Text: Dt 6,4-9 | Kazatel: Jiří Doležal
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány. Dt 6,4-9
Ten přečtený 4. verš, začínající slovy „Slyš Izraeli … „ je pokládán za střed nejen pěti knih Mojžíšových, ale za nejdůležitější stručné shrnutí celého Starého zákona.
U Marka 12, 28nn je zapsáno, že Ježíš – když se ho ptali, které je první přikázání ze všech – odpověděl: „První je toto: Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh je jediný pán. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem …“ Proto ta výzva „Slyš Izraeli …“ platí nyní i nám. Kdykoli se církev Kristova shromáždí ke svým bohoslužbám, je jí – je nám – určena právě tato výzva.: „Slyš, Izraeli … !“ Proto tato výzva rozhoduje o tom, co je nejdůležitější v našich bohoslužbách: církev se shromažďuje předně proto, aby slyšela slovo Boží z Písem svatých. Tak tomu rozuměla apoštolská církev, tak tomu rozuměli naši reformační otcové, když se rozešli s balastem středověké mše: „Víra je z e s l y š e n í a s l y š e n í skrze slovo Boží“ (Řím 10, 17). Nejprve tedy musí zmlknout všechny drzé hlasy masmédií a reklam, pak ale i všechny hlasy našeho vlastního nitra, hlasy starostí a obav, ale i hlasy sebechvály, abychom mohli naslouchat slovu Božímu. Potom teprve přijdou na řadu – ne naše oči! – , ale naše ústa, jimiž ve svých modlitbách a zpěvem odpovídáme na slyšené slovo Boží. (Když v našich bohoslužbách slovo Boží nezazní, pak jsou bohoslužby prázdné a nepomohou ani nejnádhernější varhany, i kdyby měly tisíc rejstříků a hrál na ně varhaník virtuos).
To, co měl Izrael – to co máme my – slyšet na prvém místě, je toto: „Hospodin je náš Bůh , Hospodin je jiný“. Mezi všemi božstvy, co si jich lidé navymýšleli a ještě navymýšlejí, je jen jediný Bůh – Hospodin. Izrael si ho nevymyslel, ani nevytvořil. Hospodin se Izraeli sám dal poznat svým jednáním: když synové izraelští v Egyptě úpěli ze svého zotročení, Hospodin jejich sténání slyšel (Ex 2,22), těch k smrti odsouzených, kteří ani na zemi ani na nebi neměli zastání, se ujal, z otroctví a jisté smrti je vysvobodil a navzdory tomu, že na jeho lásku neodpovídali svou láskou, je bezpečně provedl mořem i pouští, dal jim svobodu v zemi, kterou jim připravil a uzavřel s nimi smlouvu: „Já budu vaším Bohem a vy budete mým lidem“. SMLOUVU , aby bylo jasné, že ze strany Boží nejde o chvilkovou zamilovanost, ale věrnou a trvalou lásku, která není na výpověď.
Na všech svých pohnutých cestách se potom Izrael přesvědčoval, že Hospodin je Bůh nejen jediný, ale také je d i n e č n ý, tj. s žádným jiným Bohem nesrovnatelný, protože jen on se slitovává nad poníženými a trpícími a odpouští těm, kdo se proti němu provinili.
V této své jedinečnosti se dal Hospodin plně poznat, když za námi – jak jsme se mu všichni odcizili a od něj vzdálili – sám ze své iniciativy – tj. ze své lásky – přišel ve svém jediném Synu, aby skrze něho hledal a zachránil, co bylo zahynulo. O tom, co ještě v plné míře nepoznal starozákonní Izrael, vypráví Nový zákon, evangelium: o Ježíši Kristu Spasiteli světa. V něm se k nám sklonil, do nejhlubších hlubin naší bídy sestoupil a v něm se nám dokonale dal poznat Bůh Izraele, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Otec našeho Pána Ježíše Krista. O něm se starozákonním Izraelem i my vyznáváme, že je naším jediným a jedinečným Bohem.
„Slyš Izraeli, tohoto jediného Boha budeš milovat celým srdcem, celou duší … „. M i l o v a t Boha – dokážeme to? Jeden slavný theolog v 19. St. řekl: „V našem srdci pro lásku k Bohu není místo“ (S. Kierkegaard). Dokážeme plnit to první veliké přikázání? Slovo Boží odpovídá: ano, Boha bude milovat každý, komu Bůh dal poznat svou lásku, komu Bůh, Duch svatý dal poznat Ježíše Krista, který je ztělesněním lásky, kterou Bůh miloval svět, kterou miluje nás – i nás všechny.
O tom mluví celá Bible, to je zvěst evangelia: Boží láska tu naši lásku vždycky p ř e d c h á z í . Apoštol Pavel to přesně vyjádřil slovy: „ Bůh prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní „ (Řím 5,8), tj. dříve než jsme my Boha začali milovat. A apoštol Jan to potvrzuje: „V tom je láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že on si zamiloval nás a poslal nám svého Syna, oběť smíření za naše h ř í c h y „ (1.J 4,10). Ano, slyšíte dobře: při nás nebyla a není žádná kvalita, kvůli které by v nás Bůh našel zalíbení a nás si zamiloval. Ježíš o tom názorně mluví v známém podobenství: my jsme se jako ten mladší syn – z touhy po svobodě, kterou pokládáme za nejvyšší hodnotu – rozhodli, že odejdeme z otcovského domu, zařídíme si život po svém, budeme sami svými pány a sami budeme rozhodovat o tom, co je a co není pro nás dobré. Tato naše emancipace od Boha- to je to, co bible označuje slovem, které ani v kostele neslyšíme rádi – slovem hřích. A ta Boží láska, kterou nás Bůh zamiloval je láska, která záleží v tom, že Ježíš náš hřích – můj a tvůj hřích – vzal na sebe: „Aj, Beránek Boží, který snímá hřích světa“ (J 1 29).
Tohoto jedinečného Boha, který nás takto zamiloval a miluje, máme my nyní milovat celým srdcem, celou duší … Jak se to dělá? Bible odpovídá: ten, kdo takto miluje Boha, ten jej rád p o s l o u c h á , tj. plní jeho přikázání. O tom, že k lásce k Bohu patří p o s l u š n o s t , věděl nejen Starý zákon – to jsme dnes slyšeli i z úst Ježíšových: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má p ř i k á z á n í“ (J 14,15). A hned zatím ještě jednou: „Kdo přijal má přikázání a z a c h o v á v á j e, ten mě m i l u j e“ (J 14,21).
Bůh však očekává a vyžaduje lásku „c e l ý m srdcem, c e l o u duší, c e l o u silou“. My bychom dnes snad mohli říci, že Bůh očekává, že jej budeme milovat kompletně vším, čím jsme a co dovedeme a co vlastníme: svým intelektem, citem, svou vůli, vším, čím disponujeme a co nasazujeme, když jdeme za uskutečněním svých zájmů, plánů a tužeb.
Snad pomůže, když to povíme ještě takto: jde o lásku zblízka a ne o lásku na dálku. Když my někoho milujeme zblízka, pak velice toužíme po tom, abychom tomu milovanému byli co nejblíže, abychom ho co nejčastěji viděli, slyšeli a mohli s ním rozmlouvat. A přesně tak, je to s tím, kdo miluje Boha celým srdcem … Takový docela prostě touží, aby byl každou neděli tam, kde se Bůh s námi přislíbil setkávat, ve shromáždění. Takový nikdy nebude rušit druhý svátek vánoční, ani velikonoční, ani svátek Nanebevstoupení ve prospěch svých zájmů, ale bude vždycky rád pod kazatelnou a u stolu Páně, aby se tam spolu s ostatními milovníky Boha vždy znovu dával ujišťovat: „Neboj se, já jsem s tebou, nestrachuj se, já jsem Bůh tvůj …“ (Iz 41,11). Takový si bude vážit každé příležitosti, aby s ostatními milovníky Boha mohl Bohu v modlitbách svěřovat všechny své starosti a bolesti a dobrořečit mu za všechna jeho dobrodiní … Kdo takto celým srdcem … miluje Boha, ten se rád připojí k vyznáním žalmistů: „Jako země vypráhlá žízní tebe duše má …“ (Ž 42). „Žádostivá jest a velice touží duše má po síňcích Hospodinových. Srdce mé i tělo mé plésá k Bohu živému … Lepší je den v síňcích tvých, než jinde tisíc“, než tisíc dnů na chatě a na chalupě, než tisíc dnů na riviéře a v Alpách (Ž 84).
Kdo miluje Boha celým srdcem … ten neomezuje svou lásku k Bohu na dobu sváteční a prostor kostelní, ale miluje Boha i ve svém privátním životě, i doma ve svém manželství a rodině, ve své práci i odpočinku, ba dokonce i ve svém podnikání!
Tu lásku na dálku zmíníme jen krátce. Dobře ji známe: těm, které milujeme na dálku musí stačit, když jim – třeba jen jednou za rok – pošleme pozdrav. Tak i Boha na dálku bezpochyby milují ti, kteří jej vyhledávají, kteří mu naslouchají a s ním rozmlouvají jen jednou za rok – o vánocích, na půlnoční.
To co jsme dosud vyslechli, jsou Boží přikázání, která má každý z nás přijmout do svého srdce. Ale tím to nekončí: Bible se nyní obrací k r o d i č ů m a neponechává na jejich libovůli, zda to sdělí nebo nesdělí, předají nebo nepředají svým dětem. V Izraeli byli rodiče odpovědni za to, že svým dětem předají vše, co Bůh sdělil a přikázal jim: „Slova, která ti dnes přikazuji, budeš vštěpovat svým synům … „ (v.6-7). Nezanedbali jsme a nezanedbáváme tu něco pro naše děti podstatného, něco, co jim nic nemůže nahradit? Jistě se dnes dá mnoho zařídit počítači, které už děti dobře ovládají. Naši evangeličtí předkové, kteří – na rozdíl od nás byli písmáci – byli vděčni za to, co si z bible a katechismu a ze zpěvníku do své paměti zapsali pro celý život. Byli rádi, že sami nemusí pracně hledat odpověď na otázku „Co je tvým jediným potěšením …“ Jistě: doba, do které naše děti dorostou, až už my tu nebudeme, bude zase jiná, než ta naše dnešní. Ale ať bude jakákoli, buďme si jisti, že i pro naše potomky, bude v jejich hledání a rozhodování nenahraditelnou pomocí, budou-li mít přesné a dostatečné znalosti Toho, který je a bude i v budoucnu jediným a jedinečným Bohem. My hledání a zápasy našich dětí nemůžeme předem rozhodnout. Učiňme však ve svých rodinách a ve sboru vše, aby se naše děti v džungli a chaosu světa dokázaly správně orientovat, aby dokázaly ukázat na Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného a vyznat s pochybujícím Tomášem : „Pán můj a Bůh můj“.
Možná, že teď ještě čekáte, jak to bude s tím druhým velikým přikázáním: „Miluj bližního svého, jako sebe samého“. Na to odpovídám: nemějte obavy! Ten, kdo bude milovat svého Boha z celého srdce … , ten bude vždycky také milovat svého bližního. Zda ten, který Boha milovat nebude, bude milovat svého bližního…? Naše děti a naši potomci o tom budou vědět více. My jim nepřejeme, aby v tomto ohledu učinili zkušenosti ještě smutnější a bolestnější než my. My však rozhodně zůstaneme u toho: Kdo miluje Boha, ten miluje i svého bližního! Na to se smíte spolehnout. O to se postará ten jediný a jedinečný Bůh. Amen.
Modleme se:
Hospodine, opravdu je tomu tak: jen ty jsi Bůh, jediný Bůh. Děkujeme za to, že jsme směli slyšet, že jsi i n á š Bůh a že nás miluješ milováním věčným ( Jer 31,3). Prosíme tě, měj s námi trpělivost, když vidíš, že naše láska k tobě často bývá jako rosa, která hned po ránu mizí. (Oz 6,4d). Pomoz nám, abychom se k tobě cele přimkli, od tebe všechno očekávali a tebe rádi poslouchali. Tobě i tvému Synu i Duchu svatému patří všechna moc i sláva nyní i provždycky. Amen
