Text: Ř 15,7-9a Kazatel: František Plecháček
Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby dané otcům a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování.
Milé sestry, milí bratři, apoštol tady hezky shrnuje důvody Kristova příchodu: prvním důvodem je pravdivost, věrnost, spolehlivost Boží. Kristus nám svým dílem dosvědčuje: Pán Bůh je pravdivý a dá se něj spolehnout. Pravdivost a spolehlivost jsou mezi námi lidmi velmi vyhledávané vlastnosti. Není nad to, moci se na někoho spolehnout. Vědět, že když se s někým domluvíme, tak přijde. Když budu potřebovat, pomůže. Když mu něco důvěrného svěřím, nechá si to pro sebe. A nebude mi lhát. A tak je dobré slyšet o našem Bohu, že je pravdivý a věrný. Stojí si za svým slovem a plní je. A Ježíš Kristus je toho jedinečným důkazem.
Bůh se stal člověkem, aby potvrdil zaslíbení daná praotcům Izraele. To je zadruhé. Boží spásné dílo v Kristu je na prvním místě určeno židům. A Pavel to neváhal křesťanům z pohanů připomínat. Kristus přišel kvůli těm, kteří čekali naplnění Božích zaslíbení a vyhlíželi Boží zásah do dějin, příchod Mesiáše. A nic na tom nezměnil ani fakt, že si mnozí Mesiáše představovali po svém.
Ale ovšem za třetí – a to je pro nás rozhodující! – přišel také kvůli těm, kteří nečekali vůbec nic, žádný zásah do dějin, žádné odpuštění ani vysvobození. Pán Bůh se v Kristu sklání také k lidem, kteří o něm nic nevědí. Proč? Abychom ho mohli všichni společně chválit za jeho milosrdenství a slitování! Cílem Božího díla je společné slavení, společná bohoslužba židů i pohanů, malých i velkých, silných i slabých. Proto Boží spása v Kristu zahrnuje celý svět a překonává všechny hranice a překážky mezi lidmi. Bůh ve svém Synu všechny přijímá.
Pavel tady římským křesťanům nepsal něco, co by ještě nikdy neslyšeli. Vždyť mnozí z nich byli původně pohané. Měl ovšem dobrý důvod, proč jim radostnou zvěst o Božím přijetí znovu připomenout.
V římském sboru docházelo ke sporům a konfliktům mezi tzv. „silnými ve víře“ a „slabými ve víře“. Hrozilo, že se někteří dostanou na druhou kolej, případně zklamaně odejdou. Oč šlo? Ti tzv. „slabí“ – možná křesťané původem ze židů – tíhli k dodržování určitých pravidel a omezení, jak byli zvyklí ze svého minulého života. Vyhýbali se masu, vínu, žili prostě trochu asketicky. Podle K. Bartha potřebovali ke svému životu něco jako „zábradlí“, kterého by se mohli přidržovat. Ovšem ti „silní“, kteří pro podobná omezení neviděli žádný důvod, nad nimi kroutili hlavou. Pavel píše, že je „zlehčovali“. Asketicky zaměření bratři si to ovšem nenechali líbit: „My že jsme slabí? To vy jste divní křesťané, když nejste schopni dodržovat to, co my!“ A neštěstí bylo na světě.
Příznačné je, že se Pavel se svým napomínáním obrací na „silné“, mezi které se také sám počítá. Ono to dělení na silné a slabé se zdá ošidné, ale Pavel tím chce říci: Každému z vás byla Bohem darována jiná míra víry. Každý z nás prožívá svůj život víry, svoji svobodu v Kristu svým vlastním, nezaměnitelným způsobem. Bylo by bláhové a nemístné chtít po druhých, aby všechno viděli, cítili a prožívali stejně jako já.
Pavel se logicky obrací na ty, kteří mají ve své víře v rámci možností jasno, kteří mají pevné základy, o které se mohou opřít. Je na nich, aby ty slabší podepřeli, aby s nimi měli trpělivost. Právě v tom spočívá podle apoštola síla – dalo by se říci jistá dospělost – víry. Pokud se někdo cítí být silným ve víře, pak se jeho síla má především projevit v ohledu vůči druhým. Pokud někdo přijal Boží dary, pak ne proto, aby se samolibě naparoval, ale aby dovedl vycházet druhým vstříc. Aby unesl slabost slabých. V řečtině je tam sloveso, které se používá o nošení těžkých břemen. Takže vzájemné „snášení“ může být pěkná fuška. Vůbec to neznamená mávat nad vším lhostejně rukou. Vyžaduje trpělivost, velkorysost, toleranci.
Všechno je o to složitější, že je opravdu nutné se neustále učit rozlišovat věci podstatné od nepodstatných. Můžeme spolu diskutovat o tom, jestli farář bude za stůl Páně přicházet zepředu nebo z kanceláře, jestli má na stole Páně hořet každou neděli svíce nebo ne. To všechno a nespočet dalších věcí může být předmětem diskuze. Ovšem kdyby po mně někdo chtěl, abych místo na biblický text kázal třeba na nějaký zajímavý novinový článek nebo na Harryho Pottera, musel bych ho zklamat.
Kde k tomu vzájemnému přijímání brát sílu a moudrost? Pavel, jak je u něho obvyklé, odkazuje na Bibli. Vyjmenovává, co všechno je možné z Písma načerpat: Poučení – není myšleno jako nějaké poučování, ale jako pomoc věřícímu pro dobrou orientaci v životě. Trpělivost (nebo vytrvalost). Tu potřebujeme jak ve vztahu k Pánu Bohu – např. vytrvalost v modlitbách, tak i v kontaktu s lidmi. Právě pro vzájemné příjímání bratří a sester je nezbytná. Dalším, co ze svědectví Písma můžeme přijmout, je povzbuzení, útěcha a naděje.
Ovšem poučení, trpělivost, útěchu a naději můžeme z Písma získávat jen proto, že je svědectvím o Božím slitování, lásce a věrnosti – tedy o Ježíši Kristu. Jeho láska je rozhodujícím měřítkem a vzorem pro postoj k bratřím a sestrám a ke všemi lidem. Jen v Kristu také spočívá skutečná jednota sboru i církve. Jednota, ne nějaká uniformita, která nesnese jinakost.
„Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.“ Pavel v nás nechce vzbudit pocit méněcennosti, když v tom přijímání nebudeme stejně dobří jako náš Pán. Protože nás všechny přijal Kristus – i s našimi slabými a ještě slabšími stránkami – můžeme se i my učit přijímat své bližní. Tak aby ve společenství sboru bylo místo a prostor opravdu pro každého.
Boží velkoryse otevřená náruč povzbuzuje i nás k velkorysosti, která dovede leccos přijmou, snést a unést. Poukazem na Kristovo dílo se výzva k přijímání rozšiřuje i na lidi za hranicemi církve. Mnozí dnes potřebují někomu se svěřit – se svou slabostí, s nevyřešenými otázkami svých životů, se svou bolestí. Kde jinde by k tomu měli nalézat svobodný prostor než ve společenství Kristovy církve? Právě proto tady má Pán Bůh svůj lid, aby v obecenství bratří a sester všichni mohli nalézat potěšení i poučení, aby sílila jejich trpělivost i naděje. Cílem je, abychom mohli všichni společně „jedněmi ústy slavit Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.“
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že z nás tvoříš společenství, v němž se mohou uplatňovat naše specifická obdarování, že se naše tak rozmanité hlasy mohou spojovat k jedné písni díků a chval. Posiluj nás svým příkladem, abychom se dovedli vyvarovat všeho, co druhým ubližuje a narušuje společenství. Amen.
