Text: Kaz 11,1-6 Kazatel: Jean-Nicolas Fell
Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane. Jestliže mraky se naplní, spustí se na zemi déšť; jestliže strom padne k jihu či na sever, zůstane na místě, kam padl. Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná. Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré.
Poslední dobou se cítím dost psychicky unavený. Nahromadilo se hodně věcí. Máme starosti s naší dcerou, která vyžaduje víc pozornosti než jiné děti, a musíme pro ni organizovat různé terapie i docházení do zvláštní školy. Ale ani v církvi není všechno růžové. Je čím dál méně dětí, čím dál méně konfirmandů. Starší generace odcházejí. A nikdo nenastupuje, aby je vystřídal. Máme také potíže najít dobrovolníky: nikdo se už nechce dlouhodobě angažovat. Mám dojem, že pracuji s pískem, který mi teče mezi prsty. A k tomu všemu se přidaly poslední měsíc ty atentáty a útoky, kterým nevidíme konec. A pro nás ve Švýcarsku to nejsou jen zprávy z novin. Bydlíme u hranice s Francií. Kolega ve sboru deset kilometrů od nás dělal pohřeb pro maminku a holčičku zabité náklaďákem v Nice. A v nedalekém městečku odešel mladý muž do Sýrie, aby bojoval na straně islamistů.
Ano, hodně problémů, hodně starostí. A to mě tíží. Nemůžu na to nemyslet. A nejhorší je, že nevidím žádné východisko. Nemám žádné zázračné řešení. To všechno je nad mé síly. Není kouzelná hůlka, kterou bych mohl zastavit islamistické násilí, vrátit církvi své místo ve společnosti, a vyléčit Marušku z jejího autismu. Cítím se hodně bezmocný. K čemu je všechno to úsilí? Výsledky mi připadají velice malé. Církev sice organizuje různé pikniky, i fotbalový turnaj s muslimy a jinými komunitami, ale radikálové se jich nezúčastní. A jestli není těžké nalákat trochu víc lidí na jednu akci, nemá to skoro žádný dlouhodobější dopad: lidé kvůli tomu nezačnou chodit pravidelně do kostela. Pro naši dceru je to přece nadějnější. Ale ty věčné schůzky s terapeuty a sociálními pracovníky jsou vyčerpávající. Opakovat pořád totéž lidem, kteří často ani nebudou v přímém kontaktu s Maruškou: to mi připadá zbytečné. Opravdu Sisyfovská práce.
Já vím: má slova nejsou moc veselá. Znějí dost depresivně. Jsem si toho také vědom: je to taková fáze. Ale vím také, že zdaleka nejsem jediný, který prochází takovou fází. Nejsem jediný, kdo má dojem, že má starostí ažaž. Život je už tak dost složitý. A kvůli Internetu se ještě trápíme otázkami, které se nás ani přímo netýkají. Potřebujeme vědět. Chtěli bychom i rozumět. Jenže to nejde. Otázek je mnohem víc než odpovědí. Více problémů než řešení. A s tímto musíme žít.
Kde najít pomoc v této situaci? Jsou sice různí experti, ale ti to zamotávají ještě stokrát víc. Řešení není u odborníků, ale v moudrosti. Moudrost sice neodstraňuje problémy, ale říká nám, jak s nimi žít. Kazatelova slova, která jsme právě slyšeli, jsou toho dobrou ukázkou.
Často vidíme u Kazatele jen skeptický pohled na život. Máme dojem, že je to starý bručoun, který všechno jen kritizuje. Nic pro něho není dost dobré. Všechno, co lidé dělají, mu připadá marné, zbytečné: „K čemu taková námaha?“
Jenže tento dojem neodpovídá hloubce této knihy. S Kazatelem, jako se vším, je to složitější, než si myslíme. Dnešní oddíl to dobře ukazuje. Kazatel neříká, že život nemá smysl, a že je jedno, co děláme a jestli vůbec něco děláme. Naopak říká, že život má smysl. Říká, že je zde Bůh, který koná všechno: Bůh, který určuje směr větru a tvoří zárodek v břiše těhotné ženy. Ano, Bůh je. A má v rukou celý svět. I můj život. I život mých blízkých. I život své církve. Jenže jeho dílo neznáme a jeho ruku nevidíme. Jen někdy něco tušíme. Ale to je vždycky jen částečné. Nemáme celkový pohled. Musíme důvěřovat. Ale pro Kazatele důvěřovat není málo. Víra dává základ, o který se můžeme opřít, na kterém můžeme stavět. Nesmíme to podceňovat. Nesmíme to brát na lehkou váhu.
Nemýlíme se, když říkáme, že Kazatel je skeptik. Ano, vyzývá nás ke skepsi. Ale ne vůči Bohu. Vyzývá nás ke skepsi vůči našemu rozumu, vůči naší inteligenci, vůči našim úvahám. Řečeno Ježíšovými slovy, pro Kazatele to je jasné: máme poklad v nebi. Není pochyb o tom, že se Bůh stará o tento svět, a že se na něj můžeme spolehnout. Ale ke všemu, co je pozemské, bychom neměli upnout své srdce. Vždyť to není spolehlivé. Mol i rez to ničí. A to platí nejenom o hmotných statcích, o zásobách jídla, které si děláme, a o penězích, které máme v bance. To platí i o nás, o naší síle, která klesá s věkem, o našem zdraví, které není nikdy tak pevné, jak si myslíme. To platí i o našem mozku a jeho schopnostech. Platí to o našich myšlenkách, o naší bystrosti, o našich plánech. Lepší je se na ně příliš nespoléhat.
Často si myslíme, že je nutné hodně přemýšlet, než se pustíme do práce. I Evangelium nás k tomu vyzývá. Ale, jako všechno, i to má své meze. Nelze všechno vždycky promyslet. A proto velkolepé plány končí často fiaskem. Vy to víte lépe než já: komunismus je mnohem krásnější na papíře než ve skutečnosti. I ty různé církevní pětiletky, tak oblíbené na Západě, nenesou slíbené ovoce. V teorii to vypadá vždycky skvěle. Mluví se o spolupráci mezi faráři, anebo o katechezi mnohem konkrétnější, a tedy i mnohem zajímavější pro konfirmandy. Ve skutečnosti si někteří kolegové vybírají to, co je zajímá, a nechávají to nudné pro ty druhé. A konfirmační cvičení se stává místem, kde si pár farářů užívá pozdní puberty, což moc nenadchne dospívající, jak to pak lze vidět na účasti.
Všichni známe takové příklady. Ale ne vždycky víme, co s tím. Často si myslíme, že se to mělo ještě lépe připravit: promyslet všechno do nejmenšího detailu, udělat naprosto dokonalý projekt. Ale to je chyba. Kazatel to dobře říká: naše přípravy, naše úvahy nejsou nikdy tak pronikavé, jak si myslíme. Vypadají sice velice inteligentně, ale zdaleka nejsou tak hluboké, jak se tváří. Nelze plánovat budoucnost. Před námi je nejistota. Nikdy nevíme, co přinese zítřek. Nikdy nevíme, kterými cestami nás Bůh povede. A proto nám Kazatel doporučuje, abychom neztráceli čas přemýšlením, nýbrž abychom se pustili do práce, a dělali co nejvíc různých věcí, abychom zkusili všechno, vždyť nevíme, co se zdaří. Hlavně abychom zbytečně nedumali. Hlavně abychom všechno nesázeli na jedno jediné řešení.
Okamžitý výsledek může být klam. Děláme skvělou akci se známými umělci, hlavně aby byl kostel plný. Anebo chceme zatknout všechny podezřelé, hlavně aby už nebyli teroristé na svobodě. To vypadá velice efektivně. Ale ve skutečnosti je takový účinek často velice prchavý. Lidem se líbilo v kostele. Ale zítra budou v parku, pozítří v kině: každý den něco nového. Proč by se měli vracet? A k čemu všichni ti lidé ve vězení, jestli se každý den zfanatizuje sto nových? Aniž by mluvil o tom, kolik to stojí. Je to jako na horské dráze: něco silného, srdce buší jako nikdy. Ale dva týdny potom už ani nevíme, že jsme tam byli. Ježíš to dobře říká, království Boží nepůsobí bombasticky. Je spíš jako hořčičné semeno. Nebo jako kvas v těstu. Výsledek nezávisí tolik na naší práci, jako spíš na ruce Boží, která všechno povede k cíli. Ano, všechno není v našich rukou. Není v našich silách, aby svět neměl sebemenší vadu, aby církev byla naprosto dokonalá. V naších rukou je jenom, aby se Bůh měl čeho chytit, aby tu mohlo růst jeho království. Celkový plán je jeho věc: nesmíme mu diktovat, co by měl dělat. Můžeme jen nabídnout naši práci: tohle, i tohle, i tohle. Určitě se něco zdaří.
Začal jsem všemi starostmi, které mám na srdci. Ale Kazatel mi ukázal, proč mě mé starosti tolik tíží. Prostě protože si myslím, že všechno je v mých rukou, že to mám vyřešit sám. A to je chyba. Kazatel to říká: budoucnost světa, církve i mé dcery není v mých rukou. Ale říká také, že se nemám bát. Vždyť všechno je v rukou Božích. Nevím, jak Bůh řídí svět. Ale vím, že řídí tento svět, a že mu můžu důvěřovat. Mým úkolem není, abych kontroloval, zda to dělá dobře. Mým úkolem je jenom, abych dělal všechno, co je v mých silách. On to pak dotáhne dál: z mé snahy dá růst svému království. S těžkostmi života nezápasím sám. V nebesích mám zastánce. Mám poklad, který mi nic nemůže vzít: ani mol, ani rez, ani zloděj, ani starosti. Samozřejmě někdy musím jít tmou. Ale nemusím se ničeho bát, vždyť nejsem sám: někdo mě vede za ruku. Amen
Modleme se:
Pane, život nám připadá někdy velmi složitý: vidíme hodně problémů, a nevidíme žádné řešení. Prosíme Tě, posilni naši víru, abychom nikdy neztratili z dohledu Tvé ruce, které drží svět i nás; posilni i naši naději, abychom nepochybovali o Tvém království, které jsi nám slíbil a které přichází; posilni naši lásku, abychom hledali nejprve, jak Ti sloužit, a abychom našli v té službě smysl svého života. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.
