Vezměte, jezte, přijímejte
Pardubice 9. 2. 2020
Milí přátelé v Kristu,
představte si, že dostáváte nečekaně dárek. Ne k narozeninám nebo jinému výročí. Ne dárek za revanš, protože vy jste něco dali tomu člověku – tak on vám to teď vrací. Prostě jen tak vám nějaký člověk dává dárek.
Jak v takové chvíli zareagujete? Odmítnete s tím, že se to nehodí; začnete se přetahovat o dárek… Anebo: se necháte prostě obdarovat a s radostí a vděčností dar přijmete, poděkujete?
Na biblické jsme se shodli, že někdy býváme nemotorní a rozpačití v přijímání dárků. Že se to spíš vědomě učíme.
Otočme si to. Když já něco někomu dávám, chci, aby to ten druhý přijal, radoval se, bylo mu dobře. Vlastně mě mrzí, když dar nechce přijmout a brání se.
Jak umíme přijímat dary od lidí? A jak dary od Pána Boha? Ty dary duchovní? Dar ducha svatého, milost, odpuštění… Přijímáme nebo se taky všemožně bráníme, že je nechceme, nepotřebujeme?
Dnešním tématem seriálu o bohoslužbách bude Večeře Páně. V katolické církvi pro toto bohoslužebné dění používají termín Svaté Přijímání. Právě tento motiv bych ráda zdůraznila. Při večeři Páně přijímáme. Jsme obdarováni. My jsme v tu chvíli příjemci daru a darů. Kristus je ten, kdo nás obdarovává.
Připomeňme si Ježíšovu poslední večeři s učedníky: (Mt 26, 26-27): „Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: Vezměte, jezte, toto je mé tělo. Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim se slovy: Pijte z něho všichni.“
Co dělá při společném stolování Ježíš a co učedníci? Ježíš bere, žehná, láme a dává. Učedníky vyzývá, aby vzali, jedli, pili. On sám si nebere nic. On je přítomen a dává. Při VP je přítomen, dává sebe sama. A my, co jsme kolem jeho stolu, máme přijmout, jíst a pít.
Na tomto místě se často zarazíme, jak vysvětlit přítomnost Pána v chlebě a víně. Jestli je chleba chlebem a víno vínem, anebo tělem a krví Kristovou. Možná se nám trochu uleví, když poodstoupíme od různých výkladů a budeme VP vnímat jako slavnost obdarování. Slova ustanovení VP smíme chápat jako jakousi „darovací formuli“, kterou k nám Pán ježíš vyslovuje. Dostáváme dar. Protože Pán ježíš nás chce obdarovat a my ten dar smíme a máme přijmout. Nemusíme u toho být nemotorní ani se vzpírat: „Ježíši, ne díky, já si to zaplatím sám. Nepotřebuju tvoje odpuštění ani tvou lásku.“
Ale naopak, když jdeme k VP a přijímáme, vyjadřujeme tím třeba toto: „Pane, já nemám vůbec nic. Možná tak akorát bolavé srdce, zmatek v hlavě, zraněnou duši, výčitky svědomí. Jedině tvá milost, odpuštění mě zase můžou napřímit a oživit. Já vůči tobě, Pane, mám jenom prázdné ruce. Jedině ty mě obdarováváš a navracíš smysl mému životu.“
Prázdné ruce. To je i naše gesto při přijímání, když od vysluhujícího dostáváme kousek chleba. V prvních stoletích církve se od přijímajících vyžadovalo, aby při přijímání pravou dlaň dali na levou a vytvořili tak symbolicky kříž. Každý věřící se tak směl tímhle gestem upomenout na Kristovu smrt. Ale současně na jeho zmtrvýchvstání. Na celé jeho vykupitelské dílo. Z lásky k člověku, ke mně a Tobě.
Dary máme přijímat a taky za ně děkovat. Řecky se VP řekne Eucharistia, což znamená Díkůvzdání. VP je tedy slavností díků a chval. Slavností, při které děkujeme Bohu za všechny dary, dar života, dar víry, odpuštění, možnosti být s druhými…
Smíme přijímat vždycky? Může každý (pokřtěný) slavit VP? Je každý hoden přistoupit k VP? Vždyť: „Kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije…proviní se proti krvi a tělu Páně.“ – varuje Pavel (1Kor 11, 29.27).
Podle čeho se určuje, zda jsem hoden/hodna přijímat chléb a víno spolu s ostatními?Jsem hodna, jen když jsem pořád na všechny hodná?Je hoden ten, kdo se celé roky nebaví se svými rodiči? Ten, kdo je rozvedený? Ten, kdo nečte bibli a nemodlí se? Je hoden gay? Je hoden vězeň?
Nějak v nás je zakořeněno, že otázka hodnosti a nehodnosti souvisí s naším mravním životem a kvalitou vztahů. Zkoumáme, kdo k VP přistupuje, přemýšlíme třeba o jeho motivech. Zkoumáme své motivy a třeba si netroufneme jít. Mravní život i dobré vztahy s VP souvisí. Ale když o hodnosti a nehodnosti slavení VP mluví Pavel, tak nic takového neříká.
Apoštol Pavel mluví o nehodném jedení a pití hned poté, co připomene slova ustanovení VP. Je zjevné, že to bylo palčivé téma už pro první sbory. Co se v Korintu asi dělo, když Pavel píše: „Když vy se shromažďujete, není to už společenství VP, každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad a druhý se opije.“ (v.20)
Pokusím se to rekonstruovat. V prvních sborech se při shromáždění jedlo a současně se slavil náboženský rituál VP. Každý donesl svou porci jídla a pití. Ty porce jsou však nestejné. Co se stane? Někteří se přejí, druzí mají hlad. Dále: Někteří dorazí včas – většinou ti bohatší, co byli pány svého času. Jiní přijdou později, protože třeba pracovali jako nádeníci a o jejich čase rozhoduje zaměstnavatel. Taková situace je pro obě strany nepříjemná. Časem se tedy praxe změnila. A to takto: nejprve se sešli ti bohatí, co měli dost jídla a pití, a dosyta se najedli, napili až opili. Pak přišli i ti ostatní, ti zůstali hladoví, ale spolu s ostatními slavili náboženský rituál VP. A aby jim nebylo líto, že mají hlad, vysvětlili jim ti bohatší a najedení, že najíst se a napít je přece moc pozemské, přízemní. Ale slavit VP – to je teprve ono! Protože jen to niterné, mystické, to, co nás uvolní z pozemských vazeb – to je to podstatné, to duchovní.
Pavel proti tomu ostře vystupuje. To je znevážení stolu Páně. Překroucení jejího smyslu, pokrytectví. Protože se tím společenství rozděluje na dvě skupiny. Vzniká bohatá privilegovaná elita a ti druzí. Korinští oddělili od sebe tělo a duši, ducha. Pro samé „duchovno“ pak nevidí hladové, chudé, potřebné. Toto je pro Pavla ten problém.
Nehodné jedení a pití je bezohlednost vůči druhým, vůči těm, kteří jsou společensky znevýhodněni. Takový postoj ale odporuje postoji Krista ukřižovaného, o kterém Pavel píše, že „neměl zalíbení sám v sobě“ (Ř 15,3). Kdo nemá takové smýšlení jako Kristus, kdo tedy má příliš velké zalíbení sám v sobě, slaví VP nehodně, proviňuje se proti krvi a tělu Páně. Proviňuje se proti Kristu.
Proto Pavel vyzývá bratry a sestry: „Když se shromažďujete ke společnému jídlu, čekejte jeden na druhého.“ (v.33)
My už při bohoslužbách nejíme běžné jídlo. Tento zvyk postupně vymizel. Nejspíš i díky této Pavlově kritice korintského sboru. Ale i nám hrozí, že budeme přijímat nehodně. Ne proto, že jsme nedokonalí, že jsem ještě neurovnala všechny konflikty… Nehodně přijímám, když budu mít zalíbení v sobě sama a myslet si, že jsem lepší než ostatní lidi a že si zasloužím nějakou odměnu. Když zapomenu na trpící svět kolem sebe. Nehodné přijímání je přijímání sobecké, elitářské, bez soucitu a lásky k druhým, bez služby. Čekejme jeden na druhého.Stávejme se bratry a sestrami.
Kdo je tedy hoden přistoupit ke stolu Kristovu? Je jen jedna podmínka a tou je víra. Víra, že nic nezmůžu bez Kristovy milosti. Víra, která má prázdné ruce a nechá se milostí obdarovat. Víra, která o sobě ví, že je někdy docela slabá a jen z Kristovy milosti může být zase posilněna. Víra, která ví, že nejsem o nic lepší než druzí lidé.
Jestli toužíš po Kristově milosti a jestli věříš, že u jeho stolu ji dostaneš a přijmeš jako dar, pak jsi hoden! Pak se smíš těšit na příští slavnost Kristova stolu.
Pane, děkujeme za všechno, co nám dáváš. Prosíme, uč nás přijímat tvé dary a děkovat za ně. Zbavuj nás jakékoli pýchy vůči druhém lidem. Učiň z nás živé a otevřené společenství. Amen
