Kázání: Mk 7,31-37 Uzdravení hluchoněmého
Pardubice 8. 9. 2019
31Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. 32Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. 33Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, 34vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha,“ což znamená ‚otevři se!‘ 35I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně.
36Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím více jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali. 37Nadmíru se divili a říkali: „Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“
Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole…
Je tu nějak moc zeměpisných údajů! Na první pohled vypadají nezáživně. Kdybychom tu ale měli mapu a tuhle Ježíšovu trasu si ukázali, zjistíme, že Ježíš jde z jednoho místa do druhého velmi zvláštní oklikou. Z Týru do Galileje přes Sidon a pak ještě Dekapolí – to je jako jet z Pardubic do Brna přes Liberec a pak Ostravu…
Všechna zmíněná biblická místa jsou navíc pohanská.
Co má Ježíš za důvod, že jde takovou oklikou a pohanským územím k tomu?
Myslím, že tím důvodem jsou lidi. Ježíšovi jde o lidi a jejich životy. Jde mu o své souvěrce, o židy. Jde mu stejně tak o pohany, kteří o Pánu Bohu neslyšeli. Ježíšovi záleží na lidech, chce jim být blízko, uzdravovat je, otevírat mysl a srdce pro Pána Boha. Zvěst o Boží lásce a odpuštění patří všem. Ježíš sám vyhledává setkání s lidmi, putuje za nimi, dává se jim poznat. Lidi mu stojí za to, aby kvůli nim šel oklikou.
Možná na některé ze svých okružních cest potkal i někoho z nás, mě, Tebe…
A možná se i my můžeme občas vydat oklikou k lidem, kteří Boha nezají…
Někde v tom pohanském území k Ježíši přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího. Nemocný nepřichází sám (vždyť o Ježíšovi nemohl slyšet a nemohl si říct, co potřebuje). Přivádí jej lidi, kterým na nemocném záleží a chtějí mu pomoct. Rodina, přátelé nebo sousedé. Přeji nemocnému zdraví a dobrý život a tak prosí Ježíše za jeho uzdravení.
Často přemýšlím, jaký je rozdíl mezi skupinou (zájmovou) a společenstvím. Co je to „to“, co dělá společenství společenstvím? Myslím, že je to právě tenhle zájem o druhé lidi a jejich potřeby, sdílení našich slabostí a omezení. Společenství vzniká tehdy, když o sebe máme starost a snažíme si pomáhat nebo pomoc nějak zprostředkovat. Kde na sebe myslíme v dobrém, přejeme druhým dobro, úlevu, uzdravení, změnu k lepšímu… A když to děláme nezištně, nečekáme za to odměnu, revanš – hlavně ať jsme si kvit.
Jsem ráda, že církev není jen zájmová skupina intelektuálů, zpěváků, lidí co vedle sebe pěstují svou osobní zbožnost. Ale že žijeme společenství, že sdílíme své životy s druhými. Znovu si uvědomuju, kolikrát mě už tahle síť vztahů v křesťanském společenství – napříč církvemi – nesla…Vás jistě také.
K Ježíši přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího.
Jaké to je asibýt hluchoněmý? Člověk neslyší zvuky, hlasy, hudbu, šumění stromů. Velmi těžko se dorozumívá s druhými lidmi. V běžných situacích je stranou veškerého dění. Neslyší, co si druzí říkají, o čem vášnivě diskutují, čemu se právě teď smějí. Nemůže si být jist, jestli náhodou nepěkně nemluví právě o něm… Dovedu si představit, že se takto postižený člověk může uzavřít sám do sebe. Nemá sílu pěstovat vztahy s lidmi. Raději se zavře před okolím do vlastního tichého světa.
Takto nemocného člověka Ježíš uzdravuje.
Věřím, že šlo o skutečné uzdravení.
Ale příběhy v bibli smíme číst také jako příběhy o nás samotných. Každý příběh se může stát jakýmsi zrcadlem našich životů. Tedy: hluchý a němý může být i ten, kdo má naprosto zdravý sluch a krásnou zvučnou řeč.
Jenom prostě neslyší Boží slovo, je vůči tomu zavřený. A nemůže tedy hlasitě vyznávat, že Bůh je Pánem jeho života, že v něj věří…
Klidně ale pojďme ještě o kousek dál v tom zrcadlení…
Hluchý je ten, kdo neumí naslouchat druhému člověku. Když mu něco vypráví, když prosí o pomoc, o blízkost. Hluchý odmítá slyšet pravdu, věcnou kritiku, dobrou radu. Hluchý neslyší, když mu někdo říká, že ho má rád a že mu na něm záleží.
Stejně tak je to s němotou. Někdy nedokážeme říct, co máme na právě srdci. Možná ze strachu, že se nám druzí vysmějí nebo nás odmítnou. Někdy oněmíme, když po nás druzí chtějí vlastní názor, který by se jim ale nelíbil. Tak to raději podusíme v sobě. Občas jsme v situaci, kdy je důležité někoho pochválit nebo se ho zastat, protože to nikdo jiný neudělá, a my se nechceme ztrapnit, tak jsme zticha. A kolikrát raději mlčíme ke společenským, ekologickým a politickým událostem. Někdy to bylo asi dobře. Ale často se nám mlčení taky vymstilo…
Hluchoněmotu v příběhu můžeme chápat jako obraz nezdravé, nemocné komunikace. Všichni jistě máme zkušenost, kolik problémů špatná komunikace může způsobit ve vztazích. Tam, kde je komunikace nezdravá, tam se raději člověk zavírá sám do sebe, do svého vlastního izolovaného světa.
Teď si každý můžeme sám sebe zeptat: jak to mám já se sluchem a řečí? Slyším Boha, když ke mně mluví? Umím naslouchat lidem? Umím správně mluvit? Nebo bývám někdy hluchoněmý jako ten člověk v příběhu?
Ježíš hluchoněmého uzdravuje. Uzdravení má několik fází. Nejprve bere Ježíš nemocného stranou. Pryč od lidí. Aby byli úplně sami, měli na sebe klid. K uzdravení dochází při osobním jedinečném setkání s Ježíšem. Jen tak může vzniknout prostor důvěry, kdy se může člověk uzdravit. Nepotřebují k tomu žádné diváky a jejich obdiv.
Potom Ježíš vloží prsty do uší nemocného. A slinou se dotkne jeho jazyka. Dotýká se přesně těch míst, která jsou zraněná. Ježíš jako by nemocnému dával sám sebe. Kousek svého těla. Vstupuje do jeho bolesti.
Ježíš následně vzhlédne k nebi. Ukazuje tak směrem k Bohu, od kterého pramení jeho moc uzdravovat. V Bohu pramení náš život i naše záchrana.
Při pohledu k nebi Ježíš povzdechne. Přesněji zavzdychá. Nejde zde o nějaký zbožný povzdech, ani jen o vyjádření soucitu s nemocným. Ježíš vzdychá, protože právě bojuje za nemocného s jeho nemocí. Právě se utkává se zlem. Dříve jsem si Ježíšova uzdravování představovala jaksi romanticky, že se Ježíš jako motýlek dotýkal nemocných a líbezně se u toho usmíval. Tady ale vidíme, že to mohlo vypadat spíš dost živočišně. Uzdravování byla pro Ježíše dřina, náročný zápas.
Celým životem za nás Ježíš bojoval, vedl zápas se zlem…
Effatha! Otevři se. Oslovuje uši a ústa nemocného, aby se znovu otevřely zvukům a slovům. Oslovuje ale i duši nemocného, aby se otevřela vztahům s lidmi i Bohu.
Otevři se…
Otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně.
Otevři se. Ježíš uvolňuje naše uši a ústa z uzavřenosti, ze sevření. Dokáže oslovit i ty, kteří jsou celý život hluší a nemohli nebo nechtěli o něm nic slyšet. Těm, kteří nevěděli, co by tak o Ježíšovi řekli, dává slova do úst, takže vyznávají a chválí. Ježíš uzdravuje naši špatně nastavenou komunikaci s druhými lidmi. Dává nám kus sebe, svého Ducha, abychom nežili izolovaně v sevření, ale v radosti a společenství s druhými lidmi.
Poté, co Ježíš uzdraví nemocného, nařídí všem, aby o uzdravení nikde nemluvili. Samozřejmě to mělo úplně opačný účinek. Mluvilo se o tom víc a víc. A lidi pak volají: všechno dobře učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč. – To jsme slyšeli v prvním čtení od proroka Izajáše. Izajáš vyhlížel s nadějí čas, kdy svět pozná Mesiáše.
Všechno dobře učinil. To je vyznání. Upomíná nás na první kapitolu Bible, na píseň o stvoření světa. Hospodin každý den něco stvořil a viděl, že je to dobré. Tento svět byl stvořen jako dobrý.
Musíme si ovšem přiznat, že všechno na tomto světě dobré není. Leccos se od stvoření pokazilo, pokřivilo. A my za to neseme zodpovědnost. To věděl Izajáš i celý starý zákon. Ježíš přichází a uzdravuje, co je nemocné; narovnává, co je pokřivené; oživuje, co je mrtvé, vrací smysl života tam, kde nebyl.
Dnes uzdravuje naše ústa a uši. Otevírá nás pro život s druhými a s Pánem Bohem. Otevři se. Naslouchej a mluv.
PJK, dobře jsi všechno učinil tenkrát s tím hluchoněmým člověkem. A dobře všechno činíš i s námi dnes. Děkujeme ti za to. Amen
