Text: Mt 4,12-17 | Kazatel: Daniel Ženatý
12 Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. 13 Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, 14 aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: 15 ‚Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři, za Jordánem, Galilea pohanů – 16 lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.‘ 17 Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“
O vánocích jsme se radovali z Kristova narození. A co dál? Jaké to má pokračování? Rozvine se něco, co bude pro nás důležité? Je to stále živé?
V době po vánocích si církev připomíná biblické texty, které pomáhají správnému pochopení příběhu Ježíše Krista.
Pomocí nám je Bible.
Co následuje v evangeliích po zprávě o narození Krista? U Mt je Ježíš postupně potvrzován jako Spasitel, Mesiáš.
Při křtu je potvrzen jako Boží syn.
Odmítne ďábla a jeho moc.
Jako sídlo, kde začne své působení, zvolí Kafarnaum. Zapadlé městečko s množstvím vesnic kolem.
Povolá učedníky, a řekne v kázání na hoře souhrn toho, co chce vyřídit od Boha tomuto světu.
K správnému pochopení příběhu Ježíše patří podmínky za kterých začíná a prostředí v němž začíná.
Podmínky. Je to skoro pořád útěk, přemisťování z místa na místo, neklid. Krize. Rozhodování.
Nejprve útěk s rodiči do Egypta. Pak návrat zpět do Judska. Ale na nebezpečné místo, a proto vzápětí odchod na venkov do Nazareta. Pak se vydal k Jeruzalému, za Janem Křtitelem.
A když Ježíš uslyšel, že je Jan ve vězení, odebral se do Galileje. Zase změna, zase odchod, zase začínat znovu. Usadil se v Kafarnaum.
Prostředí. Izaiáš o té zemi za Jordánem hovoří jako o zemi pohanské. Naráží na to, že po dobytí země Asyřany bylo území osídleno cizími národy.
Ježíš začíná svou činnost v zemi, kde jsou stále konflikty mezi pohany a židy. Je to město a je to venkov, je to tam chudé i bohaté, jsou tam lidé mocní a lidé ponížení. Jsou tam lidé poctiví a čestní a také veksláci a podvodníci. Je to město, kde se žije obyčejný život.
K správnému pochopení příběhu Ježíše z Nazareta patří prozření, že podmínky a prostředí jeho činnosti jsou zařazeny do normálního, těžkého života, plného otázek, úzkostí, krizí a těžké rozhodování.
Že to jsou podmínky a prostředí života, jaký se žije v Pardubicích, v Bohemce i Veslinivce, v New Yorku i na Dubině.
Ježíš do Kafarnaum nepřichází jako silný muž, který všechno zvládá a kdo se k němu přidá, nebude mít problémy.
Naopak. Jan je uvězněn. A Ježíš je na to sám, bez Jana. Sám je povolán k tomu, říkal o Božím království, o pokání a naději. Všechna ta odvážná slova, která Jan kázal, nemá kdo říkat. Najednou je jasné, Ježíši, ty jsi na řadě. Převezmi to, co Jan začal a pokračuj v tom!
Ježíš jako jeden z těch, kdo hledají kudy kam.
Tak jak to zná tolik lidí na světě, ve všech generacích a na všech místech!
Nejde to dál. Chybějí síly k nápravě. Drhne to mezi rodiči a dětmi. Nějak se to zauzlilo, to už bylo pokusů to narovnat. Už si nevím rady jak dál.
Drhne mezi manželi. Rozhovorů rad, možností, pokusů zachránit co se dá. Nejde to.
Úzkost jak vyjdu s penězi. Nájem, energie, děti chci držet na studiu, ale už si opravdu nemohu brát další úvazek, motá se mně to všechno v hlavě, klíče od domu a jednoho úřadu a druhého úřadu, papíry, smlouvy, výkazy, nespím, snad to vydržím…
Kolega, starší farář, v církvi respektovaný všemi teologickým proudy, vyprávěl, jak to kolem šedesátky na něj sedlo. Nemohl dál. Nespal, bibli četl a nevěděl co čte. To se mu nikdy nestalo! Sevřela ho pochybnost, zda všechny biblické hodiny a kázání a návštěvy které za svůj život udělal mají nějaký smysl. Vyschla mu slova, co má na té kazatelně pořád říkat? Když zvonil telefon, neměl sílu nebo odvahu zvednout sluchátko.
Co s tím?
Zavřít oči, vydržet, nějak to dopadne?
Nebo zavřít sebe do jiného světa? Se svými kytičkami, fotbalem, akváriem, tam být šťastný, a co se děje za rohem – je mi líto, na to nemám sil?
Nebo se trochu litovat a trochu o sebe přestat dbát, zrušit kontakty s přáteli, přestat jezdit za dětmi, stávat se pomaličku podivínem?
K správnému pochopení příběhu Ježíše z Nazareta patří víra, že pro něj je ta krize počátkem! Ne koncem. Že neříká, musíme počkat na lepší podmínky. Ale v těch které jsou začíná kázat evangelium. Tu moc, která mění lidi, mění život, dává naději.
Těžká situace plná úskalí v zapadlém Kafarnaum je počátkem. Lid bydlící v temnostech uviděl velké světlo; světlo vzešlo těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.
On je ten, kdo otevírá slepé uličky do kterých jsme se dostali. On je ten, který má co povědět světu, který je v krizi. Těm, kteří jsou smutní a žijí v šedivých podmínkách svého života.
Nepotřebuje k tomu šoubysnys a laciné efekty, proměňovat kámen v chleba. Proměňuje lidská srdce! Proměňuje smrt v život!
Nepotřebuje k tomu vytvořit prostředí absolutní nezávislosti.
Nepotřebuje aroganci, s níž by vydíral Boha nebo lidi, aby zasahovali v jeho prospěch.
Dělá pravý opak. Solidarizuje se s malými lidmi – rolníky, řemeslníky, rybáři, s těmi kdo mají stálý strach o to, co bude zítra, z čeho uživí rodinu, zda budou mít na doktora pro nemocné děti a z čeho pak ale zaplatí daně.
A Ježíš káže. Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.
Kristovo narození, jeho křest, Bůh, ďábel, Izaiáš, Jan Křtitel, Herodes, Kafarnaum, krize – a skončí to člověče u tebe.
Čiň pokání. Nehledej, kdo co kolem dělá špatně a co by měl dělat jinak.
Tak začíná fungovat ta změna, kterou Kristus přináší. Tak se začíná měnit svět podle Boží vůle. Bůh dělá mnoho. A ty člověče věř evangeliu a čiň pokání.
Tak správně přijmeme příběh Ježíše z Nazareta. Žil v podmínkách, v prostředí a krizích našeho světa. Lidem tohoto světa kázal evangeluim.
Smíme tomu věřit a začít od sebe. On vzkříšený je s námi a pomáhá nám. Amen