Text: Lukáš 2,1-11 Kazatel : Daniel Ženatý
Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.
Císař Augustus potřebuje vědět, kolik má lidí. Prý to bylo důležité také kvůli daním.
A tak nastalo lidské hemžení, každý se šel zapsat do města, odkud pocházel jeho rod.
Josef bydlel v Galileji a do svého rodového města Betléma to měl daleko.
Marie, jeho snoubenka šla sním. Snoubenka, a už čeká dítě. Už by se chtělo povědět, to je dnes svět. Ale evangelista Lukáš tomu dá korunu když řekne, že Marie nežila s mužem.
Josef musel být hodný muž. Marii nepropustil, ani od ní neodešel. Podle evangelisty Matouše sice chtěl od Marie odejít, ale poslechl Pána Boha, aby to nedělal. Má rád ženu která čeká dítě, a on Josef ví, že s tou ženou nic neměl. Nerozumí tomu, unese to, co se děje, a svůj úkol přijme. Pokorně a pokojně.
Myslím, že takoví lidé jsou i dnes. Potkáváme je kolem sebe, možná sedí v kostele vedle nás. Jejich úděly jsou plné zvláštních příběhů, ne všemu rozuměli sami a mnohému nerozumělo jejich okolí. Ale jsou v nejlepším slova smyslu hodní, stateční a mají rádi lidi. A každého z nich si může Bůh vybrat ke svému dílu. A nemusí o tom ani vědět.
Už jsou v Betlémě, čas uzrál a přišla hodina porodu. Ale, kam jít? Kde najít střechu nad hlavou? Všude je plno, pocestných kteří odněkud někam jdou se zapsat, je ve městě stejně jako lidí v supermarketu před vánocemi.
A tak Marie rodí ve chlévě, či ve stáji, nebo bychom dnes řekli kravín?
Jaké to je místo? Jak bychom ho popsali?
Je tam teplo a vlhko a daří se tam životu. Před bouřkou nebo před zimou tam najdou útulek, jako pocestní, i jiná zvířata. Živočichů či organismů a mikroorganismů je tam spousta. Ve chlévě nedocílíte sterilní prostředí.
Tam se narodí Mesiáš. V prostředí, které není sterilní, v prostředí v němž se daří životu.
Protože narozením Krista jde o život. Život se vším všudy. Není to život černobílý ani sterilní. Není určen pro lepší, čistější část světa. Týká se čistých i špinavých.
A pastýři pod širým nebem, kteří se střídali v hlídkách u svého stáda.
Nebyli lepší než ostatní, nebyli horší než ostatní. Nevíme, co si mysleli, ani v jakém stavu byla jejich víra nebo jejich manželství. Byli v tu chvíli jediní připravení. Vidět a slyšet. Vidět anděla, slyšet jeho slova.
Však se také báli, když se vedle nich postavil anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich velká bázeň. Dělo se zde něco, co nezapadalo do žádné přihrádky lidského myšlení. V jejich blízkosti jedná Bůh. A to vždy přesahuje lidské chápání a lidskou existenci.
Prosté lidi Bůh oslovuje, k nim posílá svého anděla. Co to jen je za Boha? A vůbec, kam posílá Bůh své anděly o vánocích? Do věznice? K bezdomovcům do odstavených vagonů pardubického nádraží? Na romská sídliště?
Nebo naopak je posílá úplně jinam než bychom si mysleli? Nebo do čistých a sterilních rodin, kde je sice každý milimetr třikrát utřen savem, je tam vnějšně vše v pořádku, jenže se tam nedaří lásce a lidé si nemají co říct?
První co anděl poví je výzva – nebojte se! Nebojte se, protože vám zvěstuji velkou radost, která je pro všechen lid.
Každé andělovo slovo je důležité. Nebojte se! Bojíme se? Asi ano! Bojíme se co bude zítra, bojíme se o své blízké, bojíme se toho co zase vyvede naše tělo. Strach nás přepadá, někdy nečekaně. Anděl vyzývá, že smíme strach zahnat pryč. Proč?
Anděl pokračuje – protože vám zvěstuji radost. Radost je důvodem, proč se nemusíte bát. Tu radost vám zvěstuji. Zvěstovat – říct s naléhavostí, vnitřním nasazením. Žádné zemské desky, žádný originál, který by šel kopírovat. Naléhavé, vřelé slovo.
Zvěstuje radost. Úsměv. Teplo, něco kde se daří životu, podobně jako ve chlévě. Radost že Bůh nenechal svět zlým silám napospas. Stal se člověkem. Nebesa se dotkla země a natrvalo se se zemí spojila.
Ta radost je všemu lidu. Všemu. Nejen pro ty, kdo jsou součástí říše císaře Augusta, pro všechny. Žádná lidská dělítka neplatí.
Ta radost kterou mají andělé vyřídit spočívá v tom, že se nám dnes narodil Spasitel, Kristus Pán ve městě Davidově.
Proto se nemusíme bát. Proto se smíme radovat. Proto smíme vůbec žít, my hříšníci. Protože je nám dán Boží syn. Je nám dán nevýslovný dar. Pravý člověk a pravý Bůh. Ježíš Nazaretský, ten o němž vyznáváme, že je zachránce celého stvoření.
Nám se dnes narodil. Už ta dobrá zpráva dospěla až k nám. Už před ní neuhneme. Jsme před ní postaveni, něco s ní musíme udělat. Jsme připraveni ji přijmout?
Jako zprávu z nebes, z druhé strany, z jiného rozměru? Jsme pozváni k prameni života, právě, my otlučení, ranění, chybující, hříšní. My potřebujeme Spasitele, nám se narodil.
Abychom byli zbaveni strachu, podstoupil i smrt na kříži. Byl vzkříšen, žije a je s námi.
Pane Ježíši Kriste, tvé narození oslavujeme. Prosíme, aby zpráva o něm prostoupila naše životy od narození až k smrti.
Prosíme aby byla všemu lidu, aby zněla všude ta, kde se žije. Amen