Text: Žalm 77 kazatel: Daniel Ženatý
Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi přeje sluchu! V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá. Připomínám si Boha a sténám, přemítám a jsem na duchu skleslý. -Sela- Nutíš moje oči k bdění, jsem vzrušen a nejsem schopen slova. Myslím na dny dávnověké, na pradávná léta. V noci si připomínám, jak jsem na struny hrával, v srdci přemítám a duch můj hloubá: Zatvrdil se Panovník na věky věků? Nikdy už svou přízeň neprojeví? Je snad jeho milosrdenství pryč natrvalo? Nebude už mluvit v dalších pokoleních? Což Bůh zapomněl na smilování? V hněvu uzavřel zdroj svého slitování? – Sela- Pravím: V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího. Skutky Hospodinovy si připomínám, připomínám si onen tvůj div z dávnověku. Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích. Bože, tvá cesta je svatá. Který bůh je velký jako Bůh náš? Ty jsi Bůh, jenž činí divy! Svoji moc jsi dal národům poznat. Svůj lid jsi vykoupil vlastní paží, syny Jákobovy, Josefovy. -Sela- Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči, ba i tůně propastné se hnuly. Z oblaků se lily proudy vod, hrom duněl v mračnech, rozletěly se tvé šípy. Přivalilo se tvé hromobití, nad světem se rozsvítily blesky, země se pohybovala a třásla. Tvá cesta šla mořem, množstvím vod tvá stezka, aniž bylo znát tvé stopy. Svůj lid jsi vedl jak stádce rukou Mojžíše a Árona.
Byli jste někdy rozzlobení na Pána Boha? A může se to vůbec, být rozzloben na Pána Boha? Napadlo vás někdy, zda-li to Bůh má skutečně všechno tak ve své moci, jak se v té Bibli píše, a jak zpíváme v písních?
Otázky na hraně. Nádherný 77 žalm tyto otázky také klade. A pokouší se na ně najít odpověď. A zve nás, že se smíme také ptát.
Je to píseň. Zpívá o Bohu, o člověku, o lidských úzkostech, o víře v Boha, která někdy klesá, až uvadá, a zdá se že, je k ničemu. Převalování se na lůžku, bušení srdce. Hlava pitomá, ne a ne se uklidnit, jako když se posouvaly kdysi diapozitivy, tak se do hlavy posouvají nové a nové obrazy, některé úplně zmatené, jiné se pořád opakují.
A do toho úzkost, takhle to má být? Ano? A jak to teda s tím Bohem doopravdy je? Co když vůbec není tak mocný, jak se o něm píše? Anebo, co když se Bůh rozhodl to s tím světem skončit? Už ho to nebaví, tahat nějaké ztracené ovce z průšvihu, vítat ty co sami svou pýchou zabloudili…
I žalmista se ptá – není to tak, že to s tím Bohem jako skončilo? Zavřel Bůh ventil, kterým na zem proudila jeho milost? To by bylo hrozné. To by vlastně znamenalo zavřít to tady? Dát na dveře kostela cedulku, Pán Bůh si to rozmyslel, už ho to nebaví, jděte domů! Už se sem nevracejte!
A pak do toho jako paprsek svítání – ale ne. Přece ne! Tak to není. Přece je jeho cesta svatá. A ta moje, kterou bych chtěl bez Boha jít, svatá není. Ty jsi Bůh náš, kdo je tak velký jako ty? Ty jsi už dokázal věci, které nikdo nedokázal. Ty činíš divy, vyvedl jsi Izrael z Egypta, panečku to by fofr. Dokonce vody se tě bály. I hluboké tůně, kterým je upřímně jedno, jestli venku prší nebo zuří válka, jestli Pardubice vyhrály nebo prohrály, i ty lhostejné a tupé tůně se pohnuly hrůzou a poslušností, když tě uviděly. Ona celá příroda úplně jančila, když tě spatřila. Jinak s ní nikdo nepohne, ale tvá přítomnost vše změní. Ano, ty jsi zachránil svůj lid z otroctví a i nás tak zachraňuješ…
Co pomohlo té změně, z deprese a rezignace k naději? Připomínání toho, co Bůh učinil. Na biblické, kde jsme tento žalm četli, jsme si říkali, jednak jak dobré jsou dějepravy. Opakují a připomínají, jaký Bůh je. A dávají naději, že tak jako tenkrát pomohl Izraelcům a Davidovi a Pavlovi a dalším, tak že přece pomůže i dnes nám. A taky jsme si říkali, že by bylo dobré mít takovou svou rodinnou dějepravu. Dva tři příběhy, kdy Bůh pomohl. A jak jde čas, by další příběhy přibývaly. A vzpomínalo by se, jak když byl pradědeček ve válce, jak když prababička byla sama na statku, jak když tenkrát jel děda do města… I chyby a pády připomínat a jak těžká byla cesta zpět. A v těch chvílích, kdy člověk tupě leží a pochybuje, jak to s tím Pánem Bohem je, si to pouštět hlavou. Jako konkurenci tomu, co se tam cpe samo a otravuje.
V čem všem spočívá aktuálnost tři tisíce let staré písně, žalmu 77?
To první – pochybnosti jsou možné. Pokud máte výčitky, že jste špatní když pochybujete o Boží moci, tak ty výčitky odhoďte. Měl je i ten kdo žalm psal. Pochybnostmi ovšem nemyslím rozmazlené pseudointelektuální žvanění, – tak co, Jardo, je Bůh, není, co já vím, Franta říkal a tak ti nevím… Dáš si ještě jedno?.. To ne.
To druhé – ano, existují lidé, kteří jsou na tom zle. Berme na ně ohled, potřebují pomoc. A pokud jsme to my, kterým je takto zle, tak si zase nemysleme, že jsme první a jediní a že tak mnoho jako my nikdo nikdy netrpěl. Někdy pomůže zajít do nemocnice, do různých ústavů, vyjet do zemí kde se mají lidem mnohem hůř než my. Tam člověku dojde – možná je to se mnou zlé, ale nejsem jediný a mnozí jsou na tom ještě hůř.
A to třetí – v těch zmatcích skutečně zůstane jako pomoc jen Bůh. Jako podzimní listí náhle padá, tak jako fouknutím větru padají mnohé jistoty.
Útok v Paříži. Jednak solidarita s těmi, kterým náhle – jen tak – během večera zemřeli nejbližší lidé. Ti se teď stali těmi, kdo nespí, nemohou se soustředit, hádají se s Bohem, a snad kdesi v dálce vidí sem tam probleskovat naději.
Ale i my se stáváme těmi nejbližšími těch, kdo v Paříži zahynuli. I my se ptáme, co to znamená. Máme obavy, co se kde stane příště. A podobně jako v tom žalmu, přece se tomu nepoddáme. Přece ten Bůh, který jednal, žije, přece to neskončil. Musí být nějaká cesta, přece jeho stvoření nezlikviduje atomová bomba nebo horda fanatiků Islámského státu. Ale… Kde je ta naděje? Jak to řešit?
A co na to živý Kristus? Je s těmi kdo trpí v Paříži? Byl s nimi, když umírali? Zkouší stále přemoci šílence láskou? V prvním návalu se to zdá směšné, ale pak – a copak je jiná cesta? Bože, tvá cesta je svatá, vyznává Žalm. Asi netušil, že povede přes kříž a vzkříšení.
Listopad není veselý měsíc. Brzy tma, vlhko, padající listí. Letošní listopad není výjimka. Uprchlíci, Sýrie, Rusko, Ukrajina, teroristé v Paříži, růst nesnášenlivosti u nás, politici, kteří se neštítí získávat popularitu tím, že urážejí uprchlíky dokonce na bildboardech kolem silnic…
Snad o to mohutněji uslyšíme zprávu o tom, že i z pařezu vzešel proutek nového života, že i těm kdo bydleli ve stínu smrti, vzešlo světlo. Když Kristus porazil smrt, tak nás provede i letošním listopadem, a dalšími a dalšími měsíci až k tomu poslednímu. A my mu smíme být nablízku a ptát se, jak můžeme pomoci.
Bože, prosíme za všechny, kdo trpí krutostí druhých. Ať žijí blízko, nebo v Paříži. Prosíme, dávej nám svého ducha, aby zaháněl pochybnosti a vléval do našich srdcí pokoj, lásku, a také odvahu, víru a naději. Amen
