Text: Jan 15,1-8 Kazatel: Jiří Doležal
„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.
Kdykoli nasloucháme evangeliu, smíme očekávat, že budeme povzbuzeni a potěšeni, ale také napomenuti a varováni. Tak tomu bude i dnes.
Když Ježíš prohlašuje, „Já jsem ten vinný kmen a vy ratolesti“, pak nás tím ujišťuje: vy ve mně máte zdroj života. – K tomu je třeba krátce vysvětlit aspoň toto: ve starověku si lidé představovali, že někde roste strom života, z něhož lze čerpat plodivou sílu a rajský život. A téměř každé pohanské božstvo ujišťovalo: ten vytoužený a hledaný strom, to jsem já, ve mně naleznete všechno po čem toužíte …
O něco později – když už se člověk povznesl nad náboženství – prohlásila věda technika: Já všechno vyřeším a zajistím vám bezproblémový život. Mnozí tomu uvěřili, někteří tomu věří ještě dnes … Když se však ukázalo, že věda technika přece jen na všechno nestačí, převládá po všem světě názor: hlavní jsou peníze. Kdo má dost peněz, má všechno. Peníze – to je ten strom života.
Do všech těchto představ, tužeb a nabídek, se ozývá Ježíšovo prohlášení: „Já jsem ten p r a v ý vinný kmen“. Kdo mě přijal, kdo ve mně nalezl zdroj života, už nemusí hledat jiné stromy života.
My, které Kristus do sebe vštípil, se zeptáme: p r o č je J e ž í š ten p r a v ý vinný kmen? Možná, že bude dobře, když se zeptáme ještě jinak? Kdy to Ježíš o sobě prohlásil? A to je důležité: Ježíš to o sobě prohlašuje ve chvíli, kdy se po poslední večeři ubírá se svými učedníky do Getsemanské zahrady (čti Jana kap. 13,14). Za několik hodin bude všemi svými učedníky opuštěn, zrazen, vydán nepřátelům, souzen, odsouzen a ukřižován. Podle evangelia to však nebyl žádný temný osud ani tragédie. Ježíš sám dobrovolně volí tuto cestu, když sám sebe neprosazuje ani sám sebe nezachraňuje, ale z lásky k nám ztraceným, ztrácí, vydává svůj život, abychom my život nalezli, abychom nemuseli žít a umírat bez Boha a bez naděje, ale abychom v Bohu nalezli a měli život, tj. lásku, kterou nám ani smrt nevezme. Takže, když za nás život položil, abychom my život měli a hojně měli, proto smí Ježíš prohlásit „Já jsem ten vinný kmen pravý, a vy ratolesti.“ A v tom je evangelium a to jeho potěšení pro nás. To však zdaleka ještě není všechno.
Ježíš dodává: „A o t e c m ů j j e v i n a ř“. Vinař se stará o každou ratolest, která nese ovoce, aby ještě hojnější ovoce nesla, a tu která žádné ovoce nenese, odřezává. Tak se Bůh stará o každého z nás, abychom nežili nadarmo, abychom se – jak se dnes říká – nefrustrovali, ale nesli ovoce, tj. abychom žili pravým, smysluplným životem. To je to, co z tohoto evangelia smíme ke svému povzbuzení přijmout: nejsme ponecháni sami sobě a nejsme odkázáni jen sami na sebe. Nezáleží to jen na nás, co ze svého života uděláme, jak se svým životem naložíme. A v plné míře to platí také o našich sborech a církvi. I o naše sbory a církev se Bůh stará jako pracovitý vinař.
Nedávno jsem dočetl autobiografickou knížku, které dal autor vypisující svůj život název: „Žil jsem zbytečně“. A to je strašné, viďte, když člověk končí svůj život, a sám o sobě musí prohlásit: „žil jsem zbytečně“. Musí to tak s námi dopadnout? My jsme slyšeli z proroka Jeremiáše: „Blahoslavený člověk, který doufá v Hospodina a jehož naděje je Hospodin, nebo bude jako strom štípený při vodách … který necítí, když přichází vedro, ale list jeho bývá zelený, ani v čas sucha se ničeho nebojí a nepřestává ovoce nésti“ (17,7n). Milí bratři a sestry, to není žádný pouhý ideál, takový je skutečně život bohabojného člověka. A to je právě to, o čem nás Ježíš tímto evangeliem ujišťuje: nebojte se o Kristovu církev, nebojte se o sebe, nepropadejte ustrašenosti a pochybnostem, ani uprostřed doby, kdy je nesnadné věřit v Boha a poslouchat jeho přikázání.
Co je k tomu z naší strany třeba? Odpověď uslyšíme, když budeme těmto osmi veršům pozorně naslouchat a všimneme si, že tu Ježíš sedmkrát opakuje slovo z ů s t á v a t. Třeba ve verši 5. „Kdo
z ů s t á v á ve mně a já (zůstávám) v něm, ten nese ovoce hojné“. Ano, právě to platí o nás: Kristus se ze své strany postaral, abychom se s ním setkali, svým slovem a Duchem svatým vložil do našich srdcí víru a tak nás pojil se sebou samým, abychom v něm – i v čas sucha a žáru – nacházeli a čerpali životodárnou sílu a proto nežili nadarmo a zbytečně, ale abychom aspoň několika lidem byli pomocí, a aby se nás – uprostřed všeobecné mrzutosti – nezmocnila ta šelma, které se dnes běžně říká „depka“ (deprese), ale abychom každý den s žalmistou dokázali dobrořečit Hospodinu za jeho dobrodiní, a abychom – i když se nám všechno nedaří, jak bychom si přáli – byli trpěliví a uchovali si naději.
A proto nás nyní Ježíš opakovaně a naléhavě vyzývá: „Tak jen v tom zůstaňte, vytrvejte. Nikým a ničím se ode mne nedejte odloučit. Slyšeli jsme: tu poslední noc učedníci ze strachu Krista opustili. To jsme i my zažili a leccos z toho ještě pamatujeme. Vzpomínáte, že jsme dlouhá léta na stěně svého kostela měli napsáno: „Neboj, ó malé stádce …“ (Luk 12,32).
Dnes už z nepřátel Krista strach mít nemusíme, ačkoli církev v národě příliš oblíbená není. Ale působí kolem nás na nás mnoho sil a vlivů, které nám namlouvají: bez Boha a bez Krista, bez církve a bohoslužeb, bez bible a modliteb se dobře obejdete. Vždyť to kolem sebe všude vidíte: naprostá
většina národa Boha nepotřebuje a víru nepostrádá.
Proto nás Ježíš napomíná, abychom nepřipustili, aby naše spojení s ním bylo přerušeno. Ježíš to podtrhuje slovem, jehož striktnost, příkrost nás až zaráží: „B e z e m n ě ne m ů ž e t e n i c
u č i n i t “ (v 5b). Jak tomu máme rozumět?
Samozřejmě, že bez Krista a bez spojení s ním mohou lidé podávat fyzické i morální výkony. Dnes mohou štěpit atom, cestovat do vesmíru, manipulovat geny. A v krátké době se mohou stát i miliardáři. Ale přesto platí Kristovo: „Beze mě nemůžete nic!“. To znamená : žádnou vědou a technikou a za žádné peníze nevytvoříte lásku, kterou jste milováni a kterou i vy budete milovat druhé. Žádné lidské umění nedokáže přetvořit člověka sobce, aby se z něho stal člověk, který bude nezištně pomáhat potřebným, sloužit postiženým, a odpouštět těm, kteří mu ublížili. Už tomu začínáme rozumět? Kdo zůstává v Kristu, ten ne sám od sebe, ale z Krista, čerpá sílu k smysluplnému a radostnému životu, ten nežije zbytečně!
Co tedy máme dělat, abychom v Kristu zůstávali, abychom byli živé, ovoce nesoucí ratolesti na vinném kmeni pravém? Ježíš tuto naši starost zná a mluví o tom, v čem to naše z ů s t á v á n í v něm záleží.
V.3.: „Vy jste již čisti p r o s l o v o, které jsem k vám mluvil“. Aa ještě například v 7: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li s lo v a m á ve vás …“ – Nebojte se: v tom „zůstávání“ není žádná mystika, žádné tajemné síly či energie. Je to evangelicky prosté: to životodárné spojení s námi Ježíš sám udržuje, když k nám a s námi m l u v í . Víra, věrnost, to trvalé úzké spojení s Kristem vzniká a trvá ze slyšení slova Božího. Tak to v Bibli objevili a podtrhli a nám předali naši reformační otcové a to stále platí. V Kristu zůstáváš a zůstaneš, budeš ratolestí, která nese ovoce, pokud budeš naslouchat Kristovu slovu. Jak se to dělá? Docela prostě: ve svém životě je třeba nastolit a zachovávat určitý pevný řád: neděle je k tomu, abych s bratřími a sestrami ve společných shromážděních pravidelně naslouchal kázání, zpěvy chválil Boha a předkládal mu své prosby… Zajisté, že se z toho může stát prázdná zvykovost. Já však jsem přesvědčen, že o nás všech – slovy Písma pověděno – platí, že „ten Beránek nás pase a přivádí nás k živým studnicím vod“ (Zj 7,17). A že platí i prorokovo: „A budete s radostí čerpat vodu ze studnic toho spasení“ (Iz 12,3). Na druhé straně jste si jistě se zármutkem všimli, že téměř každý, kdo opouští naše společná shromáždění, ztrácí víru, ztrácí spojení s Kristem. Vůbec nás to hodně bolí, když vidíme, jak chatrné je to dnes s tím naším „zůstáváním“.
Co si s tím počneme? Můžeme tu ještě něco činit? Na tyto naše obavy a starosti Ježíš také pamatuje a v tomto evangeliu na ně povzbudivě odpovídá slovy: „ Zůstanete-li ve mně a zůstanou –li slova má ve vás, p r o s t e , oč chcete, a stane se vám“. Ano, Ježíš nás nepřestává vyzývat a povzbuzovat: „ proste a stane se vám …“ , „proste a bude vám dáno“ (Mat 7,7) aj. Takže platí: zůstávat v Kristu, být ratolestí, která nese ovoce, nežít nadarmo, znamená z ů s t á v a t na modlitbách … A zač prosit?
Apoštol výslovně říká: „ K a ž d o u svou starost uvrhněte na Boha, jemu na vás záleží … „ (1.P 5,3). Vy však docela jistě budete prosit – ne také, ale především – za to, abyste zůstávali v tom trvalém spojení s Kristem. A nebudete o to prosit jen pro sebe, nýbrž vždycky také i pro jiné, své milé a blízké i vzdálené. Zvláště budete prosit za ty, jejichž víra je vystavena pochybnostem.
Ježíš na závěr dodává: když budete p r o s i t , budete Pána Boha, o s l a v o v a t . Ano, je to tak : Boha oslavujeme, když ho prosíme. A když Boha prosíme, zůstáváme v Kristu a on v nás. A pak neseme i ovoce hojné a nežijeme zbytečně. Amen.
Modlitba:
Pane, děkujeme ti za povzbuzení i napomenutí evangelia. Posiluj nás, abychom zůstávali v tvém milování a milovali jedni druhé. Navrať k sobě všechny, kteří se od tebe vzdalují, aby se ti neztratili. Vyslyš naše prosby. Amen.
