Text L 12,13-21 | Kazatel: Daniel Ženatý
Někdo ze zástupu ho požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ 14 Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ 15 A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ 16 Pak jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. 17 Uvažoval o tom a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘ 18 Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby 19 a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘ 20 Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ 21 Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“
Nějaký muž.
Požádal Ježíše, aby domluvil jeho bratru, aby se s jím rozdělil o dědictví. Je to špatně? Ano i ne. Mohl být lakomý. Pak by to bylo špatně. Ale ten bratr mohl být lotr! Mohl jednat zle, byl silnější hrubý, a ten člověk prosí – pomoz mi! Pak bylo správné, že hledal pomoc!
Mít pořádek v majetku je správné. Napsat závěť taky.
Ježíš nechce rozhodovat, kdo je a kdo není v právu.
Ale dá radu. Informaci.
Poví, že život člověka nespočívá v nadbytku který má.
Chamtivost. Mít víc. Chamtivost nemá nikdy dost. Není schopná se radovat z toho, co má. Po něčem touží a když to má přestane to bavit a chce další. Ta slova o chamtivosti říká Ježíš jim. Tomu který se ptá, vzkazuje to jeho bratrovi, říká to těm, kteří poslouchali v zástupu. Říká to nám.
To snad víme. Nepodezírám nikoho z nás, že by to nevěděl. Nikoho kdo by si myslel, že čím víc bude mít, tím bude šťastnější.
A tomu muži který se ptá – a nám – řekne Ježíš podobenství.
V tom podobenství vystupuje muž – pozor abychom si ho nepletli s tím, který se ptá! Ten teď podobenství poslouchá. O muži v podobenství víme, že ho Bůh nazve bláznem. Ten muž v tom podobenství někde udělal chybu! Ale kde?
Obraz začíná. Tomu muži se hodně urodilo na polích. Je to špatně? Není. Když se urodí hodně obilí, brambor, jablek, vína, jsme rádi! Bohu děkujeme! Jen ať se na polích rodí dost a dost!
Uvažoval o tom a říkal si, co budu dělat s tou úrodou? Do stodol se mi nevleze, zbořím stodoly, postavím větší a tam všechno dám. Tady už to začíná být divné. Mluví sám se sebou. Ale ještě bychom ho obhájili, někdy taky mluvíme sami se sebou.
A že chce zbořit staré a postavit nové? Ve které rodině jste ještě nikdy nepřestavěli kůlnu, garáž, půdu, dům, byt? I my chceme zbořit garáž a kanceláře a postavit větší a pěknější. V tom taky není chyba.
Chyba byla v tom co si říkal dál. Až to shromáždím tak řeknu své duši, klidně si žij, jez a pij a buď veselé mysli, máš zásoby na mnoho let. A zase jemně – chyba nebyla v tom že plánoval, ale že bez váhání počítal s tím, že nějaký čas bude!
Všechno už měl ve své ruce – úrodu, stavby, stodoly, zásoby, jídlo pití. Neměl v ruce čas. A jednal jakoby čas v ruce měl.
Do příběhu se vloží Bůh. Jakoby se už nemohl dívat na to co ten muž dělá. Bůh vidí co ostatní vidět nemohou, vidí, že ten muž už žádný čas nemá! A tak zakřičí blázne! Ještě dnes v noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to co jsi nashromáždil? Oni už jdou a vyžádají si tvou duši. Oni už jdou a ty umřeš, a jednáš, jako bys měl před sebou tisíc let. Stavíš si tady stodoly na zemi, ale ty stodoly zde na zemi jsou tam shora z nebe trochu z ruky. Jsou ti úplně na nic.
Konec podobenství
To slyší muž, který žádal Ježíše, ať mu pomůže s bratrem a majetkem. To slyší lidé okolo, to slyšíme my.
Co slyšíme?
Že chamtivost je zlá,
že to co si nashromáždíme nám štěstí nepřinese.
A především, že nemáme v ruce čas. A jednáme, jako bychom měli. A to je špatně.
Jako ten muž v podobenství se staráme o zítřek, a dnešek nám ufrnkne pryč.
Chceme být připraveni jednou, ale nejsme připraveni teď.
Prakticky:
jednou si udělám na děti čas – a Bůh se možná směje a říká, jak to víš že budeš mít nějaký čas! Teď si ho udělej.
Pohádal jsem se s přítelem. Nechci to tak nechat, jednou za ním zajdu. Jak víš že bude nějaké jednou?
Dnes se mně do kostela nechce, půjdu příště.
K večeři Páně půjdu až příště.
Pohádáme se, třískneme dveřmi a vyjdeme z domu. Co když to byl poslední kontakt s našimi milými? Chceme, aby byl poslední?
Pane, zbavuj nás jistoty, že můžeme všechno. Že jak si věci naplánujeme, tak budou. Dáváš nám hodně svobody, o mnoha věcech můžeme rozhodovat. Ale o tom, jak dlouho zde budeme rozhodovat nemůžeme. Amen
Inspirováno i skvělou knihou Jiřího Mrázka, Lukášovská podobenství, Mlýn 2007
Někdo ze zástupu ho požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ 14 Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ 15 A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ 16 Pak jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. 17 Uvažoval o tom a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘ 18 Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby 19 a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘ 20 Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ 21 Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“
Lk 12,13-21
Nějaký muž.
Požádal Ježíše, aby domluvil jeho bratru, aby se s jím rozdělil o dědictví. Je to špatně? Ano i ne. Mohl být lakomý. Pak by to bylo špatně.
Ale ten bratr mohl být lotr! Mohl jednat zle, byl silnější hrubý, a ten člověk prosí – pomoz mi!
Pak bylo správné, že hledal pomoc!
Mít pořádek v majetku je správné. Napsat závěť taky.
Ježíš nechce rozhodovat, kdo je a kdo není v právu.
Ale dá radu. Informaci.
Poví, že život člověka nespočívá v nadbytku který má.
Chamtivost. Mít víc. Chamtivost nemá nikdy dost. Není schopná se radovat z toho, co má. Po něčem touží a když to má přestane to bavit a chce další.
Ta slova o chamtivosti říká Ježíš jim. Tomu který se ptá, vzkazuje to jeho bratrovi, říká to těm, kteří poslouchali v zástupu. Říká to nám.
To snad víme. Nepodezírám nikoho z nás, že by to nevěděl. Nikoho kdo by si myslel, že čím víc bude mít, tím bude šťastnější.
A tomu muži který se ptá – a nám – řekne Ježíš podobenství.
V tom podobenství vystupuje muž – pozor abychom si ho nepletli s tím, který se ptá! Ten teď podobenství poslouchá.
O muži v podobenství víme, že ho Bůh nazve bláznem. Ten muž v tom podobenství někde udělal chybu! Ale kde?
Obraz začíná. Tomu muži se hodně urodilo na polích.
Je to špatně? Není. Když se urodí hodně obilí, brambor, jablek, vína, jsme rádi! Bohu děkujeme! Jen ať se na polích rodí dost a dost!
Uvažoval o tom a říkal si, co budu dělat s tou úrodou? Do stodol se mi nevleze, zbořím stodoly, postavím větší a tam všechno dám.
Tady už to začíná být divné. Mluví sám se sebou. Ale ještě bychom ho obhájili, někdy taky mluvíme sami se sebou.
A že chce zbořit staré a postavit nové? Ve které rodině jste ještě nikdy nepřestavěli kůlnu, garáž, půdu, dům, byt? I my chceme zbořit garáž a kanceláře a postavit větší a pěknější. V tom taky není chyba.
Chyba byla v tom co si říkal dál. Až to shromáždím tak řeknu své duši, klidně si žij, jez a pij a buď veselé mysli, máš zásoby na mnoho let.
A zase jemně – chyba nebyla v tom že plánoval, ale že bez váhání počítal s tím, že nějaký čas bude!
Všechno už měl ve své ruce – úrodu, stavby, stodoly, zásoby, jídlo pití.
Neměl v ruce čas. A jednal jakoby čas v ruce měl.
Do příběhu se vloží Bůh. Jakoby se už nemohl dívat na to co ten muž dělá. Bůh vidí co ostatní vidět nemohou, vidí, že ten muž už žádný čas nemá!
A tak zakřičí blázne! Ještě dnes v noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to co jsi nashromáždil?
Oni už jdou a vyžádají si tvou duši. Oni už jdou a ty umřeš, a jednáš, jako bys měl před sebou tisíc let. Stavíš si tady stodoly na zemi, ale ty stodoly zde na zemi jsou tam shora z nebe trochu z ruky. Jsou ti úplně na nic.
Konec podobenství
To slyší muž, který žádal Ježíše, ať mu pomůže s bratrem a majetkem. To slyší lidé okolo, to slyšíme my.
Co slyšíme?
Že chamtivost je zlá,
že to co si nashromáždíme nám štěstí nepřinese.
A především, že nemáme v ruce čas. A jednáme, jako bychom měli. A to je špatně.
Jako ten muž v podobenství se staráme o zítřek, a dnešek nám ufrnkne pryč.
Chceme být připraveni jednou, ale nejsme připraveni teď.
Prakticky:
jednou si udělám na děti čas – a Bůh se možná směje a říká, jak to víš že budeš mít nějaký čas! Teď si hop udělej.
Pohádal jsem se s přítelem. Nechci to tak nechat, jednou za ním zajdu. Jak víš že bude nějaké jednou?
Dnes se mně do kostela nechce, půjdu příště.
K večeři Páně půjdu až příště.
Pohádáme se, třískneme dveřmi a vyjdeme z domu. Co když to byl poslední kontakt s našimi milými? Chceme, aby byl poslední?
Pane, zbavuj nás jistoty, že můžeme všechno. Že jak si věci naplánujeme, tak budou. Dáváš nám hodně svobody, o mnoha věcech můžeme rozhodovat. Ale o tom, jak dlouho zde budeme rozhodovat nemůžeme. Amen
Inspirováno i skvělou knihou Jiřího Mrázka, Lukášovská podobenství, Mlýn 2007
