v úzkostech se za tuto církev modlíte, vy dobře slyšte to potěšení a povzbuzení: Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. – Pojďte, vše už je připraveno. Vám – ano právě vám platí to pozvání a smíte je přijmout. Místa je dost. A my dobře víme, že je vše dobře připravené: vždyť ten, který toto podobenství vypravuje a který nás zve ke svému slovu i stolu, který to všechno pro nás připravil, to je ten, který přebýval mezi námi, který seděl u prostřeného stolu v předvečer své smrti se svými učedníky – a který vstal z mrtvých a znovu je ke svému stolu shromáždil. Jemu můžete důvěřovat. Každé pozvání k hostině stolu, každé pozvání k hostině Slova je touto připomínkou od pána, který zve a volá, aby se jeho dům naplnil: Pojďte, vše už je připraveno a nebojte, místa je dost. Amen.
Modlitba: Pane, tebe chválíme, že nás zveš a nezavíráš dvéře svého domu v rozhořčení před námi. A zároveň prosíme: dej, abychom si ničím nedali bránit a bez zdráhání přijali tvé pozvání. Pane, tebe chválíme, že se nechceš spokojit s poloprázdným domem, ale zveš další a další. Dej, abychom jim tvé pozvání uměli vyřídit.
Amen.