Text: Ř 8,10-17 Kazatel: František Plecháček
Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.
Milé sestry, milí bratři, slavíme svatodušní svátky, takže bychom asi měli začít apoštolovým svědectvím o Duchu svatém. Co Duch svatý podle Pavla působí, co je jeho dílem? Odpověď může být pro nás překvapivá: především – Duch svatý tady nikoho neobviňuje. Tím, kdo nás podle apoštola obviňuje a tísní a pěkně prohání je – naše vlastní „tělo hříchu“, sarx. O něm však ještě bude řeč později.
Duch svatý nepronásleduje výčitkami, nezahrnuje hromadou podmínek, co všechno ještě musíme udělat, abychom se Pánu Bohu zalíbili. On nás učí volat k Bohu „Abba, Otče!“ Dosvědčuje našemu duchu, že jsme synové a dcery Boží! Ne ve stejném smyslu jako Ježíš Kristus. Jeho postavení je jedinečné. My jsme adoptováni, přijati za vlastní. Ovšem když přijati, tak se vším všudy. Proto je pro nás připraveno i dědictví.
Duch svatý – Duch Boží, Duch Kristův – nám nestaví před oči, co všechno máme udělat, ale povzbuzuje nás, abychom přijali, co pro nás učinil Bůh. Abychom to prostě vzali na vědomí a nechali platit.
A náš duch k tomu může radostně přitakávat: Ano, jsme adoptováni Bohem, jsme přijati do rodiny Božích synů a dcer! A to znamená, že máme budoucnost! Budoucnost, kterou si nemusíme teprve tvrdě vydřít a vybojovat a vyběhat po úřadech. Je o nás postaráno! A bude postaráno. Jeden ze svědků víry to vyjádřil slovy: „O naší budoucnosti bylo rozhodnuto na Golgotě!“ Když Bůh v Kristu „usmířil svět se sebou“, připravil i pro nás všechny dost místa ve svém Království.
Tato zvěst, tohle povzbuzování Ducha může být základem pro naše svobodné hospodaření se všemi Božími dary. Je pevným základem pro naše opravdu svobodné nakládání s vlastním životem. Na tomto evangeliu lze budovat existenci nezatíženou strachem a nikdy nekončícími obavami o budoucnost, úzkostí, jak jen to s námi a s církví a se světem vlastně všechno dopadne. Protože náš Bůh už udělal něco proto, aby to přece jen dopadlo dobře.
Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové a dcery Boží. Jde opravdu o „vedení“. Duch svatý nikoho neláme, nikým nemanipuluje. Nevymaže naši jedinečnou osobnost, nevyřazuje naši svobodnou vůli. Je to Duch svobody, ne otroctví. Někteří vykladači vhodně překládají, že nás Duch Boží „aktivuje“, povzbuzuje k následování Krista a „umrtvování skutků těla“.
Teď je čas se zastavit u pavlovského termínu „sarx“, který označuje naše hříchem porušené tělo. Jaké jsou ty „skutky těla hříchu“, nežádoucí praxe, kterou nám právě Duch pomáhá umrtvovat? V dějinách církve byly tyhle „skutky těla“, zúženy jen na přestupky a výstřelky v sexuální oblasti, na hříšné vášně těla. Což je katastrofální omyl. Protože tahle „moc těla“ se především projevuje v zaměřenosti na sebe. Říká se tomu „egoismus“ a „egocentrismus“, tedy služba vlastnímu egu, vlastnímu já.
Je to právě tahle „moc těla“, která člověku našeptává: „Ne, teď se ještě nemůžeš zastavit! Ano, bylo by to hezké, pobýt zase chvíli s rodinou, obejmout manželku, pohrát si s dětmi. Bylo by to fajn, na chvíli si sednou s tím a tím člověkem, poptat se, jak se vlastně daří. Navštívit staré přátele… To všechno by bylo jistě moc fajn, ale teď to ještě nejde. Musíš se přece postarat! Právě o tu rodinu a její budoucnost. Ale to nutně znamená taky o vlastní postavení, o prestiž. Musíš toho ještě tolik stihnout, zařídit, obstarat. Tolik, tolik práce – a nikdo ji za tebe neudělá! Ne, teď se rozhodně nemůžeš, nesmíš zastavit!“
Nenechme se mýlit, tohle našeptávání doléhá často i k uším věřících a velmi zbožných lidí. Právě proto, že se při vší slabosti pokoušíme naplnit Boží vůli. Vždyť je toho stále tolik třeba udělat a zařídit a stihnout! Ani si pak nemusím pořádně všimnout, že už možná ani tolik nesloužím Pánu Bohu, ale spíš hlasu vlastního já, který mě nelítostně pohání vpřed, že už se vlastně neřídím Božím slovem, ale spíš vlastními představami, jak jistě musí vypadat správný život věřícího. A taky tím, co na to řeknou druzí lidé. A pak hrozí, že se s těmi druhými začnu porovnávat – a zjistím, že jsem přece jenom lepší než oni! Začnu je pak měřit svým metrem, před kterým hned tak někdo neobstojí.
Apoštol tady mluví o pokušení, které nedoléhá jen na jednotlivé křesťany, ale hrozí i celým sborům a církvím. I celé společenství věřících se nakonec může načít točit jen kolem zabezpečení vlastní existence a zvýšení prestiže. I církvi hrozí, že se začne víc starat o to, jak se na ni dívá společnost, než na to, co má vlastně svému okolí předávat. Za všechno starání a námahu přitom tenhle „hlas těla“ nedovede nabídnout nic jiného než smrt. Cestu, která vlastně nikam nevede.
Proto nás Pavel ujišťuje: „Ne, tomuhle hlasu, téhle moci těla nejste dlužni vůbec nic! Nenechte se jí proto zotročit!“ Bůh na nás myslel a jednal v náš prospěch dávno předtím, než jsme se my sami začali o cokoli snažit. Dává nám svého Ducha, aby nám dosvědčoval, že jsme si nic nevymysleli, že opravdu patříme svému Bohu a máme v něm budoucnost, kterou nám nikdo nemůže ukrást.
Jak nám pomáhá Duch svatý? Tak, že nás povzbuzuje: „Klidně se vykašli na to našeptávání těla hříchu! Nech to být a raději volej, volej a křič: Abba, Otče! Raduj se z přijetí a ze zaslíbeného dědictví, které pro tebe Bůh připravil, z podílu na Boží slávě!“
Vše nasvědčuje tomu, že volání „Abba, Otče“, mělo své místo v prvokřesťanské bohoslužbě. Ještě k tomu „volání“. Je to silný výraz, který se v Bibli často objevuje ve spojitosti se soužením. Není to jen radostné prozpěvování, ale také křik z úzkosti a tísně. Tak se dostáváme ke „spoluutrpení s Kristem.“ Máme vědět, že naše volání k nebeskému Otci nebude vždy neseno pouze extází radosti, ale někdy zazní z hlubin úzkosti, stesku a bolesti. K oslovení „Otče“ bude také třeba přidat Ježíšovo „ne má, ale tvá vůle se staň.“
Život pod vedením Ducha se nenaplňuje pouze v jásotu a prozpěvování, ale také ve službě lásky, která nejednou znamená dřinu, bolest, spoustu a spoustu trpělivosti. Duch Ježíše Krista nás nepovede vždycky jen rozkvetlými loukami prozářenými sluncem. Ale v obojím – ať v radosti, ať v soužení – můžeme a máme volat k Bohu, který nás přijal za své syny a dcery. A tak přijměme apoštolské povzbuzení a modleme se:
Náš nebeský Otče, děkujeme ti, že nám mocí svého Ducha pomáháš vidět pravdivě vlastní život. Smíme rozpoznávat, jak na tom před tebou jsme. Vyznáváme před tebou své dluhy lásky. Přiznáváme, že se svým sobectvím podílíme na tom nedobrém, co se v našem světě děje. Prosíme tě, odpusť nám. Pane smiluj se nad námi!
Věříme však, že tvá láska a milost je mocnější než náš hřích. Věříme, že jsi v kříži a vzkříšení svého Syna učinil všechno potřebné pro naši spásu. Svěřujeme se tvé milosti. Povzbuzeni tvým slitováním i my odpouštíme těm, kteří se proti nám provinili, a prosíme tě, povzbuď nás u svého stolu k životu ve vzájemné lásce a odpuštění. Amen.
