Text: Mt 20,1-16 | Kazatel: Daniel Ženatý
Ježíš přišel zachránit tento svět. Ta záchrana se děje, tak, že se někdy člověk bouří. Má chuť zavolat, ale copak to se sluší, aby takhle jednal Bůh? To přece není normální!
Příklady:
Ježíš odpustil hříchy ochrnutému. Kdo to je? Jakou mocí to činí?
Jedl s prostitutkami. To neví co jsou zač? To je Boží syn?
Uzdravuje v sobotu, to si říká Boží syn a ani nezná Boží zákon? Kam se to ten svět řítí!
Viděli jste, koho má v té své družině? Celník je tam, nějací partyzáni nebo teroristi.
Neladí to. Drhne to. Neodpovídá to lidským představám o tom, co a jak by měl Bůh pro záchranu světa dělat.
A podobenství rozbíjí další naši představu. Ti kdo pracovali jednu hodinu dostanou stejně, jako ti, kdo pracovali celý den. To je Boží spravedlnost? Copak Bůh neví, že 2+2 = 4?
Hospodář vychází. Poprvé vyjde ráno, naposledy večer. Bůh takhle vychází a zve. Zvečera i zrána. Zvedne se, vyjde, vydá hlas, pozve, nabídne. A znovu. A znovu.
Nabízí denár. Obvyklá denní mzda. Nabízí vše co je třeba k životu. Asi denárem nikdo nezbohatl, ale také ani neumřel hlady. Nejde o to mít každý rok víc, ale jde o to mít dost k životu pro sebe a pro druhé.
Vyšel ráno, dopoledne, v poledne a ve tři. Vyšel, pozval, vždy někoho našel a vždy někdo pozvání přijal.
Vyšel i kolem páté, vedro už začínalo slábnout. Našel další nezaměstnané, jak tam stojí – co tu stojíte celý den nečinně? Lákalo by to rýpnout si do těch, kdo stojí celý den nečinně. Ale oni stáli tam, kde se práce nabízela. Byli tam, kde práci mohli dostat. Oproti nim možná mnozí ani z domu nevyšli.
Co tu stojíte celý den nečinně?
Nikdo nás nenajal.
Hospodář se neptá proč, ale pozve i je! Jeho pozvání je teď důležitější, než zjišťovat stav věci. Jděte i vy na mou vinici!
Tak se děje uzdravení tohoto světa. Božím pozváním a jeho nabídkou!
Ta nabídka je nabídka k práci. Práci na Boží vinici. A ta práce může bolet, Ježíš skončil na kříži a mnozí jeho učedníci v dějinách církve zemřeli násilnou smrtí. Nikde se neříká že to bude snadné. Ale je to pozvání k životu s Bohem. A ten život má svůj cíl. Záchranu. Spasení. Život věčný.
Podle zákona se mzda vyplácela vždy večer po vykonané práci. Aby i chudý člověk hned mohl zajistit potřebné pro svou rodinu. Tak i v podobenství se vyplácí na konci dne, na konci pracovní doby.
A pak nastane zádrhel. Kdo přišli poslední dostanou stejně jako první.
Tak to je v Božím království. Tečka. Bez ohledu na to, zda se nám to líbí nebo ne, zda s tím souhlasíme, zda rozumíme, zda je to podle našich měřítek spravedlivé. Tak to z Božího rozhodnutí je.
Reptali ti, kdo přišli první. A v nás se reptání ozve také. Ozve se v nás Kain – jak to že Abel a ne já? Ozve se v nás syn vracející se z pole – proč hostina na počet toho, který promrhal dědictví s děvkami a ne na mou, co tu všechno snáším? Pocit křivdy. Zneuznání. Mísí se to se sebelítostí. Proč druzí dostávají něco dobrého, a já ne? Proč se snáší milost na druhé a ne na mne? První část je pravdivá. Ano, druzí dostávají něco dobrého. Obrazně, snáší se na ně milost. Druhá část věty je lež. A – proč ne na mne – neplatí. Každý kdo to říká přece také dostal Boží pozvání. Má dost k životu, dostal denár. Bůh mu dává dost, aby mohl dobře žít. I Kainovi, i staršímu bratrovi z podobenství, i dělníkům, kteří přišli dříve než druzí, i nám.
Opět – obecně – reptání proti způsobu, jak Bůh koná záchranu tohoto světa. Proč mají stejně ti kdo přišli poslední?
Odpověď hospodáře –já ti nekřivdím. Neporušuji spravedlnost. Na denáru jsme se dohodli. Máš co jsem ti slíbil. Proč kazí tvou radost fakt, že se má druhý dobře? Byl jsi rád, že máš práci? Přijal jsi pozvání? Dostal jsi cos měl? Vše je v pořádku. Jediné co tě ruší je štěstí druhého člověka. Proč?
A obhajoba hospodáře pokračuje – já si ve svých věcech mohu dělat co chci. Ty mně nebudeš člověče radit, koho mohu mít rád a koho ne. Ty mně nemůžeš říkat, co mám dělat, já si mohu dělat co chci. Vůči tobě jsem dodržel slovo. A druhému dám to co chci já, ne to co si myslíš ty, že bych dát měl. A ruku na srdce, tys nikdy nedostal něco, nač jsi neměl nárok?Třeba další den? Novou možnost? Odpuštění?
A ještě obhajoba hospodáře pokračuje – já jsem dobrý. Víš? Já jsem dobrý. Já měním svět láskou, ne zásluhami.
Co z toho plyne? Bůh ve své dobrotě neuhne. Nepřestane s ní proto, že to člověku vadí. Boží království nezastaví svůj příchod kvůli naší ukřivděnosti.
Proto – my se musíme změnit. My musíme přijmout co Bůh nabízí. A být šťastní. A vděční. A radovat se, že i druhé zve a druhým přeje.
A pak možná pochopíme, že pracovat na vinici Páně je dobré. Je to výsada. To není trest. Je to tak dobré, že ti kdo skutečně okusí Boží dobrotu si povzdechnou, to je škoda že jsem tu nebyl od rána, ale že jsem přišel až večer! Co je horko a vedro proti tomu být s Bohem. Nu což, hlavně že už jsem pozvání přijal a jsem tady, u Boha, doma.
Bude to nadále tak, že na výplatní pásce budeme mít odměnu podle odpracovaných dní a hodin. Pracovně právní vztahy se zde neřeší.
Řeší se zde, jak se děje uzdravení tohoto světa. Ne hromaděním lidských zásluh, ale Božím pozváním a přijetím jeho nabídky!
A pak se něco stane. I s námi. Děje se změna. Radujeme se z toho, že jsme v Boží blízkosti. Těšíme se z Boží věrnosti, že dává, co slíbil, že dává dost pro každý nový den. A přejeme si, aby Boží milost okoušeli lidé vedle nás. Protože pak se mění svět k lepšímu. Boží láskou.
Amen.