Text: Ž 32,1-6 | Kazatel: Daniel Ženatý
Mluvíme v církvi o hříchu, tušíme co to slovo znamená. Žalmy, nejen tento 32, nám mohou pomoci. Tři obrazy pro to, co je hřích.
První výraz pro hřích – nevěrnost. Přesněji to znamená lom. Zlomení. Násilné oddělení od celku. Když se zlomí naší vinou to, co mezi námi a Bohem existuje. Bůh něco ustavil. Dal nám život, dal nám své dary, svého Ducha. On stvořil nás, ne my jeho. My jsme díky Bohu byli postaveni do života.
A hřích je, když my zlomíme to, co on učinil. Oddělíme se od toho celku.
A potom, odvozeně či podobně, se to děje ve vztahu k bližnímu. Cosi se zlomí. Něco se hromadí, až to povolí. Praskne. A podobně ve vztahu k sobě. Něco se stane a přestaneme si věřit. A život se stane těžký.
To je prvý z obrazů, který se pokouší znázornit, co je hřích. Zlomení, zkažení dobrého celku.
Druhý obraz pro hřích je – minout cíl. Jako když jdeme, domníváme se že dobře, a jdeme špatně. A cíl, život s Bohem, mineme. Někdy to může být „jen“ sklouznutí – ale i to může být nebezpečné, ve velehorách může být smrtelné. A také to může být dlouhodobé mašírování po falešné cestě, mohu se ujišťovat, že to je cesta správná. Mohu se obklopit lidmi, kteří mně o tom budou také přesvědčovat. Není to správná cesta. Vede od Boha pryč. Mine život, který on dává.
Třetí výraz pro hřích je nepravost. Znamená doslova – křivit to, co je rovné. Kroutit to, co je přímé. Zastírat a činit neprůhledným to, co může být jasné a zřejmé. Špinit to, co je čisté. Trochu zašpiněný sváteční oděv je na nic. Malinko pokecaná košile u krku je na nic, není nic platno, že celá velká zbývající plocha je čistá.
I české slovo ne – pravost napovídá oč jde. Když z pravých věcí děláme ne – pravé. Komenský psal podobně, že existuje nebezpečí, že špatným věcem dáváme ctnostné názvy. Ne pravé. Píše: Opíjet se znamená pít na zdraví. Prolévání krve je označováno jako udatné hrdinství. Rozhazování majetku je vlastně štědrost. Být lakomý prý znamená dobře hospodařit. Kdo smilní, rozdává lásku. Kdo hraje hazardní hry nezahálí, jen využívá čas. Pyšný žije v domnění, jak si váží sám sebe. Oplzlostem se říká duchaplnost, a prostopášnosti veselost. Naproti tomu zbožného člověka nazývají pověrčivým, a kdo je štědrý toho osočují, že chce být obdivován.
Hřích rozpoznáváme tedy v této trojí podobě:
1 jako zlomení dobrého celku,
2 šlápnutí nebo šlapání vedle,
3 křivení rovného a čistého.
A žalmista řekne, blaze tomu z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt, blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá.
Blaze tomu. Je to zvláštní. Žádné – blaze tomu, kdo není hříšný. Blaze tomu, kdo nedělá chyby. Kdo nic nezlomí, nešlápne vedle, nic nezkřiví ani nezašpiní. Cesta z hříchu ven nevede v sebemrskání, už budu lepší. To je slepá cesta. Jediná cesta vede přes Boha. Přes jeho odpuštění. Ano, blaze tomu, jehož je hřích sňat a přikryt. Zlikvidován. Není.
Bůh jej likviduje. Shlazuje. Snímá jej z nás činí, že není. To on umí. Takový je. Hospodin doslova hřích odnesl, nepočítá ho, nebere ho na vědomí, jedná s provinilým, jako by se nikdy nic nestalo!
Bůh je milosrdný. A pak je to na nás. Přiznat to. Vyznat to. Už vůbec se pokusit to formulovat. Nejen kdesi v nitru připustit. Povědět, kdo jsem. Přiznat, že jsem hříšník. Kdo odmítá být hříšným člověkem, nemůže slyšet ono – blaze tomu. Připravuje si peklo na zemi. Blaze tomu, kdo ví, že je hříšný. Ví o naději v Kristu. Má naději, že smí vyznat kým je a jaký je, smí přijmout odpuštění a může jít dál. A hřích se mu nemotá v prostoru v němž smí být život.
Pisatel žalmu to vyznává o sobě. Také se bál být hříšníkem. Mlčel jsem, nevyznal jsem, nepřistoupil jsem na to, že jsem hříšný člověk – a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal, tvá ruka Bože na mně těžce ležela, vysychal mně morek jako v letním žáru, byl jsem bez šťávy. Bylo to hrozné. Byl jsem ochromen, chtěl jsem být dokonalý a nebyl jsem. Chtěl jsem být bez hříchu a nebyl jsem, sledoval jsem to a pořád to nevycházelo. Hlídal jsem si svou dokonalost. A málem jsem se z toho zbláznil. Slepá ulička. Děsná trýzeň.
A pak to Žalmista změnil. A řekl to. Svůj hřích před Bohem jsem přiznal. Stal se hříšníkem. Stal se jím – a na světě bylo krásně. Blaženě. Skončil stav, kdy byl bez šťávy a bez života.
Překonal nejzáludnější fintu ďábla – zamlčování, omlouvání, zapírání, přetvařování. Vyznal Hospodinu své nevěrnosti a stal se tím, čím je – hříšníkem. Odložil mámivou touhu stát se někým jiným. A pak okusil pokoj a uslyšel ono, blaze tomu.
Ta celost, opak hříchu, znamená – nesnažit se být někým jiným. Přiznat, kým jsem. Nesnažit se ze sebe udělat jiné stvoření. To jsou marné pokusy. Lámou naši celistvost. Narušují naši totožnost. Pokouší se nás proměnit v někoho jiného než jsme.
Jsme hříšníky. Hřích vyznáme. A Bůh jej ze své moci a milosti zlikviduje. A my smíme žít. Zase další den. Zase další kus života. Jako ti kdo dobře vědí, kým jsou. Ale spoléhají na Boha a vědí že on má moc naše nepravosti zhladit. Vyčistit. Narovnat. Obnovit.
Smíme přiznat, jsme slabí, hřích je silnější než my. A v této odkryté slabosti jsme Bohu nejmilejší. A proto jsme nejsilnější. Amen
