Text: Žd 13,14 Kazatel: Daniel Ženatý
Církve zvolily biblickým heslem pro rok 2013 slova Žd 13,14: Nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme.
List Židům se snaží posílit křesťany, kteří byli pro svou víru pronásledováni. Nebyl to asi jeden sbor, spíše to byla skupina křesťanů židovského původu.
Slova čteme na konci listu. Předchází jim celá řada výzev, která končí výzvou vyjděme s Kristem za hradby města. On byl ukřižován venku, za hradbami města. Vyjděme tedy s ním za hradby, ven, do měst, do života, nesouce jeho potupu. Proč smíme vyjít ven?
Protože zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. Proto můžeme.
Jan Kalvín k tomu píše: Jsme v tomto světě cizinci, bez pevného bydliště. Na to mysleme v hluku a spěchu života. Nebe je naše dědictví! A ve škole utrpení zde na zemi se připravujme na poslední vyjití ven. Ti, kteří mají příliš klidný život, mají sklon se zde na zemi hnízdit. Jde jim proto k duhu, když jsou z takové vlažnosti trochu sem tam smýkáni, aby pozvedali oči k nebi. Tam je naše bydliště.
Jakou souvislost mohou mít ta slova s nastávajícím rokem?
Vezměme jednotlivé výzvy:
S láskou přijímejte ty, kdo přicházejí odjinud. To je úkol, který není nikdy hotov. A zdá se, že křesťané zde mají roli, o kterou se nikdo nepere. Jaký zaujmout vztah k cizincům? Máme výhodu, víme, že svou domov máme v nebi, nemusíme být tak žárliví na své místo a svůj prosor, vždyť i my jsme něm hosty.
Pamatujte na vězně. Podobně s těmi předchozími, cizinci, nemají zastání. Nemají přímluvce a opory mezi lidmi, známé, přátele. Ochrannou síť vztahů. Jistě, vězni něco provedli, právem jsou ve vězení. Nejde o to, abychom si naivně mysleli že je jen tak snadno změníme. Ale. Zázrak se musí zkoušet, znovu a znovu. A my smíme vzít lásku, kterou kolem sebe máme, a dotknout se. Udělat to co se jinak neděje. Kontakt lidské duše s pokojem, láskou, smířením. Doložit, že to existuje a není to jen fráze. A věřit a modlit se, že se něco stane. Bez těchto pokusů se nestane nic.
Pamatujte na ty kdo trpí. Snad pamatujeme. Snad i ve sboru něco děláme, balíčky, polévky, sbírky. Ano. Přesto myslím, že v roce 2013 bychom měli zkoušet zvednut svůj zrak k těm, kdo trpí i dál za našimi hranicemi. Církve v Německu a v Evropě myslí více na lidi v zemích, kde je hlad a kde se válčí. Smíme se to učit. A nejen církve. Když sledujete zprávy německé televize tak je nápadné, kolik času se tam věnuje událostem vně vlastní země. Nesrovnatelně více, než u nás.
Manželé ať jsou si věrní. Rozchod dvou lidí je hluboká rána pro všechny, i když to někdy nejde jinak. Ať je rozchodů co nejméně a manželé jsou si věrní.
Nedejte se svést láskou k penězům, buďte spokojeni s tím, co máte. To je docela konkrétní úkol pro rok 2013, nezbláznit se z věcí kolem nás, nabídek a možností. Žít střídmě.
Vyjděme s Kristem za hradby, nesouce jeho potupu. Zajímavé upozornění. Vyjít s vírou ven z kostelů, ano, ale ne s prázdnou. Něco světu přinést – je to paradoxně pověděno – donést světu Kristovu potupu. Vše ostatní svět za hradbami církve má, může si sehnat, zařídit, ale nemá Krista trpícího, který nás objímá, drží a zve.
Nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme.
Myslím, že kromě výzev jak je čteme v listu Židům, budeme tuto víru potřebovat i v dalších situacích.
Byl přijat zákon o církvích. Za sedmnáct let nedostaneme od státu žádnou dotaci na platy duchovních. Za sedmnáct let, ať chceme nebo ne, bude vypadat struktura naší církve jinak. Sedmnáct let zase není tak mnoho. Víme, že nás něco čeká, ale nevíme kudy na to. Jaký bude model církve? Budou silné sbory ve městech, na farách dva tři faráři, a ti budou kázat slovo Boží a vysluhovat svátosti a sloužit při křtech svatbách pohřbech v okolních místech? Nebo budou vznikat malé skupiny, malé sbory s velkou obětavostí? Je nás padesát, budeme platit desátek a není problém, budeme mít vlastního faráře?
A dostaneme také po dobu 30 let 75 milionů ročně. Co s nimi? Mají vydělávat právě chybějící peníze na faráře? Nebo se mají investovat do sociální oblasti? Nebo postavíme sociální byty? Nebo se přidáme k mnoha církvím, a některé jsou menší než naše, a postavíme školu nebo nemocnici v Asii, Africe?
Bude to frmol. Budeme se dohadovat. Bude třeba moudrost, statečnost a také tolerance. A umění říkat ne všem mesiášům, kteří budou navrhovat krásné, ale nereálné projekty.
To slovo – nemáme zde město zůstávající – může dodat nadhled. Církev má na světě tolik podob, tolik uspořádání, že když stávající opustíme, nepřestaneme patřit Kristu, a třeba nejdeme něco mnohem lepšího, než je současné. Církev je zde 2 tisíce let. Drží ji někdo jiný, než člověk a peníze a plány. On ji udrží.
A i v osobním životě. Víra, že pravý domov máme v nebi nám nedá snadné řešení. Ale sníží trochu tlak, který nás bude svírat při nemocech, úmrtích, zklamáních.
A také nás učiní schopnějšími vidět radost. Slunce bude svítit, jaro bude vonět, lidé se budou milovat, povídat si a chodit na procházky Určitě.
Protože letopočty se mění, ale Bůh zůstává na věky. To jen my jsme tady na chvíli.
Mám fotografii prastarého náhrobku. Je někde v Německu, a je na něm nápis:
Miliony let byly, než jsem byl já
miliony let budou, možná, po mně
někde uprostřed těch roků bylo pár let
v nichž byl na tomto světě čas pro mne
za tento čas ti Bože děkuji.
Bože, děkujeme za to, že někde uprostřed těch věků se nachází i krátký čas pro nás. Dej ať ho prožijeme vděčně, radostně, ve víře, že pravé bydliště máme u tebe. A že nás tvůj syn spojuje s tebou, a žádná mocnost, ani plynoucí čas, na tom nic nezmění.
Dáváš nám dny i měsíce i roky. Prosíme, tak jak jsi s námi byl v letech uplynulých, buď s námi svou milostí i letos. A dej, abychom čas tebou svěřený dobře naplnili. Toužíme ho začít s tebou, posilněni a vyzbrojeni tvým slovem, neseni společenstvím tvých lidí, nasyceni tvým chlebem a vínem.
Prosíme o tvou přítomnost pro čas, který nám ještě dáváš. Prosíme, neumenšuj svou milost. Tvé milosrdenství a tvá pravda ať se nad námi klenou každý nový den, který je před námi. Prosíme tak pro zásluhy tvého syna, který s tebou a Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen.
