Text: Mk 8,22-26 Kazatel: František Plecháček
Přišli do Betsaidy. Přivedli k němu slepce a prosili jej, aby se ho dotkl. I vzaltoho slepého za ruku a vyvedl ho z vesnice; potřel mu slinou oči, vložil na něho ruce a ptal se ho: „Vidíš něco?“ On pozvedl oči a řekl: „Vidím lidi, vypadají jako stromy, a chodí.“ Potom mu znovu položil ruce na oči; slepý prohlédl, byl uzdraven a viděl všecko zcela zřetelně. Ježíš ho poslal domů a přikázal mu: „Ale do vesnice nechoď!“
Milé sestry, milí bratři, tento příběh je v některých ohledech dost zvláštní. Podrobně je tu popisován průběh léčení. Slepý není uzdraven jediným slovem nebo dotykem, jak to známe z jiných evangelijních příběhů. Úplné uzdravení stojí Ježíše hodně práce a námahy. O tohle tu právě jde: jak velká může být lidská slepota, ale především jak velkou práci si s námi Ježíš dává, jak moc mu záleží na tom, abychom viděli správně. Ano, nejenom dobře, ale správně. Nejedná se především o stav našeho zraku, jak ho může posoudit oční lékař. Jde o náš „zrak víry“. Je důležité, abychom Ježíše poznávali v jeho slovech a činech takového, jaký skutečně je – a tak ho také respektovali a následovali – abychom si ho nepřizpůsobovali svým přáním a plánům.
Když se tenhle zrak víry církvi zastře, povolává si náš Bůh lidi jako byl Mistr Jan Hus. Lidi, kteří církvi znovu připomenou, kdo je vlastně jejím Pánem a co od ní tento Pán očekává. Služebníky, kteří církev vedou zpět k Tomu, který má moc jí oči znovu otevřít, který jediný ji může uzdravit. Je to namáhavá, drsná práce. Mistra Jana – a mnohé další v dějinách – stála život. Práce těžká, ale nezbytná.
I pro Ježíše znamenalo uzdravování slepých, hluchých, němých i jinak postižených opravdový zápas. Byl to tvrdý boj, který je právě v tomhle příběhu aspoň naznačen. Evangelista líčí cestu Božího Syna naším světem jako neustálý boj s nemocemi a posedlostmi, se vším, co nás lidi trápí a svazuje. A tenhle zápas probíhá až dodnes. Pán Bůh dál bojuje o každého člověka – svým evangeliem. A tam, kde je radostná zvěst přijata jako slovo Boží, tam se otvírají lidem oči a oni poznávají svou vzdálenost od Boha, ale především rozpoznávají v Ježíši Kristu svého Spasitele, toho, který otevírá cestu k Bohu a umožňuje návrat.
Tím prvním ovšem je, aby se člověk dostal k Ježíšovi. Proto zveme své blízké i ostatní lidi do shromáždění církve, proto se snažíme, máme-li možnost, povědět jim o tom, v něhož věříme. Proto vyprávíme našim dětem příběhy z Písma a pokoušíme se je vést k víře. Děláme to v důvěře, že Ježíš je tím pravým, víry a důvěry hodným, komu je dobré svěřit celý život, který nás podrží i v čase zkoušek.
První, co Ježíš udělal, bylo, že slepého vzal za ruku a vyvedl ho ven z vesnice. A pak se mu věnoval. Vidíme, že to, čemu se dnes moderně říká „individuální přístup“, není tak úplně dnešním vynálezem. Myslím, že tenhle přístup vynalezl sám Bůh. Ježíš se každému, kdo se k němu obrací, věnuje osobně, dává mu svůj čas a pozornost, je připraven pomoci.
Dále je, jak už jsem zmínil, nezvykle podrobně popisován průběh uzdravování. Plivnutí do očí, o němž je tu řeč, používali prý tehdejší zázrační léčitelé. Ježíš se však k tomuhle prostředku neuchýlil jen proto, aby nevybočoval z řady, ale zřejmě hlavně kvůli tomu postiženému. Použil tehdy běžnou praktiku k tomu, aby slepý věděl, co s ním Ježíš dělá, aby tomu mohl rozumět.
Pán Bůh chce, abychom mu rozuměli. I na to má své lidi, teology, kazatele, jejichž úkolem je vždy nově, srozumitelně, přístupně tlumočit Boží slovo. A je dobré si připomínat bratry Cyrila a Metoděje a jejich úsilí o to, aby i slovanským národům znělo evangelium ve srozumitelném jazyce.
Jako by nám evangelista chtěl naznačit: ani pro Ježíše to není žádná hračka, otevřít člověku oči! Po první léčebné proceduře sice slepý „prohlédne“, ale ještě to zdaleka není ono: „Vidím lidi, vypadají jako stromy, a chodí,“ hlásí ten člověk Ježíšovi. To je ovšem ještě hodně neostré, zmatené, popletené vidění!
Zkusme si představit, že by zůstalo jen u tohohle prvního kontaktu. Polouzdravený by poděkoval a utíkal domů – a do konce života si pletl lidi se stromy a možná také stromy s lidmi. Rozumím tomu tak, že jedno letmé setkání s Ježíšem nestačí. Dnes se často stává i v duchovní oblasti, že lidé jen nakouknou, zkusí, ochutnají, a hned běží zase dál a zkoušejí něco jiného. Ale Ježíšovi je nutné dát čas, nechat ho, aby mohl v našich životech působit, aby proměňoval – uzdravoval nejenom naše vidění, ale i naše myšlenky, slova i činy. To je možné zase jen tak, že mu budeme naslouchat, že se budeme vracet k jeho slovu.
Ježíšovou vůlí je, abychom viděli správně – sebe i druhé lidi a svět kolem nás. A především abychom viděli správně jeho – a poznávali v něm svého Spasitele, Boha, kterému na nás záleží tolik, že se z lásky k nám stal člověkem a vydal se nám do rukou. Právě evangelista Marek klade velký důraz na soustavnou nechápavost a zatvrzelost učedníků, kteří nejsou pořád schopni pochopit, že Ježíš není Mesiášem, jakého by oni chtěli mít, ale podle Boží vůle. Tedy ne bojovník trestající hříšníky a drtící Boží nepřátele, ale tichý, pokorný, milosrdný Beránek, který se obětuje za druhé.
Ježíš své dobré dílo dokončil. V evangeliu je doslova psáno, že ten slepý „důkladně prohlédl a byl uveden do řádného stavu a viděl všechny věci zcela zřetelně!“ To není obyčejné „zázračné uzdravení.“ To je důkladná náprava a obnovení toho, co bylo porušeno a poničeno lidským hříchem. Bible tomu říká „nové stvoření“. Nový počátek, který si nikdo nemůže zařídit sám.
Otevření slepých očí a hluchých uší patřilo v židovském očekávání ke znamením mesiášského času. Tak o tom mluvil i prorok Izajáš, když volal k pokání zaslepený, Boží slovo neposlouchající Izrael. K jednomu z vrcholů jeho svědectví patří ono vyznání, které jsme slyšeli v prvním čtení. „I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy.“ A právě tohle se děje v setkání s Ježíšem. Slepé oči prohlédnou a rozpoznají v Ježíšovi Boha, který naštěstí neodpovídá běžným lidským představám, který všechny lidské představy nekonečně přesahuje – protože je mnohem laskavější a milosrdnější, než jsme se kdy odvažovali doufat.
Příběh končí Ježíšovým příkazem: Ale do vesnice nechoď!“ Některé NZ rukopisy přidávají „nikomu ve vesnici o tom neříkej!“ Proč? Protože Ježíš nestál o popularitu zázračného léčitele. Nemínil se začlenit do dlouhé řady divotvůrců. Náš příběh tak vlastně končí upozorněním, že není dobré klást příliš velký důraz na zázraky – i když se dějí v Ježíšově jménu. Ale zároveň je povzbuzením, že ve víře smíme očekávat i věci, které tak trochu odporují běžným lidským zkušenostem. Tím hlavním, oč tu jde, je v každém případě víra. Důvěra v Boha, který se nám dává poznat v Ježíšových činech lásky a slovech odpuštění.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za to, že si s každým z nás dáváš tu práci, abychom mohli vidět pravdivě. Prosíme tě, pomáhej nám správně se orientovat ve věcech víry i ve světě kolem nás, ať můžeme být druhým lidem pomocí v jejich trampotách a zápasech. Amen.
