Text Lk 15,11-32 | Kazatel: Daniel Ženatý
Ježíš řekl: „Jeden člověk měl dva syny. 12 Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. 13 Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. 14 A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. 15 Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. 16 A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. 17 Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! 18 Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. 19 Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ 20 I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. 21 Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‘ 22 Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. 23 Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, 24 protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit. 25 Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. 26 Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. 27 On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ 28 I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. 29 Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. 3031 On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. 32 Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘
L 15,11-32
Otec – Bůh, 1. syn – my, 2. syn – my
Mladší chce majetek který mu připadá.
Myslel si ten nejmladší, že už je sám sobě pánem?
Myslíme si, že to zvládneme sami, bez Boha?
Otec jim – jim! – rozdělil své jmění.
Otec mladšímu nic nerozmlouval. Asi věděl, že to je marné.
Nejmladší syn všechno vyměnil za peníze.
Neschopnost vidět bohatství, primitivní touha směnit to za peníze.
Na konci řekne Otec druhému synovi – vše co mám je tvoje! Také on stávající bohatství neviděl. Neschopnost obou vidět bohatství. Naše neschopnost?
A šel do světa.
Člověk se vydá do světa sám. Naivní představa že to nějak sám přežiji. Bez Boha, bez lidí.
Utrácel, žil si jak se mu líbilo.
Nepoměr. Jak dlouho dobré věci vznikají! a v jakém momentu je to fuč! Krápník v jeskyni roste tisíciletí, hlupák jej ulomí za vteřinu.
Na zemi přišla krize a hlad – něco přišlo, co nebylo v jeho moci. Existuje něco, co on neovlivní.
Byl rád že mohl pást vepře. Měl takový hlad, že by i ty slupky jedl. Nedostával je.
Byl na tom zle. Neměl nic. Ani otce, ani peníze, ani kam jít. Padl na dno.
Šel do sebe.
Geniální obrat. Šel do sebe. Vše kolem stojí za nic. Ať se to změní? Ne. Tudy ne. Já se musím změnit! Jít do sebe…Došlo mu, že on se musí změnit. Ne druzí! Ne svět!
První krok v jití to sebe – svítá – kolik nádeníků kteří u otce slouží má chleba nazbyt!
Rozhodnutí, vstanu a půjdu domů. Klíčové pro člověka!
Všichni kdo padli, kdo zkazili život, kdo selhali, kdo na dně – pořád existuje šance.
Ví, že se něco změnilo. Že něco rozbil. Že věci už nejsou jak byly dřív.
Nejsem hoden se nazývat tvým synem. To je má pozice. Takhle jsem dopadl. To je teď má pozice.
Otec. Viděl ho, ještě když byl syn daleko. Byl hnut lítostí! Běžel k němu, objal ho a políbil!
Syn něco rozbil. Otec je celý. Synovo jednání jej nerozbilo. Neurazilo.
Máme to dobré v češtině – urazit někoho – jako bychom ho kousek odštípli.
Otec je celý. Bůh je celý. Neodštíplý. Neuražený.
On otec je schopen s uraženým a pomuchlaným životem svého syna schopen něco dělat!
Bůh je schopen s našimi životy něco dělat!
Jeho milosrdenství nás proměňuje! Dává naději! Život je zase možný!
Však už otec přikazuje – oděv, na ruku prsten, zabijte vykrmené tele, udělejte hostinu! Hodujme!
Protože, chápete, protože tento můj syn byl mrtev a zase žije! Ztratil se a je nalezen!
Zázraky se dějí! Jupí! A začali se veselit….
Takový je to Bůh, co bylo mrtvé má moc vzkřísit k životu!
Starší bratr. Na počátku dostal nač měl nárok.
Vracel se domů z pole. Pracoval, dřel, zaprášený a zpocený. Už byl skoro doma, slyšel hudbě zpěv, co se to děje?
Služebník referuje – vrátil se tvůj bratr a otec dal zabít vykrmené tele, že ho má doma zase živého a zdravého.
Bratr se rozhněval. Nechtěl jít dovnitř.
Urazil se. Kousek se z něho odštíplo. Nebyl celý.
SOS! Také potřebuje pomoc! Ne posměch! Pomoc!
Jde o to, zda pomoc přijme! Zda pozná, že problém je v něm. Zda půjde do sebe, vstane a dá se na cestu domů k Otci!
Proč se urazil? V čem tkví jeho problém?
Setkal se s láskou která směřovala k druhému! Ne k němu. Vadilo mu, že se druhému daří dobře! Jako Kainovi vadí, že se Abelovi vede dobře.
Uraženost z této příčiny je zlá a zhoubná. Zachvacuje lidi bez rozdílu věku, vzdělání, často ty kdo jsou slušní, pracují, mají věci v pořádku. Těm vadí, když vidí lásku která směřuje k druhým!
Co pro nás? Nenechat se urazit, odštěpit tím, že se na druhé valí dobro a na nás ne. Vydržet to. A radovat se z toho! Naučit se v tom vidět požehnání!
Syn otci vyčítá: Tolik let slouží, dobře pracuje, nikdy neporušil žádný příkaz. Já nedostal ani kůzle, on tele! Stříká z toho sebelítost, mně ani kůzle a jemu vykrmené tele.
Otec odpoví stručně, jakoby smutně. Ty jsi stále se mnou a všecko co mám, je tvé!
Copak to nevidíš? Tvé bohatství je v tom, že jsi se mnou a všecko co mám je tvé.
Možná by dodal – copak nevidíš bohatství které máš? Copak je také musíš směnit na peníze abys je viděl, jako tvůj bratr? Copak nemáš x krát více než vykrmené tele?
Závěr:
Někdy si myslíme, že sami rozumíme životu lépe než všichni dohromady i než Bůh. Spadneme na zem. Natlučeme si. Existuje naděje kudy z toho. Jít do sebe, vstát a jít domů k Otci.
Otec byl hnut lítostí. Boží milosrdenství spravuje a zceluje co jsme pokazili a pošpinili. To je síla života! Bez ní to nejde! V něm je naděje pro naše pomuchlané životy. Boží milosrdenství požehná, dovrší naše rozhodnut jít do sebe.
Někdy jsme uražení proto, že se druhým děje dobro. A ne nám. Možná si hýčkáme své uražení, ani kůzle pro nás, ostatní tučné tele. Je to nebezpečné! Sežere nás to!
Ale je z toho východisko. Existuje naděje. Smíme jít do sebe. Přestat obviňovat okolí, že je takové jaké je a nechce se změnit. Rozhodnout se, vstát, a jít domů k Otci. Boží milost nám jde vstříc. U Boha je všeho dost pro druhé i pro mne. Proto mohu žít dobře a spokojeně.
Amen
Pane, tvé milosrdenství tvoří život. Bez něj to nejde. Někdy jsme jako ten první syn. Naivní a pyšní a natlučeme si pusu. Někdy jsme jako ten druhý syn. Uražení, když se druhým děje láska a ne nám. Možná častěji jsme ti druzí. Pracujeme, dřeme a nevidíme bohatství kolem nás. Prosíme, těm kdo spadnou na dno i těm kdo se hloupě urazí dej poznat. Existuje naděje. Jít do sebe, vstát, a jít k tobě domů. Tam je všeho dost. Amen
