Text: Mt 22,34-40 Kazatel: František Plecháček
Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
Milé sestry, milí bratři, je odvážný počin, shrnout takhle všechna Boží přikázání – a že těch řádů a příkazů není v knihách Mojžíšových zase tak málo – do pouhých dvou. A Ježíš na závěr ještě zdůrazní, že právě na těchto dvou přikázáních spočívá nebo závisí celý Starý zákon. Láska jako pilíř, který všechno drží a podpírá. Židé tehdy živě diskutovali o tom, jestli je možné některá přikázání takto vyzdvihnout jako základní. Ježíš je tedy vtažen do rozhovoru na aktuální téma, i když úmysly tazatelů nejsou čisté. Farizeové se pokoušejí dát Ježíšovi takový testík ze znalosti Zákona a doufají, že neuspěje.
Se slovy jako „láska“ nebo „milování“ se musí zacházet opatrně. Tyhle pojmy, tak důležité pro křesťanský život a zvěstování, možná až příliš samozřejmě používané, dostávají v mluvě našich současníků různou náplň. Je proto nezbytné trochu prozkoumat, co tím vlastně Ježíš myslí, když mluví o milování Boha a bližního.
Zastavme se nejdřív u skutečnosti, že Ježíš začíná milováním Boha. Můžeme teď ponechat stranou samozřejmé námitky našich současníků, kteří v osobního Boha nevěří. Spíš bych chtěl upozornit na pokušení zkratky, kterou se někdy vydávají křesťané. Mám na mysli názor: milování Boha se přece projevuje v lásce k lidem. Na vztahu k lidem záleží! Důležitá je praxe! A všechno se soustředí na službu lidem, což by jistě nebylo špatně, pokud by se přitom nezačaly dostávat na vedlejší kolej bohoslužby, výklad Písma, ale také modlitba, rozvoj osobní zbožnosti.
Termín „osobní zbožnost“ se dnes mezi námi evangelíky asi tolik nepoužívá, ale jde tu prostě o rozvoj osobního vztahu k Bohu. K němu neoddělitelně patří modlitba, a také četba Bible – ve společenství, kde se Písmo také vykládá, i v soukromí. Pokud se právě tyhle prvky života víry dostávají v posledních letech v církvi stranou, není to věc, nad kterou bychom mohli jen tak mávnout rukou.
Proto jsme dnes četli z knihy Deuteronomium pasáž, z níž Ježíš v evangeliu cituje. Ten oddíl neobsahuje pouze výzvu k milování a ctění Hospodina jako jediného Boha. Zdůrazňuje se tu, že milovat Hospodina znamená také respektovat jeho nařízení a příkazy. Ne že bychom jako křesťané měli dodržovat všechno, co je psáno v zákonících pěti knih Mojžíšových. O tuhle tu nejde. Ale milování Boha znamená i pro nás naslouchat jeho slovu, stále si je připomínat a rozvažovat o něm, vštěpovat je dětem. Láska není možná beze živého vztahu, bez komunikace. Pokud toužíme vztah se svým Bohem rozvíjet, neobejdeme se bez Bible, modlitby a společenství, v němž se Písma vykládají.
Jestliže zájem o Bibli v naší církvi v posledních desetiletích trvale klesá, je to jistě také vina nás kazatelů, že neumíme vykládat Písmo přístupně, srozumitelně a přitom taky zajímavě a aktuálně. Pak je třeba, abychom se o to usilovněji soustředili na úkol, který je nám svěřen – Bohem.
Milovat Pána Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí, tedy celou svou bytostí. Ježíš nás zve, abychom se Bohu odevzdali se vším všudy, neponechali si v životě žádnou oblast, kde bychom si dál hospodařili „na vlastním písečku“, bez ohledu na Boha a jeho vůli. Nemluví tu o nějakém totálním sebepopření. Pro takové odevzdání není nutné odejít do kláštera nebo se vzdát všech svých zálib a koníčků. Jde o to otevřít se Bohu, tak jak se nám dává poznat v Kristu. Otevřít se jeho slovu a svěřit se do jeho rukou – se vším, co jsme, co umíme, o co usilujeme a po čem dychtíme. Svěřit mu svou vůli, rozum, srdce, celý život.
Láska k bližním vede v Ježíšově pohledu právě přes lásku k Bohu. Obě přikázání spolu velmi úzce souvisí. Ne že by snad necírkevní lidé nedovedli milovat a lásku projevovat. Ale my potřebujeme být k milování bližních nejenom vyzváni a povoláni, ale také osvobozeni. Potřebujeme zdroj, trvalý pramen, z něhož bychom mohli stále čerpat sílu, trpělivost, odvahu k odpuštění. A také vedení. Boží slovo nám ukazuje směr a dává vědět, co vlastně v sobě skutečně láskyplný vztah k lidem zahrnuje. Dvojpřikázáním lásky nejsou ostatní Boží přikázání jednoduše škrtnuta. Ale láska nabízí klíč k jejich správnému pochopení a uchopení, otevírá jejich pravý smysl.
Nejednou propadáme představě, že přece sami nejlépe víme, co je pro nás i pro lidi kolem nás nejlepší. Ale víme to opravdu? Dovedeme bezpečně odlišit například asertivitu (moderní pojem), schopnost zdravého sebeprosazování, od sobeckého trvání na svém bez ohledu na zájmy a potřeby druhých? Umíme rozpoznat, kde končí zdravá šetrnost a začíná lakota?
Pozoruhodná věc: měřítkem naší lásky k druhým je, jak máme rádi sami sebe. Dvojpřikázání lásky je vlastně trojpřikázáním. Můžeme vděčně přijmout povzbuzení: „Člověče, nejenom Boha a své bližní, také sám sebe můžeš a máš milovat!“ Což se, mimochodem, plně shoduje i s poznatky moderní psychologie. Člověk, který nemá rád sám sebe nebo se dokonce nenávidí, jen těžko může mít ten správný a žádoucí, láskyplný vztah ke svým bližním.
Pán Bůh nechce, abychom se v milování a službě druhým my sami se svými potřebami úplně rozplynuli a ztratili. Můžeme a máme myslet také na sebe. Protože tohle taky kupodivu není samozřejmé (hříšný člověk je prostě pořád upadá do extrémů!), Pán Bůh nám přikazuje i odpočinek. Mám na mysli přikázání o dni odpočinku, kdy máme zanechat všech svých prací. Čas na odpočinek tedy není, jak to dnes někteří chápou, luxus, který si nemůžeme dovolit, ale jedno z Božích přikázání!
Cesta k rozumnému a vyrovnanému milování sebe sama vede přes Boha a jeho dílo v Kristu. Ježíš lásku jen nepřikazuje, on k ní osvobozuje. V setkání s Boží milostí smím rozpoznat a vyznat svou lidskou slabost a hříšnosti, ale zároveň a především s vděčným úžasem přijmout, že jsem nikdy nepřestal být milovaným Božím dítětem. Že i já jsem tím, koho Pán Bůh hledal, aby mu odpustil a přijal za vlastního. Taková láska přece volá k vděčné odpovědi.
Pane, děkujeme, že nás přijímáš, a proto i my smíme přijímat druhé. Děkujeme, že nás obdarováváš, abychom mohli obdarovávat. Prosíme, uč nás v pravý čas pracovat a sloužit a v pravý čas odpočívat, abychom neztráceli vděčnost a chuť sdílet se s druhými. Amen.
