Text: Iz 12 Kazatel: Daniel Ženatý
V onen den řekneš: „Vzdávám tobě chválu, Hospodine! Rozhněval ses na mě, tvůj hněv se však odvrátil a potěšils mě. Hle, Bůh je má spása, doufám a jsem beze strachu. Hospodin, jen Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou.“
S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy. V onen den řeknete: „Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno! Uvádějte národům ve známost jeho skutky. Připomínejte, že jeho jméno je vyvýšené. Zpívejte Hospodinu, neboť vykonal důstojné činy, ať o tom zví celá země!“ Jásej a plesej, ty, která bydlíš na Sijónu, neboť Veliký je ve tvém středu – Svatý Izraele.
Potřebujeme k tomu, abychom byli na světě rádi, nějaké zvláštní podmínky? Budu spojený a šťastný, až – něco? Až si dám do pořádku věci, až přečkám hodinu matiky, až přestane soused dělat naschvály, až děti dokončí školu, až vnučka dokončí školu. Až – a život je fuč.
A je vůbec možné být rád na světě, když existuje tolik lidí, kteří, jsou v nesnázích, trpí? Tolik lidí je hladových, nemocných, zraněných, neúspěšných, bez zaměstnání, v dluzích. Nemělo by to být tak, že pokoj a vděčnost za život se mohou dostavit, až i lidé kolem mě budou spokojení?
Izaiáš říká těm, s nimiž žije – Pán Bůh přece nenechá na pospas to, co stvořil! I když byste mohli napsat dlouhý seznam toho co je na světě špatně, tak přece. Naděje je jako plamínek. Není možné jej zhasnout s tím, že jej zapálím, až přestane foukat vítr, až se uklidním, až se to tady všechno vydrhne a vyčistí.
Izaiáš žil v Judsku, působil v letech asi 740 – 700 před naším letopočtem. V té době na tom Judsko bylo ještě jakž takž. Ale měli strach. Asyřané se roztahovali, řinčeli zbraněmi a vyhrožovali. Oni se vždycky roztahovali. Byli agresivní, smáli se Izraelcům pro jejich víru v Boha. Ostatně, bratrskou zemi na sever od Judska, s hlavním městem Samaří, už Asýrie obsadila, zpustošila, lidi vyhnala.
Je na řadě Judsko? Co je v tom Judsku čeká? Jako když utíkáte v těžkém snu před nepřítelem, jste zamčení v poslední místnosti, ale on už se do předchozích pokojů proboural a teď se dobývá na vás. Ještě žijete, ale, co to je za život? Jak dlouho ještě? Přijde někdo na pomoc? Vydrží ty poslední dveře? Ještě se v Judsku žije. Ještě je možné uctívat Hospodina, ještě můžu spát ve své posteli, ještě mně neřekli, abych vyšel z domu, dal ruce za hlavu a šel někam pryč stovky km a už se nevracej.
A zároveň se hlavou honí úzkost, co jsem udělal špatně? Takové myšlenky přijdou a motají se v hlavě, nedá se jim ubránit. Poslouchali jsme málo Pána Boha? Je to trest za naši nevěru? Nebylo to tak, že jsme sice slyšeli o Boží lásce, jak ji Bůh až marnotratně rozdává, ale jak jsme ji vynesli z kostela ven a jak daleko jsme ji donesli?
A těch výzev k odpuštění co jsme slyšeli! Kdo je spočítá? Kde jsou? Co se s nimi stalo? Byla správná moje odpověď – ale přece je to jeho vina ne moje, po mně nikdo nemůže nic chtít, on či ona si musí dát věc do pořádku! Mrzí to Pána Boha? Už mu došla trpělivost? Co říká na to, jak sám sebe obdivuji pro svou zásadovost, s níž neuhnu ani milimetr? Kolikrát on už musel uhnout, a ne milimetr!.. Potěšil jsem někoho? Usmál jsem se včera vůbec? Není ten průšvih s těmi Asyřany, co za dveřmi rachotí zbraněmi něco, co souvisí s tím, jak beru Boha vážně? Je to trpké ovoce mé, naší víry?
Izaiáš nemá ideální podmínky pro to, aby byl na světě rád. Podmínky jsou mizerné. A v těchto mizerných podmínkách vyzývá – Zpívejte Hospodinu, jásej a plesej, chválu vzdejte Hospodinu, hle Bůh je má spása, má záštita, má píseň! To můžeme. Můžeme zpívat Bohu ke cti a chvále, můžeme se radovat! A zpívání Bohu ke cti a chvále nám otevře srdce i oči pro bídu světa. Zvedne náš zrak za hranice našich bytů a našeho sboru. Vyvede nás kousek ven od sebe sama směrem k druhým.
Je mi blízké uvést tento příklad: Paní Milada Šimčíková, poslední žačka Emy Destinové, evangelička z Valašska, byla 5 let v koncentračním táboře v Ravensbrucku. Každou sobotu v šest hodin večer slyšela ona a všichni v táboře zvony, které se přes jezero nesly z evangelického kostela. Pak následovalo koupání. A po něm paní Šimčíková zpívala svým krásným altem písně z našeho zpěvníku, tak jak je měla v paměti. Její hlas se nesl nad celým táborem, nikdo ani nedutal, esesáci to tiše tolerovali. Zpívala v podmínkách nesrovnatelných s našimi, a dodávala naději stovkám ponižovaných a vězněných žen, které na tu chvíli celý týden čekaly, aby mohly přijmout kousek naděje.
Zpívejte, Cantate, je název dnešní neděle. Zpívejte, i když nemáte hudební sluch, jde o vás a o Pána Boha, nenechte si tuto převzácnou událost uniknout mezi prsty jen kvůli tomu, že váš hlas neudrží notu. Co víte, kdy zpíváte Bohu naposled.
Asi nelze čekat na ideální podmínky, ty ostatně před druhým Kristovým příchodem nikdy nenastanou. Ale, lze se těšit na to, co nastane. Izaiáš to vyjádří obrazem – v onen den! Onen den přijde! Vždyť, přece platí Boží zaslíbení, a proto věřím, že Bůh je moje pomoc, záchrana, píseň. Proto i ten současný strach a úzkost přece jen trochu polevují. Jejich sevření už není ledové a děsné. Izaiáš se raduje – s veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy. Zpěv při bohoslužbách se může stát událostí, kdy se nás dotýká Kristus, kdy zpíváme spolu s anděly nebeskými, oni si tam klepou nohou do rytmu nebo zpívají druhý hlas. Ostatně, Augustin napsal, že kdo zpívá, ten se modlí dvakrát.
A ještě něco, zpěv je důležitý pro ty, kdo zpívají, ale také pro ty, kdo zpěv slyší! Proto můžeme zpívat nahlas. Mručení a kuňkání nevytvoří nic, co by druhé pohladilo. Zpěv ve shromáždění není pouze má soukromá záležitost, stává se oporou a potěšením druhým!
Cantate, zpívejte, je proč zpívat, Bůh toho už mnoho udělal a ještě mnoho udělá! Bůh je uprostřed nás, i když nás svírá, kolik bídy je na světě! Zpívejte, je to Boží dar, který pomůže unést to, co je těžké, a nadto ještě otevře oči pro druhé. S veselím čerpejte vodu z pramenů spásy. Pro sebe i pro druhé. Je to díky Kristu možné.
Bože uč nás vidět to, co děláš na tomto světě. Abychom si toho všímali. Ať to s námi pohne tak, že budeme zpívat tobě ke cti a chvále rádi a z celého srdce.
Pane Ježíši Kriste, odpusť nám, pokud čekáme, až to tady na zemi bude lepší, a život nám utíká jako voda mezi prsty.
Prosíme za všechny, kdo jsou na tom podobně, jako byl Izaiáš a obyvatelé Judska. Strach z toho co přijde, úzkost z příštího dne, bezradnost jak se chovat vůči hulvátství a agresi.
Taky se nám motají v hlavě myšlenky, jak souvisí naše nevěra a naše pýcha s tím, co se na nás lepí, nedává nám svobodně dýchat, kazí to, co je dobré. Trochu s námi zatřes, abychom slova o lásce a odpuštění slyšeli pořádně a nebáli se jich.
Můžeme zpívat, když je nám zle. Možná nedáme dohromady všechny sloky, ale půjde to z našeho hrdla a z našeho srdce, a bude to volání k tobě a zpívání o tobě. Dej ať zpěv přináší potěšení a naději těm, kdo jakkoli strádají.
Prosíme za učitele hudby a zpěvu, za naše varhaníky, za ty kdo hrají na kytary, housle, hoboj, tahací harmoniku a další. Za ty kdo vedou pěvecké sbory, za ty kdo dokážou stvořit píseň, za ty kdo připravují náš nový evangelický zpěvník.
Prosíme za nemocné, strádající, za ty kdo jsou v nemocnicích, léčebnách, ústavech. Prosíme za ty, kdo o ně pečují i za ty kdo jsou jim nablízku.
Prosíme za ty, kterým zemřeli jejich blízcí a milí, potěšuj je.
