Kazatel: Daniel Ženatý
Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Iz 9,1 Někdy se lidé láscevysmívají. Že prý je jen pro lidi naivní, co neznají fígle a zkratky, nevědí hlupáčci, jak se vyhnout pravdě a zákonům a mít se dobře.
Izaiáš znal mnoho takových, co to říkali. A vyřizuje jim – běda. Běda těm kdo zlu říkají dobro, kdo tmu vydávají za světlo, kdo vydávají hořké za sladké, kdo za úplatek ospravedlňují darebáka.
Jeho kniha začíná dlouhým popisem úpadku víry v Boha a úpadku země. A najednou Izaiáš poví – zazáří světlo! Nastane změna! Bůh to učiní.
Jak to Bůh změní? Vydá za těmi, na které míří ono – běda. Za těmi, kdo tmu vydávají za světlo. A potká je, dotkne se jich svou láskou… Nás se Bůh dotýká, nás proměňuje. Je moudrý ten, kdo otevře a dovolí, ať se ho Bůh – láska – dotkne. Je naivní ten, kdo zná fígle a zkratky pro snadný pro život, a lásce se brání.
Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. Iz 11,6-9
Je to čirá utopie, že by vlk pobýval s beránkem. Vlk totiž, jak známo, beránka sežere. Je to nesmysl, že by lev přátelsky klábosil s krávou na pastvě a dbal na povely malého chlapce.
Podobně je nesmysl tvrdit, že od této chvíle už nikdo nebude páchat zlo a šířit zkázu.
Jenže. To co je normální a běžné, co je někde hluboko zakódované, to ještě nemusí být to poslední! To co trvá miliony let, ještě nemusí být konečný stav.
Izaiáš tuší, i když se mu smějí, ještě něco přijde. Ještě bude jinak. Zemi naplní poznání Hospodina, jistě, tak jistě, jako vody pokrývají moře.
Izaiáš tuší, a Bůh skutečně jedná a vyráží do akce.
Smíme žít jako ti, kdo tuší, ba věří, že to co je běžné a trvá miliony let, ještě není to poslední. Že ještě něco přijde. A že to bude dobré. Dokonce i kdesi hluboko zažrané nepřátelství zmizne.
Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se:„Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Mt 2,1-6
Sotva se Ježíš narodí, už to začne. Nenávidí ho ti, kdo by ho měli vítat. Vítají ho ti, kdo by ho mohli nenávidět. Domácí Herodes chce Ježíš zabít, cizáci mudrci, až kdesi z východu, chtějí Ježíše uctít.
A takto napříč přehozené je to stále. Ježíše popraví zbožní faráři a kněží, Ježíše milují ti, které to odfouklo až na kraj společnosti.
Otázka. Jsme v nebezpečí, že jako zbožní lidé jednáme takto přehozeně, a Ježíše se nebereme vážně? Náznaky, že to tak je, existují.
Tak třeba uprchlíci ze Sýrie. Někteří říkají, a co nám zbyde, když je přijmeme? A kde to skončí? Všichni se sem nevejdeme! Půjdeme dolů s životní úrovní!
Jiní říkají – musíme je přijmout. Nějak to dopadne. Copak je můžeme odmítnout?
Co myslíme, koho podporuje živý a přítomný Kristus?
Jisté je jedno. Život, který neskončí špatně je tam, kde je Kristus. Bez ohledu na klesající nebo stoupající životní úroveň.
Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. Mt 2,7-12
První, kdo se pokloní narozenému králi králů, jsou lidé mimo církev. Mudrci od východu. Cosi je mělo k tomu, že se vydali na dlouhou cestu. Natolik byli vzdělaní, aby do Jeruzaléma trefili. Ale pak byli vedle. Kde to přesně je? Na pomoc musejí přijít znalci Písma. Ted jsou dobří. Ti řeknou, ne v Jeruzalémě přátelé, ale v Betlémě se narodil! Ještě máte kousek cesty před sebou, ani ne 10 km.
A přidá se i hvězda na nebi, jako velkorysá nebeská navigace, a vede mudrce do cíle.
Proč se mudrci vydali na cestu? Jaké měli cíle? Co od toho čekali?
Nevíme.
Z příběhu cítíme, že měli Boží podporu.
To je dobrá zpráva pro hledající pravdu, život, naději. Dobrá zpráva pro ty kdo, se vydávají na cestu, a nemají vše přesně naplánované. Spíše jen tuší a věří, potřebují radu a on někdo poradí, a zase jdou dál. Mají Boží podporu.
Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ Mt 3,16-17
Takové Boží razítko na celou tu akci. Toto je můj milovaný syn, jehož jsem si vyvolil. Tak to je. Dítě narozené Marii a Josefovi je Boží syn. Už to potvrdil i sám Bůh, nejen jeho andělé.
Co z toho?
Buďme moudří, dovolme, aby se nás Boží láska dotkla.
Žijme jako, ti kdo věří, že to co je běžné a trvá dlouho, není to poslední.
Orientujme se a rozhodujme podle toho, kde je vzkříšený Kristus. Tam je, a bude, život!
Bůh je s námi, i když ujdeme jen kousek, a zase potřebujeme radu kudy dál.
Je možné takto žít, protože Bůh se stal člověkem. Něco se změnilo. K lepšímu.
Ježíši Kriste, prosíme za ty, kdo jsou o vánocích sami, nemocní, v sevření ducha či nemoci těla. Ať jsou doma nebo mimo svůj domov.
K tobě voláme – Pane smiluj se.
Za ty, kdo slouží v nemocnicích, Domovech pro seniory, věznicích a dalších ústavech.
K tobě voláme – Pane smiluj se.
Prosíme za ty, kdo nedostanou žádný dárek, neuslyší žádné milé slovo, protože nikoho nemají.
K tobě voláme – Pane smiluj se.
Prosíme za ty, kterým bude smutno bez těch, kdo uplynulém čase zemřeli. Prosíme, potěšuj je, naše slova na to nestačí.
Proměňuj nás svým Duchem tak, abychom uměli přát druhým pokoj a smíření.
Dej, ať světlo tvého odpuštění a slitování prozářilo všechny malé i velké temnoty našeho světa. Amen
