Text: Mk 1,1-8 Kazatel: František Plecháček
Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Je psáno u proroka Izaiáše: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“
Milé sestry, milí bratři,
když jsem přemýšlel o vhodném textu pro dnešní kázání, vybavila se mi slova, která jsem právě přečetl: „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“ Jen proto, že existuje nový Boží počátek, mohu také já začínat jako kazatel v pardubickém sboru. Jen proto, že s námi se všemi Pán Bůh započal něco nového a dobrého, můžeme tu dnes spolu být. Ano, Hospodin je Bůh, který si s námi začíná. Nedává se odradit naší slabostí ani nechápavostí ani skepsí – tím, že už od něho třeba nic neočekáváme.
Jestliže Marek charakterizuje svůj spis jako „počátek evangelia“, může nám to znít překvapivě. Jsme zvyklí nazývat jeho knihu prostě evangelium, což značí „radostná zvěst“. Proč tedy počátek evangelia? Co tím Marek vlastně myslí? Znamená to, že autor evangelia skutečně chápal jako počátek evangelia dílo pozemského Ježíše, jeho slova a činy, službu, která vyvrcholila jeho smrtí a vzkříšením.
Je příznačné, že Marek mluví o počátku evangelia, ale ne o jeho konci. Vždyť je to evangelium Ježíše Krista, toho, který byl vzkříšen a je živ, ne dávná a v minulosti definitivně vyřízená událost ani nějaká dogmatická poučka bez vztahu ke skutečnému životu. Evangelium je Boží moc, která i v našem světě působí, umožňuje dalším a dalším lidem návrat k Bohu a nový počátek.
Tehdejší svět, stejně jako náš dnešní, ovšem znal více „radostných zvěstí“. Na hudebním rádiu, které jsem v práci občas poslouchal, každou chvíli někdo oznamoval nějakou dobrou zprávu – ze které se většinou nakonec vyklubala soutěž o úžasné ceny nebo sleva na nějaké zboží. Což o to, výhra v soutěži také není k zahození. Ovšem Markova zpráva je úplně jiného kalibru. To, co v Ježíšově příběhu začíná, převyšuje svou důležitostí vše, co bylo předtím. Proto také Marek hned na začátku upřesňuje: jde mu o evangelium Ježíše Krista, Syna Božího.
Věčný Bůh začal jedinečným způsobem jednat v našem konkrétním čase a prostřednictvím konkrétního člověka. Ježíš Kristus, Syn Boží. Každé z těchto slov zdůrazňuje Ježíšovu naprostou výjimečnost, jeho jedinečný význam – nejen pro malé hloučky Božího lidu nebo třeba pro pár nábožensky výjimečně obdarovaných jedinců, ale pro celý svět. Protože v něm přichází Boží vysvobození, možnost nového počátku ke všem lidem bez rozdílu. Tento Ježíš Kristus, Syn Boží, o jehož díle chce Marek podat zprávu, je vlastním obsahem evangelia.
Tohle nové Boží dílo přitom nezačalo tak úplně bez přípravy. Hned na úvod zaznívají slova z proroků. Jejich naplnění vidí evangelista ve vystoupení Jana Křtitele.To nové, co přichází od Boha, nepadá jen tak z ničeho nic z nebe. Pán Bůh přece jen na něco navazuje. Ne u nás, ne na nějaké naše předpoklady, ale na svoje vlastní dílo – tím, že věrně plní to, co sám ohlásil a zaslíbil. Sám Bůh přichází s radostnou zprávou. Blíží se veliké vysvobození, které vyhlíželi starozákonní svědkové.
Bůh přichází a promlouvá k nám tak, aby to bylo srozumitelné. K té srozumitelnosti kupodivu patřilo i to, pro nás velice zvláštní, Janovo oblečení. Oděv z velbloudí srsti a kožený pás kolem beder – to byl oblek, snad by se dalo říci až jakási uniforma proroka. A ne ledajakého proroka, ale proroka Eliáše! Jan Křtitel i tímhle způsobem – dříve než vůbec otevřel ústa – dával svým současníkům najevo, kdo ho posílá a jakým úkolem je pověřen. I poušť, ve které kázal, měla symbolický význam. Odkazovala na vysvobození z egyptského otroctví a cestu Božího lidu do země zaslíbené.
V Janu Křtiteli jako by se setkávaly obě části naší Bible. Jan je vlastně starozákonní postavou na půdě zákona Nového. Jako správný prorok zvěstuje nutnost pokání – a zároveň ukazuje na Toho, v němž se naplňuje Nová smlouva.
Kázal doslova „křest pokání na odpuštění hříchů“. Nejdříve je tedy řeč o evangeliu, a hned vzápětí o pokání. My si asi radostnou zvěst s pokáním nijak automaticky nespojujeme. Samotné slovo „pokání“ jako by mělo spíš přídech smutku a pošmournosti. Jenže ono v pokání nejde především o navlečení žíněného roucha a sypání si popela na hlavu, o praktikování tvrdé askeze, podobné třeba té, kterou provozoval Jan. Pokání znamená zásadní změnu smýšlení i jednání. Jde o to, aby se člověk, který je k Pánu Bohu otočen zády a jde si svou cestou, obrátil k Bohu a vrátil se k němu. A tohle pokání – obrácení se k Bohu čelem a vyznání vin – je jedinou správnou přípravou na setkání s tím Silnějším, k němuž Jan ukazoval, je správnou odpovědí na Boží oslovení.
Může nás překvapit, jaký měl Jan se svým kázáním úspěch. Celá judská krajina a všichni Jeruzalémští k němu vycházeli a dávali se pokřtít, aby viditelně stvrdili, že berou Janovo kázání vážně, tedy opravdu jako slovo Boží!
V tom spočívá naděje nás kazatelů: že Boží slovo se skutečně prosadí – i navzdory naší lidské slabosti. Že lidé přijdou, uslyší slovo, zakusí Boží přítomnost, která jim promění život. Že se tohle bude dít, i když my na kazatelně třeba nebudeme zrovna ve formě, i když budeme plni obav, protože víme, že ani při vší námaze a snaze sami nemůžeme žádným způsobem zajistit, že skutečně zazní evangelium. Ani Janův plášť z velbloudí srsti, ani náš talár nezajistí, že bude kazatel opravdu zvěstovat slovo Boží. Ale pokud se k našemu neumělému lidskému mluvení přizná Bůh, pokud jeho prostřednictvím dá zaznít svému živému slovu, pak se i dnes začne něco dobrého dít. Tuto naději smíme a máme mít.
Jan jako herold, oznamující příchod svého krále, připravoval cestu tomu Silnějšímu. Zvěstoval Toho, který nebude pouze mluvit o Bohu – protože v něm je nám Bůh přítomen.
A to je vlastně i náš úkol: ukazovat k tomu Silnějšímu, který křtí Duchem svatým. Zvěstovat Ježíše Krista, Syna Božího, který je mocnější než všechny síly zla, jehož láska přemáhá i náš hřích a smrt. Vždyť i dnes mnozí vyhlížejí skutečně dobrou zprávu a touží po naději, po vysvobození ze svých úzkostí a ztracenosti. Tam, kde je přítomen Kristus s obživující mocí svého Ducha, tam se po svobodě, pravdě a lásce už nemusí jen toužit, tam radost, pokoj a naděje už nejsou pouze usilovně sháněným nedostatkovým zbožím.
Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za to, že smíme patřit tobě, a prosíme tě, pomáhej na to pamatovat, když nás do svých služeb lákají jiní pánové, když nás hrozí přemoci sobectví, pýcha nebo nenávist. Dávej nám stále svého Ducha lásky a pokoje, Ducha svědectví. AMEN
