Text: 2Kr 6,8-23 Kazatel: František Plecháček
Kdykoli se aramejský král chystal do boje proti Izraeli, radíval se se svými služebníky: „Můj tábor bude na tom a tom místě.“ Muž Boží však izraelskému králi vždycky vzkazoval: „Dej si pozor a netáhni tímto místem, protože tam táboří Aramejci!“ Izraelský král posílal zvědy na místo, které mu muž Boží označil a před nímž ho varoval, aby se tam měl na pozoru; stalo se tak ne jednou nebo dvakrát. Ta věc pobouřila mysl aramejského krále; svolal své služebníky a řekl jim: „Proč mi neoznámíte, kdo z našich donáší izraelskému králi?“ Jeden z jeho služebníků řekl: „Nikoli, králi, můj pane. Je to prorok Elíša, který je v Izraeli. Ten oznamuje izraelskému králi i ta slova, která vyslovíš ve své ložnici.“ On poručil: „Jděte zjistit, kde je, a já ho dám zajmout.“ Oznámili mu: „Hle, je v Dótanu.“ Poslal tam koně a vozy a silný oddíl vojska. Přitáhli v noci a oblehli město. Za časného jitra vstal sluha muže Božího, vyšel ven, a hle, vojsko s koni a vozy obkličovalo město. Mládenec Elíšovi řekl: „Běda, můj pane, co teď budeme dělat?“ Odvětil: „Neboj se, protože s námi je jich víc než s nimi.“ Potom se Elíša modlil: „Hospodine, otevři mu prosím oči, aby viděl!“ Tu Hospodin otevřel mládenci oči a on uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů okolo Elíši. Když se k němu Aramejci začali stahovat, modlil se Elíša k Hospodinu: „Raň tento pronárod zaslepeností!“ I ranil je zaslepeností podle Elíšova slova. Elíša jim řekl: „To není ta cesta ani to město. Pojďte za mnou, dovedu vás k muži, kterého hledáte.“ A dovedl je do Samaří. Sotva vstoupili do Samaří, Elíša řekl: „Hospodine, otevři jim oči, ať vidí.“ Hospodin jim otevřel oči a spatřili, že jsou uprostřed Samaří. Když je uviděl izraelský král, řekl Elíšovi: „Můj otče, mám je dát pobít?“ Řekl mu: „Nepobíjej. Což jsi je zajal svým mečem a lukem, abys je pobil? Předlož jim chléb a vodu, ať jedí a pijí. Pak ať jdou ke svému pánu.“ Připravil jim tedy velkou hostinu. Když se najedli a napili, propustil je a oni odešli ke svému pánu. A aramejské hordy už nikdy nevpadly do izraelské země.
Milé sestry, milí bratři, milé děti, dnes si budeme vyprávět další z příběhů proroka Elíši. Izrael tehdy vedl válku a se svými sousedy Aramejci. Nebo možná spíš Aramejci vedli válku s Izraelem. Aramejský král se radil se svými služebníky: „Potáhneme tudy a zřídíme vojenský tábor na tom a tom místě.“ Proroku Elíšovi však Hospodin vždycky sdělil, kde se budou nepřátelé Izraele zrovna pohybovat, a Elíša tuhle informaci rychle vzkázal izraelskému králi. Izraelský král si sice říkal: „Jak jen to ten Elíša může vědět?!“ Poslal dané místo pro jistotu prozkoumat svými zvědy – a zjistil, že je to pravda a nepřátelům se vyhnul. Tak se Aramejcům pořád nedařilo Izraelce pořádně přepadnout.
Aramejského krále to pochopitelně naštvalo. Svolal své služebníky a řekl jim: „Někdo předává našim nepřátelům tajné informace. Určitě máme mezi sebou špiona. Koukejte ho rychle najít a já už s ním zatočím!“ Ale jeden ze služebníků králi odpověděl: „Promiň, králi, můj pane, ale je to jinak. V Izraeli totiž žije prorok Elíša. A ten je schopen jejich králi oznámit i slova, která, pane králi, vyslovíš ve své ložnici. Jemu nezůstane skryto vůbec nic!“
Aramejský král jen kulil oči, ale pak povídá: „Okamžitě zjistěte, kde ten prorok je, a já ho dám zajmout.“ A brzy mu špehové donesli zprávu: „Elíša je zrovna na návštěvě v městě Dótanu.“ Aramejský král se zaradoval a vyslal k Dótanu celou armádu. Vojsko přitáhlo v noci a oblehlo město.
Brzy ráno vstal mládenec, který Elíšovi pomáhal. Vyšel z domu ven – a zděsil se! Uviděl aramejské vojáky s koni a vozy, jak obkličují město. Hned běžel za Elíšou a volal: „Běda, můj pane, blíží se sem celá aramejská armáda! To vůbec nevypadá dobře, zdá se, že je s námi konec! Co jen budeme dělat?“ Ale prorok mu odpověděl: „Neboj se, protože s námi je jich víc než s nimi.“ Potom se Elíša modlil: „Hospodine, prosím, otevři mu oči, aby viděl!“ A Hospodin otevřel Elíšovu služebníkovi oči a on náhle uviděl, že je kolem nich spousta koní a ohnivých vozů – celá Boží armáda, mnohem mocnější než vojsko Aramejců.
Někdy, když na nás dolehne zmatek a strach, jako dolehl na toho mládence, také potřebujeme, aby nám Pán Bůh otevřel oči. To znamená, aby nám pomohl uvidět tu naši těžkou situaci jinýma očima a z úplně jiné strany. Abychom si mohli uvědomit, že naše trápení třeba není tak úplně beznadějné, jak se nám v tu chvíli zdá. Ale především si v takových těžkých okamžicích potřebujeme připomenout, že tu není jenom to, co nám momentálně nahání strach, ale že je tu přece také Bůh Hospodin, který si dokáže poradit, Bůh, který nám může pomoci.
Tohle si měl uvědomit také Elíšův sluha. Proto se tam objevila celá Boží armáda. Opravdu pro toho jednoho mládence, ne kvůli boji. Protože pokud čekáte, že se vzápětí strhla hrozná bitva a Aramejci byli poraženi, budete zklamaní. Nic takového se v tu chvíli nestalo. Jen jeden vyděšený mládenec zase trochu nabyl odvahy. A Elíša se opět modlil k Hospodinu.
Prorok Elíša se v tomhle příběhu vůbec hodně modlí. Možná až moc, mohlo by někoho napadnout. Ale modlitba je důležitá. A tenhle příběh nám připomíná, že když se modlíme, tak jen tak nevíříme vzduch, tak se opravdu něco děje. Náš příběh nevypráví pouze o veliké moci Elíši. On nebyl nějaký kouzelník, ale muž Boží, to znamená člověk v Hospodinových službách. Sloužil Hospodinu a věřil, že Pán Bůh je schopen zasáhnout i tam, kde veškeré lidské možnosti končí. Není tu řeč pouze o prorokovi, ale také o Bohu, který slyší modlitby svých věrných a odpovídá.
Aramejci už se blížili k městu a Elíša prosil: „Hospodine, raň ty nepřátelské vojáky zaslepeností!“ Zaslepenost není totéž co slepota. Aramejci nepřestali vidět. Ale najednou vůbec nevěděli, kde jsou. Byli dezorientovaní. Nepoznali ani Elíšu, když k nim vyšel. Elíša jim klidně povídá: „Pánové, já vím, vy hledáte muže Božího. Ale to jste si úplně spletli cestu. Pojďte za mnou, já vás k němu dovedu!“ A Elíša je vedl a celá aramejská armáda šla poslušně za ním. Prorok je dovedl do Samaří, hlavního města, kde sídlil izraelský král, pochopitelně i se svou armádou. Když je dovedl doprostřed Samaří, Elíša opět volal k Hospodinu: „Hospodine, otevři jim oči, ať vidí.“ Aramejci prohlédli – a viděli, že jsou uprostřed hlavního města svých nepřátel, úplně obklíčení a nemají žádnou šanci na útěk!
Izraelský král si zamnul ruce a v duchu si asi říkal: „Tak, výborně, teď to těm Aramejcům, kteří nás tolik let napadali, pěkně spočítáme! Ani jeden nevyvázne životem!“ Ovšem protože si velmi vážil proroka Elíši, nedal hned povel svým vojákům. Nejdřív se proroka uctivě zeptal: „Můj otče, teď je všechny pobijeme?“
Co myslíte, jak to bylo dál? Elíša jen kývnul a všichni se vrhli na ty nenáviděné Aramejce? Pokud jste předtím pozorně poslouchali čtení z evangelia, tak už možná tušíte, že to dopadlo jinak, než bychom čekali. Eliša izraelskému králi řekl: „Nezabíjej. Copak jsi je zajal ty? Dej jim chléb a vodu, ať se najedí a napijí, a pak je propusť domů.“ Izraelský král Elíšu poslechl a vystrojil aramejským vojákům velkou hostinu. Když se pořádně najedli a napili, propustil je domů. Celý příběh končí překvapivou zprávou: A aramejské hordy už nikdy nevpadly do izraelské země.
Zvláštní příběh, co říkáte? Nedávno jsem na biblické hodině pro děti vyprávěl o Boží lásce ke všem lidem a dostal jsem správnou otázku: Když má Bůh rád všechny lidi, má snad rád i vrahy? Vezměte si, že ti aramejští vojáci napáchali v izraelské zemi hodně zlého: zabíjeli, loupili, odvlékali lidi do otroctví. Ale Pán Bůh jim dal druhou šanci. A vůbec ne proto, že by snad schvaloval zabíjení nebo jiné zlo. Ne Elíša, ale sám Hospodin rozhodl, že už se nebude zabíjet, že se to musí zkusit jinak! Odpuštěním. Protože právě Hospodin nenávidí zabíjení a zlo v jakékoli podobě.
A tak místo pomsty následovala – hostina. A hostina, to v Bibli nikdy není jen tak nějaká svačinka – to je ruka podaná ke smíření! Nepřátelští vojáci, kraličtí překládají „lotříkové“ – a jistě to byli opravdu pěkní lotři!- dostali příležitost ke změně. A oni ji využili. Milosrdenství, které jim Izraelci na Boží příkaz prokázali, je změnilo. Odpuštění, kterého se jim dostalo, je proměnilo. Slitování, milosrdenství, odpuštění opravdu má takovou moc!
Nepovede se to vždycky a všude tak, jak bychom rádi. Navíc mi můžete namítnout, že takhle se přece nedá dělat velká, světová politika. Zlu je třeba se někdy postavit otevřeně na odpor. Ale biblické příběhy míří vždycky nejdřív do osobní roviny, mají v prvé řadě promlouvat do našich životů, do našich vztahů, sporů, různých těžkostí. Začíná to u každého z nás. Kdykoli se rozhodujeme, jestli na ránu odpovíme ještě silnější ranou, chce nám náš Bůh připomínat, že je dobré zkusit to jinak, protože láska je přece jen mocnější než nenávist a odpuštění lepší než pomsta.
Pane, děkujeme ti, že neodpovídáš na ránu ranou a na provinění tvrdým trestem. Děkujeme, že nám v Ježíšových slovech a skutcích ukazuješ lepší cestu a prosíme, dej, ať se necháme inspirovat a vést jeho příkladem. Amen.
