Text: Kol 1,3-6 | Kazatel: Daniel Ženatý
Stále za vás v modlitbách děkujeme Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista, neboť jsme slyšeli o vaší víře v Krista Ježíše a o vaší lásce, kterou máte ke všem bratřím pro naději zakotvenou v nebesích. Víte o ní, protože i k vám přišlo slovo pravdy, evangelium; tak jako na celém světě, i mezi vámi přináší ovoce a roste od toho dne, kdy jste uslyšeli o Boží milosti a přesvědčili se, že je pravdivá.
Koloským 1,3-6
Pavel a Timoteus píší sboru v Kolosách. Pavel je tou dobou zřejmě ve vězení. V úvodním odstavci smíme slyšet čtyři důrazy:
1 Děkují Bohu, Otci Pána Ježíše Krista za Kolosské. Děkují za to, že nejsou se svou vírou sami. Že mají sestry a bratry, kteří také věří v Ježíše Krista.
Vrátili jsme se včera s mládeží z brigády v Huslenkách. Valašská vesnice mezi Vsetínem a Slovenskými hranicemi. Kladů měla brigáda mnoho: Byli jsme spolu, pomohli jsme husleneckému sboru, poznali jsme se, přišli mezi nás noví mladí lidé, poznáváme, že to to je naše církev, ne jejich, že je církev dobrá, učíme se být spolu, vycházet spolu, máme pobožnosti, programy.
Jeden z kladů brigády souvisí s textem epištoly Koloským. Prožili jsme na vlastní kůži, bez velkých řečí, jak dobrý je sbor křesťanské církve. Jaká je to síla. Jaká je to veličina a zázrak, že něco takového existuje a žije.
Pracovali jsme pro místní sbor a on naši práci přijal. Pracovali s námi někteří tamější presbyteři, poznali jsme faráře a jeho rodinu, dva bratry z mládeže, kurátorku, sestru pokladní. Dostali jsme frgály, vdolky, sekanou, věnečky, zmrzlinu, brambory, kuřata. A především mnoho úsměvů a slov poděkování. Nějak, trochu tajemně, se narodilo pouto. Zapomeneme jména lidí, ale asi už nikdy nepřijdeme o poznání, že k sobě patříme. Že slovo Boží žije, tvoří, a je dobré. Pavel a Timoteus děkují za Kolosské, my děkujeme za Huslenecké, oni děkují i dnes při bohoslužbách za sbory v Pardubicích, Mělníku, Libiši, Bučině, Třebíči, Praze a jinde.
Podobně děkujeme za sbory kde jsme vyrostli, kde jsme byli pokřtěni, konfirmováni, sbory které jsme navštívili o prázdninách či dovolených, i za svůj pardubický.
Zní to obyčejně – sbor křesťanů tam a tam. V Huslenkách, Dvakačovicích, Pardubicích. Ale jaké je to bohatství!
Samozřejmě je třeba přidat, že nejde o dobrou partu. Sbor není místo uzavřené, které pěstujeme, že je nám spolu příjemně. Bylo krásné v Huslenkách, že někteří, kteří byli na brigádě vícekrát, na ni letos přivezli své partnery. Stálo jim to za to, chtěli, aby to také prožili. Přibylo také mnoho nových, kdo byli poprvé, vřadili se mezi nás místní i jejich přátelé. I to je zdravý projev. Nejsme parta. Nejsme sekta.
Jsme, tajemně, aniž bychom o to nějak vědomě usilovali, jsme sbor Božího lidu na této zemi. Každý potřebuje toho druhého. I ve své nedokonalosti jsme tomu druhému darem.
Nad tím ční, že to zvláštní, neuchopitelné dodává Bůh sám svým Duchem. A že v té církvi jsme proto, že nakonec jde o naše spasení. A ona se stává dobrým nástrojem.
Jinak pověděno, v konkrétním životě se dosvědčuje, že láska vzniká a pramení od Krista, od jeho vstupu na naši zemi, a jeho láska a milost nás spojuje.
2 Ti, za něž děkují, mají naději zakotvenou v nebesích. To je jim společné. Zakotvená naděje v nebesích. Rozumíme tomu, když je třeba něco ukotvit. Upevnit, uklidnit, zabezpečit. Takovým ukotvením je pro nás Bůh. Užijme Pavlův obraz s kotvou.
Jakoby vedlo zde tímto časem a prostorem pevné lano. Ukotvené na jedné straně kdesi daleko za námi, když Bůh stvořil člověka a dal mu vše dobré k životu, a na druhé straně daleko před námi, za horizontem, kde je to dokonalé připraveno.
Už je tam hostina, už jsou tam andělé kteří se radují z těch, kdo činí pokání, možná už jsou tam ti, kdo nás předešli. Napnuté, pevné lano. Vede od stvoření světa, přes přítomnost k Božímu království. Držíme se jej, dává nám směr. A také nás spojuje. Všichni se ho držíme. Na různé délce. Různě pevně. Různě dlouho. A – s různými lidmi v blízkosti.
A spojuje nás s Bohem a jeho dílem.
Odtud vlastní výzva k snášenlivosti a lásce. Držíme se společného pevného lana a jdeme stejným směrem. Tak proč se pošťuchovat nebo si házet klacky pod nohy.
Přeji druhému, jen ať se pevně drží! Ať se nepustí, ať to vydrží. A ať stejně jako já ve vichru života pociťuje úlevu a klid z toho, že je něco, co se nekymácí.
Ať stejně jako já, když je svírán otázkami proč a jak může povědět, nevím, ale pevně se držím. Láska – to je přát druhému, aby i když bude umírat, měl naději. Že zásluhou Kristovou se pevně smí držet, i když ho smysly opustí a vůle a schopnosti a život.
A když už to vůbec nepůjde a náš stisk poleví, pak nás On sám, svatý Bůh chytne za ruku a povede a převede. I údolím stínu smrti.
Láska k bližním znamená tedy mj. – nemusíš žárlit na ty, kdo mají také naději v nebi. Naopak, přej jim ji, modli se za ně a hleď, aby ji každý nalezl.
Kalvín říká – přemítání o nebeském životě uchvacuje naše city jak ke ctění Boha, tak k úsilí lásky.
3 Křesťané v Kolosách, Pardubicích i jinde vědí o té naději, protože i k nim přišlo slovo pravdy, evangelium. Přišlo. Pohyb z druhé strany. Od Boha. Bůh mluví. Boží slovo se dává na cestu a – Pavel píše – přišlo, dorazilo. Bůh zvolil slovo jako nosič své vůle. Slovem se dějí věci. Slovem se sám Bůh stává, aby to vše potvrdil. Přišlo od Boha.
A přináší ovoce, a roste. To smíme také vyznat, slovo Boží přináší ovoce, dějí se věci, které by se bez něj neděly.
4 Koloští se přesvědčili, že Boží milost je pravdivá. To je zvláštní slovo. Někdy se hledají důkazy, že Bible a Pán Bůh mají pravdu. Najde se kus plátna, nebo kosti v hrobě, archeologové objeví základy města a hned se listuje Biblí a hledá, kterému biblickému místu by to mohlo odpovídat.
Ale to není celá Boží pravda. Pravda je spíše je zpráva o události, ve které se projevila Boží moc.
Mnozí lidé upřímně řeknou – ano Bůh byl se mnou. Něco se stalo. Pán Bůh mě vyslyšel. Prosil jsem o to, a ono se stalo, někdy něco úplně jiného, ale bylo to ještě lepší. Oni vlastně vyjadřují – přesvědčil jsem se o Boží milosti že je pravdivá. Že Boží moc jedná. Že se to děje nejen na stránkách Bible ale i ve všední den i se mnou. Poznávám, s překvapením že to slovo přináší ovoce. A chci o tom druhým povědět.
Děkujme Bohu za sbor. Není to samozřejmém, není to málo. Za konkrétní sbory. Náš pardubický, v Huslenkách, sbor kde jsem vyrůstal, sbor kde kde žijí moje děti, sbor o němž jsem slyšel že má problémy nebo se na něj koná sbírka.
Máme naději zakotvenou v nebesích. To je dobré, Když se jí budeme držet, když se necháme chytit Bohem za ruku, nemůže to být špatně.
Důležité je držet stále a tvrdošíjně, že ta milost k nám přišla od Boha. Ne od nás. Tím se zamezí pýše, dohadování kdo je víc a kdo méně. Bůh to začal, on to podporuje.
Boží milost je pravdivá. Pravda je zpráva o události, ve které se projevila Boží moc. Ty události se dějí. Amen
Duchu svatý dávej nám odvahu spatřovat Boží milost v událostech všedního dne. Děkujeme za svůj sbor i za sbory, které ovlivnily náš život. Amen
