Autor: Pavel Nečas
V požehnaném věku 92 let odešla do svého nebeského domova (domů, jak mně jednou řekla) významná osobnost pardubického sboru a celé ČCE, paní farářová Miloslava Rychetská, rozená Bártová. Dovolte mně pár osobních vzpomínek na tuto vzácnou ženu. Paní Míla, jak jsme ji pojmenovávali, abychom ji odlišili od její švagrové paní Handy, v mém životě zaujímá důležité a nezastupitelné místo. Je součástí a naprostou samozřejmostí mých vzpomínek na sbor v Pardubicích a dětství na faře. Jako farářské dítě jsem se motal kolem setkávání, která se konala u nás na faře, případně v kanceláři u kostela – ať šlo o biblické hodiny, zkoušky zpěvu, přednášky a schůze Kostnické jednoty, společnosti Veritas, staršovstva, pastorálky (byla seniorátní pokladní) – prostě všude byla a nechyběla ani na brigádách, kupř. když se skládaly stohy cyklostylovaných sborových dopisů.
Protože mě vždy zajímala historie, trávili jsme často čas debatami o dějinách sboru a sborů, o osobnostech církve atd. Možná i odtud vzešla myšlenka na naši bližší spolupráci, a když jsem psal seminární práce o Snaze a pak o Kostnické jednotě, postavil jsem to na jejích vzpomínkách. Nikdy nezapomenu na hodiny na Okrouhlíku nad magneťákem, kdy mně sestra Míla systematicky vykládala historii sboru, Snahy v meziválečných Pardubicích atd. Bylo výborné, že ač mohla, nepřisazovala si a zůstala na rovině „reálií“. Fascinovala mě fenomenální pamětí podloženou nejen osobní zkušeností, ale též studiem archivů. Ve svém povídání nikdy neužívala nostalgického vzpomínání na doby mládí, ale vyprávění se neslo v duchu „tak to prostě bylo, ale teď je teď,“ tedy v duchu zkušené historičky, která má střízlivý odstup a minulost ani neidealizuje, ani neočerňuje. Pracovna, kde jsme se setkávali, byla jeden velký archiv. Ptal jsem se jí, jak se v tom může vyznat, a ona mně odpověděla, že každé téma má svou kupičku.
Její ostře řezanou systematičnost jsem poznal při studiu archivu na faře v době psaní zmíněných seminárek. Vše mělo přesné místo, bylo systematicky zpracováno a – což dnes těžko pochopit – bez počítače! Když na faře pořádala fondy do archivu, přes hory papírů nebyla vidět a smála se, jak má černé ruce od papírů. Nesmírně obdivuji její pečlivost, s jakou zpracovávala sborové archivy po celé republice, a jsem rád, že se za svou dlouholetou činnost dočkala ocenění od Synodní rady. Šlo o mravenčí, skrytou práci. Stejně mravenčí práci odvedla při sestavování korkordance ke zpěvníku.
V našich posledních telefonátech měla ještě dost elánu, síly a překvapila mě, s jakou otevřeností a věcností hovořila o smrti manželově a o tom, jakým způsobem by si přála odejít ona. Nikdy jsem ji ale nebral jako „pohádkovou babičku“, ale jako ženu rozhodnou, pevnou, přímou, ráznou – a zároveň vstřícnou, ochotnou a usměvavou. Jejími věrnými družkami byly francouzské hole a překvapovalo nejen mě, jak strašně rychle s nimi chodí.
Budu na ni vzpomínat jako na mimořádnou osobnost, chodící kroniku s touhou dál předávat svědectví své a svých přátel, kteří byli již povolání na věčnost.
30/9/2014 Pavel Nečas
