Text: Ef 3,14-21 Kazatel: Ladislav Beneš
Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.
Milí bratří, milé setry,
dnešní neděle nese název Exaudi. Název je vzat z Ž 27,7: Hospodine, vyslyš (exaudi) můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz mi! Prosba o vyslyšení modliteb. Kéž bys mé, naše volání, Bože, slyšel! Stavba církevního roku nám tu připomíná základní věci. Po velikonocích – až dokud Pán nepřijde podruhé – bude církev provázet modlitba, úpěnlivé volání. Proč? Ve čtvrtek jsme slavili nanebevstoupení Páně. Kristus „vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boží“. A my k němu nemáme přístup, jako měli jeho učedníci, když byl ještě s nimi. Odešel. Ale přesto k němu přístup máme – prostřednictvím modliteb. Stejně jako slepý Bartimeus, nebo jiný postižený, který se setkal s Ježíšem, i my voláme: Pane, smiluj se nad námi! Ježíši, prosíme tě, vyslyš nás, exaudi! A my víme, že naše volání je slyšet i v nebi. Není pravda, že nebe je zavřené. Však jsme to slyšeli z Janova evangelia: „Nezanechám vás osiřelé“. V nebi na nás pamatují, nenechají nás opuštěné. Příští neděli budeme slavit, že Bůh plní své sliby a stará se, abychom vskutku nebyli osiřelí – vstupuje znovu do tohoto světa. Sesílá Ducha svatého. Není nepřítomný, kdesi, ale přichází, dává se poznat. A tak – má cenu volat exaudi, vyslyš mou modlitbu, prosíme tě, vyslyš nás.
My jsme četli epištolu, kde je to však jinak. To není výzva k modlitbě – modlete se, nezapomínejte se modlit. Takové výzvy a povzbuzení jsou v Novém zákoně. „Bez ustání se modlete!“ (1Tes 5,17) Ale tady ne. Tady se apoštol modlí za nás. Je vskutku dobré vědět, že se za nás někdo modlí a přimlouvá. Vždyť jsme mnozí, kteří se nemodlíme, neumíme modlit, nebo prostě – nemáme na to sílu; nebo jsme zklamaní až unavení, že naše modlitby nic nepřinesly. Ale někdo se za nás modlí a přimlouvá. Ví se o nás v nebi, ačkoli si připadáme ztracení a příliš malí. Nebo možná máme dojem, že jsme Bohu lhostejní, nebo neznámí a cizí. Ne, není tomu tak, i když my nevíme, zač (a jak) bychom se měli modlit, i kdyby nikdo na nás nepamatoval, tak Duch se za nás přimlouvá (Ř 8,26). Bůh sám se stará, aby se o nás v nebi vědělo. A tak je dobré vědět, že se za nás někdo modlí.
Vždyť modlitba přece vychází z toho, že máme důvěru, že ty horizonty, které jsou před námi, nejsou ty poslední. Ty situace, ve kterých žijeme, nejsou ty definitivní. Modlitba vychází z důvěry, že náš svět a život, a my sami i lidé okolo – to není poslední, osudová danost. Ale je možno ji proměnit, je možno proměnit naše srdce, i srdce lidí okolo. Náš svět s jeho trápením, nemocemi, válkami a bojem, tvrdostí – to není poslední realita. Mnohdy se na svět velmi hněváme, zlobíme, pokoušíme se od něj distancovat, utéci z něj; mnozí, přemnozí se zavírají do svého vlastního světa, svých domovů, rodin, koníčků – jen nemyslet na to, co vše se děje ve světě. Ale apoštol svoji modlitbu snad právě proto začíná oním: „klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod“.
Nám moderním lidem je zatěžko si představit, co tím antický člověk myslel. Boha jsme zavřeli do svého nitra, ještě tak v okruhu našich nejbližších bychom si uměli představit Boží působení, prostě tam, kde jsem já jako věřící a něco konám. Tam se snad něco může změnit. (Cizími slovy: individualizovali a subjektivizovali jsme víru a zhusta ji omezili na individuální etiku). Ale apoštol se modlí k Bohu, Otci Ježíše Krista, kterému jsou poddány v posledu i ty síly a mocnosti, které nazýváme osudem, strukturami a systémem, dějinami či prostě „dobou“ (Taková je doba, říkáme). To vše jsou síly, které ovládají a pohlcují člověka, ani neví jak. A apoštol vyjadřuje důvěru, že jsou poddány Bohu Stvořiteli, ke kterému se teď modlí.
Ano, modlitba je důvěra, nejen že bude napraveno, co se v minulosti stalo, nýbrž je projevem naděje, že v budoucnosti se to neprosadí, nebude to mít nad námi poslední, rozhodující moc. Tu bude mít Bůh, Otec Ježíše Krista. To leda my doufáme, že se na mnohé naše věci buď zapomene, nebo to nějak zmizí. Jistě, mnohé naše viny sice zmizí z našich očí i myslí, nejpozději ve chvíli, kdy oči zavřeme naposledy. Ale ztratí se tím? Nebudou působit v budoucnu? Vědci (a politici) se nemohou dohodnout, jaký vliv bude mít naše dnešní počínání na život generací po nás. Mnozí dnes ztrácejí chuť do života, když sledují globální problémy – ekologické či politické, problematiku chudoby a zdrojů, jako je nedostatek vody, a pak otázky války a migrace. A co naše výchova a vztah k našim dětem a vnukům? Nakolik je ovlivňuje náš způsob života? Jak bychom si byli bývali přáli, abychom některé věci udělali jinak, aby i ony například mohli uvěřit a poznat bohatství a jistotu, kterou dává důvěra v Ježíše Krista. Modlitba je projev důvěry, že toto vše není osudově dané, ale ten, „od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod“, kterému je dána „veškerá moc na nebi i na zemi“, může udělat – a udělá „neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit“.
A to je asi třeba se učit, proto se apoštol modlí za církev a sbor, aby tato důvěra nezmizela: i když my leccos nedokážeme, nedokážeme ani pomyslet, protože to přesahuje naši představivost – a konec konců mnohdy i naši nejhlubší víru – pak to není pro Boha rozhodující. On může udělat neskonale víc. Vždyť – kdo by čekal, že křísí z mrtvých? Kdo by čekal, že v to nedělní jitro všechny ty síly a mocnosti, které my lidé vzýváme a považujeme za definitivní, ustoupí před Božím milosrdenstvím a láskou? Kdo by čekal, že tomu, který sice podlehl lidské zlobě, soudu a smrti – budou poddány všechny síly a mocnosti, jak jsme si připomínali ve čtvrtek svátkem nanebevstoupení? Tak nás i církevní rok – který je mezi námi trochu popelkou – vede k tomu, abychom se učili důvěře v Boha, který „působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit“
A snad apoštol viděl ve svém sboru, že mít a udržet tuto víru, není samozřejmé a snadné. Ne, víra není samozřejmá. Víme, že to je dar, že víra se tu probudí náhle, jindy jen zvolna. Ale víme, že se dokáže i vytratit. Nevíme proč, ale kolik je lidí, kteří zde byli s námi, nyní tu nejsou a být tu nepotřebují. Apoštol se za jedny i druhé modlí a přimlouvá: „aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích“. A pak ještě zřetelněji prosí „abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“
Žel, nedokážeme tu dnes celé to bohatství apoštolovy modlitby vyložit, ale snad je tolik zřejmé: prosba o „posilu a upevnění vnitřního člověka“, prosba, abychom skrze Krista „byli zakořeněni a zakotveni v lásce“, a konečně, abychom došli pravého a skutečného poznání šířky a délky, výšky i hloubky Kristovy lásky, to jsou prosby, které nemohou v církvi utichnout ani přestat. Taková modlitba skutečně ukazuje a dosvědčuje, že víra je dar, nikoli nějaký zděděný stav a status. Že víru sami o sobě neudržíme, víra nemůže zakrnět, ale má růst. Ale taková modlitba je i svědectvím, že spoléháme na to, že Bohu je poddán „každý nebeský rod“, a tedy i naše všelijak tvrdé či okoralé srdce a náš rozum, kterým se my moderní lidé tak rádi chlubíme, ale který nás přivádí nejen k velkému poznání a pokroku, ale kupodivu nás nedokáže uchránit před pošetilostí ani záhubou. Nedokáže nás uchránit před hříchem, ani z něj osvobodit.
Ano, na tom poznáváme, jak je dobré, že se apoštol za svou církev, za nás, modlí. Ani by nás jinak nenapadlo, že nám je takových modliteb třeba. Ani by nás nenapadlo, že v tomto světle vlastně není velkého rozdílu mezi námi, kteří se k víře hlásíme již dlouho, možná po několik generací, a mezi těmi, kteří jsou zcela čerství, stojí na počátku a rozhlížejí se. Posila vnitřního člověka, růst ve víře, učit se, co je šířka a hloubka víry, co je zakotvenost a pevné poznání – to nemáme nikdo „za sebou“, hotové, v tom není mezi námi rozdílu, tu jsme odkázáni na to, že se za nás někdo modlí a přimlouvá, že nám tyto dary budou darovány a zachovány. K těmto modlitbám a přímluvám za druhé se tedy pak můžeme a máme připojit i my.
O minulých nedělích jsme zde slavili křty malých dětí, u kterých si to dobře uvědomujeme. Ta nemluvňata úplně stejně jako jejich rodiče a kmotři, stejně jako my starší potřebujeme modliteb a přímluv, abychom mohli žít život v jistotě víry, zakořeněni a zakotveni v lásce a abychom dokázali pochopit a přijmout její šíři a délku; abychom byli schopni přijmout, že tato láska Boží přesahuje veškeré naše pomyšlení. A nejen naše pomyšlení, ale i pomyšlení těch, kteří o tom nic nevědí, nebo dokonce proti této lásce všelijak bojují.
Na začátku jsme pověděli – tento dnešní oddíl není výzvou k modlitbě. Je modlitbou za nás a za všechny křesťany. Apoštol pak svou modlitbu končí, jako i my naše modlitby někdy končíme: Samému Bohu „buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!“ A k tomu se tedy můžeme přidat: Samému Bohu a Ježíši Kristu budiž sláva, že se za nás mnozí přimlouvají, aby víra naše i mnohých dalších rostla a upevnila se a aby byli zakořeněni a zakotveni v lásce, totiž lásce Kristově. Samému Bohu „buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!“, že smíme žít i v jistotě, že naše modlitby jsou vyslyšeny, a ten, který je slyší, učiní i nad naše očekávání.
Děkujeme ti, náš nebeský Otče, za všechny ty, kterým jsi kdy daroval důvěru v tvoji dobrotu i jistotu, že vyslýcháš modlitby. Děkujeme ti za všechny přímluvy, které i nám byly, jsou a budou k dobru. A především ti děkujeme, že jsi nás nenechal osiřelé a opuštěné, ale ty sám přicházíš na pomoc naší slabosti, sesíláš svého Ducha Utěšitele a Přímluvce, aby on sám se za nás před tebou přimlouval. Amen.
