Kázání 9. června 2013

Text: Žalm 13  Kazatel: Daniel Ženatý

Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš? Dlouho ještě chceš mi svou tvář skrývat? Dlouho ještě musím sám u sebe hledat rady, strastmi se den ze dne v srdci soužit? Dlouho ještě se bude můj nepřítel proti mně vyvyšovat? Shlédni, Hospodine, Bože můj, a odpověz mi! Rozjasni mé oči, ať neusnu spánkem smrti, ať nepřítel neřekne: „Zdolal jsem ho!“ Moji protivníci budou jásat, zhroutím-li se. Já v tvé milosrdenství však doufám, moje srdce jásá nad tvou spásou. Budu zpívat Hospodinu, neboť se mě zastal.

Tuto píseň zpíval David. Asi byl pořádně na dně. Nedaří se vystopovat, kdy takto David naříkal. Když musel utéct před Saulem, a aby si zachránil život, vstoupil do řad nepřátelské filištínské armády, on už kdysi pomazaný a určený král Izraele? Když mu zemřel syn, kterého měl s Betsabe? Nebo když utíkal před vlastním synem, nebo když plakal nad jeho smrtí?

Jsou to slova písně. Vyznání, které vznikalo v nějaké úzkosti. Nejsou to slova náboženské učebnice. Touha po Bohu se objeví často v práci, na poli, na cestě, Luther ji našel při bouřce, kdy kolem švihaly blesky. Jiskření mezi Bohem a námi se spíše přihodí někde venku, když nejsme připravení, a pak někdy cítíme, jak se toužíme modlit, jak se ptáme Pána Boha, kde jsi, proč mlčíš, co se s tebou děje! Ta slova zklamání, co se to s Bohem děje, proč nic nedělá, říkáme spíše sami sobě, není to moc k zveřejňování. Možná cestou domů, na schodech paneláku, večer v posteli, někde kde máme trochu klidu. Jsou to naše slova, nestojíme o to, aby je někdo kontroloval, a říkal, s tím souhlasím, s tím ne, a takhle bys Toníku mluvit neměl.

Až dokud Hospodine? Což se na věky zapomeneš na mne? Dokud tvář svou skrývati budeš přede mnou? To není volání někoho, kdo o Bohu neví. To nebyl vztah nově hledajícího, který dosud o Bohu nikdy nic neslyšel. David Boha znal. Už okusil jaké to je – s Boží pomocí. Věděl, co to je žít s Bohem. A přesto takhle volá…

Tedy, i člověk, který Bohu věří, v Boha věří, mívá tyto stavy úzkosti. Ví, že ho Bůh má rád, a že dal svého syna, aby každý kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Ale. Někdy to nějak nejde. Bůh jakoby nebyl. Už se mne dlouho nedotkl, neoslovil. Čas plyne, nic se neděje, jak to? Dokud ještě? Jak dlouho? Jako dlouho ještě, ptáme se, když se nám něco nelíbí. Až dokud Hospodine, zapomněl jsi na mne? Skrýváš se přede mnou?

David pokračuje – dokud rady vyhledávati budu v mysli své den ode dne svírati se v srdci svém?

Sám u sebe hledat rady – David už něco okusil s Bohem, a ví, jaká je to injekce, když Bůh promluví, jak se pohnou ledy, věci uzrají, dostanou spád. David to poznal, ví, že to se pak žije jinak, to je jako když padá rosa, jako když Bůh vodí k tichým vodám nebo je člověk na Boží hostině. A tato událost, slovo, podaná ruka z druhé strany, něco jako když vítr vane – to už dlouho nenastalo. Život drhne, je to takové napůl – tak jak dlouho ještě budeš Bože mlčet?

Až dokud se zpínati bude nepřítel můj nade mne? Koho myslel David, když mluvil o svých nepřátelích? Byli to ti, kdo usilovali o trůn a jeho život? Ti kdo válčili proti jeho národu? Kdosi dělali legraci z Pána Boha? Určitě jako král měl na svém dvoře mnoho poddaných, kteří s ním jako králem byli nespokojeni. Jistě byli ti, kdo byli nespokojeni s jeho soudy a hledali každou záminku, aby mohli škodit a nadávat.

Máte nějakého nepřítele? Kdo po vás jde, škodí vám, nepřeje vám? V duchu se s ním dohadujete, formulujete si pádná slova, která až zase začne, mu pěkně povíte? A když jsme sami, tak z nás trochu vztekle lítají slova, která bychom nechtěli, aby někdo slyšel? Je to dobré to ze sebe dostat ven, a říci nahlas, ten a ten mě teda pěkně štve. Přiznat, že to tak je. Pak je víc prostoru pro naději a nový začátek.

Možná někdy dochází v křesťanské výchově k jakési bezradnosti v otázce, jak jednat s nepřáteli!? Ubližovat bych jim neměl, mám se za ně modlit, mám je mít rád. A když tak činím, tak oni po mně lezou, zneužívají mě, a já chřadnu, jak mě vysávají a zpínají se nade mnou…

V Žalmu není žádná odpověď, co s nimi. Ale. V samém základu víry v Krista je, že se jich nemusíme bát. Když na nás nemá smrt, nemají na nás ani oni. A když se jich nemusíme bát, tak si jim smíme bránit. David, apoštol Pavel, Hus, Komenský, Horáková, každý z nich se bránil! Když Bůh porazil tmu a smrt nad námi více nepanuje, tak se smíme bránit všemu, co bere život a co se po nás zpíná jak popínavá rostlina a chce nás vysávat. Smíme tomu říci ne! Ne proto, že jsme svalnatější a ještě hrubější. Ale jako ti, kdo věří v Boha, vědí, že pro Kristovu oběť mají svou hodnotu a cenu. Bojovný duch, který odmítá vydírání a ponižování v nás smí být. Nestyďme se za něj!

A poslední nářek Davidův – Vzhlédni, vyslyš mne Hospodine, Bože můj, osvěť oči mé, abych neusnul stínem smrti. Aby neřekl nepřítel můj, zvítězil jsem nad ním, a nepřátelé moji aby neplesali, jestliže bych se poklesl.

Jakoby David shrnul oč jde – Bože, jsem na tom mizerně, jestli nezasáhneš, tak končím, už to nevydržím, a ti kdo se mi smáli, že ti věřím, budou na koni.

A pak přijde náhlý obrat. Já zajisté v milosrdenství tvém doufám, plesati bude srdce mé v spasení tvém; zpívati budu Hospodinu, že jest mi tak dobře učinil.

Najednou uklidnění. Úzkost odchází a zůstává základ. Jako když si věci všelijak malujeme, sníme, vztekáme se, a pak to odpluje někam pryč a my vidíme, jak věci jsou. A do mysli nám připlují vzpomínky, že už to takhle bylo. Že už jsme přišli o nejednu svou představu o životě, už jsme ztratili tolik iluzí a plánů – a co. Žijeme, možná to nakonec není tak špatné, a beztak nic lepšího není, než se držet Hospodina. Učedníci řeknou, co bychom dělali? Ty máš slova života věčného, ke komu jinému bychom šli?

Žalm 13, píseň plná víry a emocí. Rozbíjí představu, že až budu zkušený křesťan, tak to s Bohem půjde snadno, až si spolu trochu sedneme a sladíme své představy. Takhle to nebude. Vždycky znovu jsme jen ti pozvaní na Boží hostinu. Jde o to, abychom to nebrali úkorně. Jako křivdu. Ale jako obrovskou výsadu a čest.

Bože, bolí nás to, když se náš život valí jiným korytem, než jsme mu vybrali a připravili. A pak se divíme, ptáme se, proč mlčíš a nic s tím neděláš, přece to taky vidíš, ne? A když se naše rozbité představy ocitnou v kontejneru na odpadky, dej nám víru, že pro Kristovy zásluhy jednou beztak vyznáme – zpívati budu Hospodinu, že jest mi tak dobře učinil. Amen

Tento příspěvek napsal/a dne 09.06.2013 v rubrice Kázání.