Text: Mk 16,8 , Sk 17,32-34 | Kazatel: Miloš Hübner
Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. nikomu nic neřekly, neboť se bály.
Sk 17,32-34: Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy“. A tak Pavel od nich odešel. Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní“
Milé sestry, milí bratři, správně se zdůrazňuje, že víra v Kristovo vzkříšení je jádrem křesťanství a že jednotlivá novozákonní líčení jsou svědectvím víry. Skutečnost, o níž rádi mluvíme jako o neoddiskutovatelné či holé skutečnosti zde tvoří pouze kulisu. Kdybych já psal zprávu o cestě žen ke hrobu, tak by zněla asi takto: Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Řekly mužům: Vezměte řetěz a traktor a pohněte nám s tím kamenem, na nás je příliš těžký, my bychom ho nezmohly. Ale pero autora je vedené vírou ve vzkříšení, takže ženy směle vyrážejí s vonnými mastmi a pomyšlení na kámen je nemůže zastavit.
Rovněž se zdůrazňuje, téměř všeobecně, že velikonoce jsou svátky jara, ale na rozdíl od Kristova vzkříšení se jara nebojíme. Naopak už v lednu optimisticky zvěstujeme: Za dva měsíce je jaro, a nemáme důvod, proč bychom o tom měli mlčet. Naproti tomu ženy běžící od hrobu „nikomu nic neřekly,neboť se bály“. Bály se koho? Velekněží a zákoníků? Piláta Pontského a jeho přisluhovačů? Ten byl pravděpodobně tak pověrčivý, že by se divil ze všech nejméně. Bály se Kristových učedníků, svých vlastních lidí, kteří už ve svých srdcích víru a naději vzdali. Balí si zavazadla na cestu domů: ke svým sítím a do celnic, a my jim máme rozbíjet jejich obraz světa? A co když řeknou, že jsme se zbláznily?
Strach žen je velice moderním a nadčasovým strachem, protože dodnes se nám mluví doslova o všem lépe, než o Kristově životě. Jak se krásně vykládá na školních besedách o morálce, dějinách kostelů, tisícileté tradici křesťanské Evropy, a jak manévrujeme a utíkáme před otázkami typu: A vy vážně věříte tomu, že Ježíš chodil po vodě, proměnil vodu ve víno a odešel po svých vlastních nohách z hrobu? Kolik slov namluvíme o očekávání našeho okolí, abychom byli sami poctiví, pravdiví a po všech stránkách solidní lidé. A kdybychom nebyli, na jakém hřebíku by visela naše víra a důvěra našich současníků v církev? K čemu jinému byl dán Duch svatý, než aby aby propůjčil zvěsti o vzkříšení ústa a nohy, a abychom my sami běželi a vyřizovali tuto zvěst přesto, že převrací na hlavu všechnu naši běžnou zkušenost?
Rovněž nadčasová a moderní je reakce posluchačů na Pavlovu řeč na Areopagu. Byli to posluchači vstřícným způsobem zvědaví, připravení kdykoliv vyběhnout ze svých domů a shromáždit se kolem hlasatele nové pravdy. Nevadí, že někdy je ta nová pravda pravdou daleko starší a archaičtější, než to staré a historií ošoupané křesťanské učení. „Jakmile však uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy“. Obdivuji odvahu apoštola Pavla, s níž uchopil býka za rohy a neuhnul od nestravitelného středu zvěsti. Jak může vznešené božství trpět, jak mohou skvělí bohové, místo aby hodovali na Olympu a pořádali milostné výlety za pozemskými kráskami, tak potupně a bezmocně trpět, být vyvlečeni za město a přibiti na kříž jako ti největší zločinci? A to ses nám zdál, Pavle, jako vážený a solidní člověk, chlubil ses rabínským vzděláním a chceš nám namluvit takovou chatrnou historku?
Autor Markova evangelia nám neusnadňuje naše rozhodování víry. Typické jsou pro něj otázky, na které musíme odpovědět svou vlastní vírou. Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr a moře? Kdo to jen je, že se pohnul od hrobových dveří těžký, masivní kámen, který měl střežit konečnou nezměnitelnost smrti? Necháme se povzbudit k víře, která směle vyhlíží, že i kameny tížící nás se mohou pohnout? Kameny, které už zdálky upomínají na nezměnitelné životní zákonitosti, že všechno nějak jde ke svému zániku, všechno se nejen rodí a rozvíjí se, ale také stárne, chátrá a připravuje se ke svému zániku. I naše cesty k hrobům nás povznášejí a uklidńují právě tím, že při nich neprožíváme žádné šoky, neslyšíme hluk odsouvaných náhrobních kamenů, všechno je pěkně na svém místě. Nicméně kámen byl odvalen, uprostřed hrobu se prosvětlilo a ženy mohou vejít, aby zjistily, že už nemají koho pomazat. Půjdeme také vstříc Božímu světlu s jistotou, že všechny tíživé a nezměnitelné skutečnosti našeho života může Bůh odvalit jako kámen od vchodu do hrobu? A tak všechno může být naopak. Stárnoucí a ustaraná církev může vydat překvapující a nové ovoce, vedle unavených mladých se mohou starci vznášet peřím jako orlice a běžet bez únavy a bez umdlení. Na úplném počátku se vydalo několik žen k hrobu a do života a srdcí každého z nás zazněla slova, která nedokázal stlumit ani vnitřek hrobu: „Byl vzkříšen, není zde“. Jen nám nesmí vadit, že těmi oslovenými může být nejprve jen pár úplně obyčejných lidí: nějaký Dionysius z Areopagu, žena jménem Damaris a pár lidí jim podobných. Amen.
