Text: Ef 2,11-18 Kazatel: František Plecháček
Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš pokoj, on dvojí spojil vjedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.
Milé sestry, milí bratři, apoštol připomíná, že církev, společenství sboru není především výsledkem lidské iniciativy a rozhodnutí. Nejsme tu spolu proto, že bychom všichni tak horlivě hledali Pána Boha. Dávno předtím, než jsme se mohli spolu setkat a usmát se na sebe, dávno předtím, než jsme si mohli podat ruce na přivítanou a usednout vedle sebe do kostelních lavic, vydal se Bůh hledat nás.
Když tu apoštol mluví o lidech, kteří původně „opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě,“ myslí tím křesťany z pohanů, takže se jeho slovo týká také nás. Ale Hospodin to tak nemínil nechat. Vypravil se na cestu za námi, aby se ze vzdálených a odcizených mohli stát blízcí a známí, aby se ze sirotečků a bezprizorných mohly stát děti Boží. Bůh bohatý v milosrdenství se vypravil za svými ztracenými syny a dcerami až do těch nejvzdálenějších končin.
Jestliže je tedy spása Božím darem a církev Božím dílem, pak nezbývá vůbec žádné místo pro lidské vychloubání. Před Bohem tak nemá žádnou přednost rodilý evangelík před bratrem či sestrou, kteří přišli do církve zvenčí. O tom, že vás, kteří jste do církve přišli úplně zvenčí, není zase tak málo, se mohu přesvědčovat nejenom zde v našem sboru, ale i při různých církevních akcích a shromážděních, třeba na posledním konventu. Jsem za to moc vděčný a děkuji za nově přišlé i za všechny rodilé evangelíky a evangeličky. A jsem rád, že i když o naší církvi někteří tvrdí, že misijně téměř nepůsobí, není to, díky Bohu, tak úplně pravda.
Náš dnešní oddíl líčí důsledky Božího přiblížení se k nám. Především: i my jsem se stali blízkými. Je tam doslova „blízkými v Kristově prolité krvi.“ Ježíš v tom zápasu o nás a pro nás nezůstal stát v půli cesty, dovedl ho do konce, i když to bylo „na krev.“ Právě jeho kříž je tím místem, kde je jsou zbořeny všechny zdi a překážky mezi námi a Bohem. Místem, kde se začínají hroutit také veškeré bariéry mezi lidmi. Ježíš zbořil rozdělující zeď. Jako „bourací kladivo“ ovšem použil své vlastní tělo.
O jaké zdi je tu řeč? Jde o překážku, která rozdělovala křesťany z židů a pohanů a působila v jejich vzájemných vztazích spoustu nesnází. Mojžíšův zákon. Jestliže tu Zákon vystupuje v roli bariéry, která „rozděluje a působí svár,“ pak je při výkladu třeba opatrnosti. Boží zákon měl také svoji kladnou funkci. Byl Božím darem vyvolenému lidu. Měl být pomocí na cestě víry.
Potíže nastaly ve chvíli, kdy si vyvolení z Božího zákona začali vytvářet pevnost, v níž se ve skutečnosti uzavřeli, zabetonovali vůči Bohu; asi tímhle způsobem: „Udělal jsem tohle a tohle. Mám splněno. A to ostatní je moje věc, do toho mi, Pane Bože, nemluv.“ Zároveň to některé vedlo k pocitu nadřazenosti: „Pane, děkuji ti, že nejsem jako támhleten hříšník, že jsem mnohem lepší!“ Na co se tu však naráží především: křesťané ze židů vyvíjeli na křesťany z pohanů nátlak, aby dodržovali Mojžíšův zákon. Teprve potom prý můžou být také skutečnými křesťany. Tak se dobrý Boží dar stal jablkem sváru a působil rozdělení. Ovšem v Kristově kříži tohle rozdělení končí!
Nastolení míru a pokoje. Smíření mezi lidmi a Bohem, a proto také mezi lidmi navzájem. Tak vidí apoštol hlavní Kristovo poslání. V tom se shoduje s proroky. Také oni očekávali pokoj, pokoj dalekým i blízkým. Pán Bůh tento pokoj nastolil Kristovým křížem.
Věříme, že Kristus na golgotském kříži porazil hřích i smrt. Ale v tu chvíli tam zemřelo, bylo usmrceno také – nepřátelství. Nedůvěra, zloba a nenávist, sváry, urážky a vzájemné osočování, všechno, co nás lidi rozděluje a vzdaluje, dostalo na Kristově kříži smrtící ránu.
Ježíš přináší dokonalé smíření s Bohem, bez jakýchkoliv dalších podmínek a nároků. Otevřel pro všechny volný přístup k Bohu! Prvním místem, kde se smíření stává viditelnou a prožívanou skutečností, je církev. Každý, kdo uvěří v ukřižovaného Mesiáše, vstupuje do nového času a prostoru, ve kterém už nerozhoduje bohatství ani chudoba, síla ani slabost, moudrost ani pošetilost, národnost ani barva pleti, ale milost.
Vírou v Krista vstupujeme do prostoru Boží milosti, v němž si už nemusíme na nic hrát a převádět své zásluhy, v němž se už nemusíme porovnávat s druhými. V Kristově církvi nerozhoduje, kým člověk byl, co dokázal a nebo nedokázal, ale kým z Boží milosti je a může být. Stáváme se součástí společenství bratří a sester, jednoty, kterou nevytváříme jen my lidé, ale Kristus a jeho Duch.
Pod vedením Božího Ducha můžeme poznávat, že už tu nemusíme být každý sám, se svými požadavky a nároky a právy a nenaplněnými touhami. Smíme tu být jeden s druhým, být tu pro druhé. Společně přistupovat k Bohu jako Otci. Právě s pomocí Ducha si pak můžeme včas uvědomit, že Bůh je milujícím Otcem také těch druhých – i těch, se kterými jsem se třeba právě nepohodl a nemám vůbec chuť se s nimi vidět, natož s nimi mluvit.
Stále potřebujeme, aby nám Kristus pomáhal odhalovat a bořit různé překážky, plůtky a zítky, bariéry neporozumění, které i mezi námi křesťany vznikají, a to někdy celkem nepozorovaně. Potřebujeme moc Boží lásky, která povzbuzuje a vede k jednotě. Tahle jednota přitom rozhodně není žádnou šedivou, fádní uniformitou, v níž by měli všichni vždycky na všechno stejný názor. Je jednotou v ohromné pestrosti, rozmanitosti Božích obdarování, v níž každý může nějak prospět druhým.
Pane, děkujeme za vzácný dar společenství. Prosíme, dál svým slovem uzdravuj, co zůstává mezi námi i v nás v nepořádku. Ať se dovedeme pozorně dívat, trpělivě naslouchat, odpouštět i přiznat vlastní chybu. Kéž se za všech okolností dáme vést Tvou láskou. Amen.
