Text Mk 16,1-8 Kazatel: Daniel Ženatý
Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“ Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.
Mk 16,1-8
Ukřižovaný byl vzkříšen! Stvořitel prosadil život! Člověče, tvůj život nekončí tvou smrtí!
První, kdo slyší tuto zprávu jsou ženy. Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova a Salome. Nakoupily vonné masti, aby mohly Ukřižovaného pomazat. A hned po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly ke hrobu. Tři ženy. Ví co chtějí. Koupí co je třeba. Poznají kdy je vhodná doba, a nečekají, až jim někdo řekne co a jak. Sotva vyšlo slunce. Nač víc čekat?
Někdy od Pána Boha čekáme přesný jízdní řád, kdy co a jak máme dělat. A durdíme se, já bych mu věřil, ale mně nikdo nic neřekne! Vymlouváme se na Boha, že by nám měl dát více informací k životu. Ale Bůh dává tolik, kolik ví, že je třeba. A zbytek je v našich možnostech. Jako ženy v nedělní jitro. Holky jdeme, není nač čekat!
Ty tři jdou a přemýšlí, kdopak nám odvalí kámen od vchodu do hrobu? Samy na to nestačí. A když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen. Byl velmi veliký.
Bůh asi opravdu ví, co je a co není v našich silách. A co není, to si bere na starost sám. Můžeme se na to spolehnout!
Vstoupily do hrobu. A uviděly mládence. Seděl po pravé straně, měl na sobě bílé roucho. Ulekly se. Kdo by se nelekl? Ale neutekly.
Nebyly ostatně první ani poslední, kdo se ulekl, když Bůh jednal či jedná. Najednou se stane v naší bezprostřední blízkosti něco, co se vymyká tomu, co čekáme. Je to nad kapacitu našeho vědění a našich představ. A k tomu se přidá jisté zachvění. Právě já jsem účastník Božího jednání? Je to možné? To smíme pocítit při každé modlitbě, v každém shromáždění církve. Ano, jsem skutečně, reálně účastník Božího jednání! Je to tak!
Mládenec v bílém jim řekl – neděste se! Vystupuje jako ten, kdo ví, oč jde. Co se děje. Když se v místech kde čekáme známou scénu děje něco neobvyklého, je dobré když tam je někdo, kdo víc, oč jde. Kdo spěchá vstříc se slovy – nebojte se, stalo se to či ono, je to tak a tak.
Mládenec v bílém zná celý příběh. Je to muž na svém místě. Já vím, hledáte toho Ježíše Nazaretského, byl ukřižován. A pak to přijde. Byl vzkříšen, není zde!
Tři ženy dozvědí, co dosud nikdo z lidí neví. Ten ukřižovaný byl vzkříšen. Jasné oznámení. Žádná podmínka, žádná spekulace. Žádné – pracuje se na tom, snad by to mohlo dobře dopadnout, přijďte se zeptat za 14 dní, nebo si vezměte si naše číslo a zavolejte na ústřednu. Nic takového, jasné oznámení – byl vzkříšen.
Anděl pokračuje – není zde. Podívejte – místo, kam ho položili. Anděl pracuje na tom, aby později žádná nejistota nezpochybnila to, co se právě děje. Aby se pak ženy po čase nemučily pochybnostmi – a fakt, Marie, dívala ses dobře? Nezdálo se ti to? Nezdálo, anděl upozorní – tady by měl ležet, a není tu.
A ženy hned dostávají úkol. Jsou v realitě, něco se po nich chce. Jděte a mluvte. Řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi.
Kdo je na svém místě, dostává úkoly často. Je to možná projev důvěry. Jste zde, nikdo jiný zde není. Nikdo z učedníků nepřišel. Vy jste zde. Zvládnete to. A tak tři ženy jsou pověřeny, aby předaly největší zprávu o Božím jednání v dějinách lidstva. Aby vyřídily, že Kristus byl vzkříšen a že jde před učedníky do Galileje. Tam ho spatří.
Jde do Galilee. Do míst, kde Ježíš začínal. Kde to všichni dobře znají. Ta zpráva o vzkříšení je spjata s tímto světem. S tímto městem, jeho ulicemi, chodníky, obchody, špínou, řekami. Kristus byl vzkříšen, a život i nadále bude plynout v prostoru který znáte, kulisy, scéna, obsazení se nezmění!
Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály. Jak a kdy to však přece jen řekly, nám evangelista Marek nesdělí. Ale nějak to řekly, zpráva se dostala až k nám, a my jsme zde.
**
Jak žít dnes s vírou ve vzkříšení? Může to být náročné. Smrt je poražena, ale ještě stále má tolik sil, aby nás a naše milé přemáhala. A stíhá docela klidně věřící i nevěřící, mladé i staré.
Je těžké mluvit o novém životě, když ten současný život ještě tolik věcí kazí.
Jakoby všechno to zaslíbení platilo až potom, ale já přece žiji teď!
Snad je možné odpovědět takto. Víra v Kristovo vzkříšení, a v naše vlastní vzkříšení, je základem a možností dobrého plného života. To co bude v plnosti jednou, to už dosahuje, proniká k nám do současnosti. A současnost ovlivňuje. Jinak žije ten, kdo ví, že ho něco dobrého čeká než ten, kdo nečeká nic.
Nebudeme-li nic vědět o tomto léku proti bídě života a smrti, a nebudeme-li ho užívat, pak se skutečně nic nestane. Nic se nezmění. Ale my o něm víme, smíme ho užívat, smíme jím proměňovat přítomnost.
Včera jsme ve věznici mluvili o tom, jak se nás vzkříšení týká. A jeden vězeň říkal. Vím, že Bůh má pro mne připravenou cestu, kterou mohu jít. Kterou zvládnu. Věřím tomu. Kdybych tomu nevěřil nemělo by nic cenu. Jistě mne budou lákat i jiné cesty, i ty existují. Je to moje rozhodnutí. Ale na ne těch jiných cestách bych byl sám a dopadlo by to se mnou zle.
Tak, a v mnoha podobných případech ovlivňuje náš život to, co víme. Ukřižovaný žije, je s námi, nejsme mu lhostejní. Otevírá dveře nového života. Už je nikdo nemůže zavřít. Tato víra proměňuje nás, i současné dny našeho života.
Prosíme, Bože, slituj se nad námi. Dej nám vidět světlo Kristova vítězství, které svítí na cestu našich životů. Amen
