Text: Ř 8,14-17 Kazatel: Daniel Ženatý
Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!
Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.
Boží moc, která Ježíše vzkřísila z mrtvých, nenechá nikoho z nás na holičkách. Boží moc nás očistí a připojí ke vzkříšenému Kristu. Už nyní to užíváme, stali jsme se dědici toho, co slovy ani povědět nelze.
Jste rádi? Těší vás to? Cítíme z toho tu sílu? Smí se nám rozlít pokoj po těle. Zaplavit vděčnost. To podstatné je hotovo. Už se nám nemůže vést špatně, i když budeme nemocní, i když budeme procházet bolestí a trápením. Kristus tak také procházel, a jak to panečku skončilo. Ano, jistě, bude to zde na zemi ještě bolet, zápas mezi dobrem a zlem nekončí. Ale. Dobře to dopadne.
Radujeme se z toho. A zároveň. Zároveň slyšme, že s každým takovým potěšením a ujištěním, nás Bůh vede k pohybu směrem od nás ven. Pocit štěstí v nás je odrazovým můstkem k činu. Tak třeba Kristus utěšuje – neboj se malé stádce, patříš Bohu! A vzápětí přidá – a proto jdi, a rozdej, co máš, prodej to, máš přece poklad v nebi, rozdej své pozemské poklady… Náročné. Těžké. Bůh nám dává své království a z toho plyne – nic tu nepotřebuješ, máš všechno.
Těžko se vysmekneme dnes z myšlenek na migranty. Miliony lidí hledají domov. Představme si své rodiče, děti, vnuky – válka jim zničila domy, města, oni prodají zbytky, které zůstaly a jdou. Bez nároků na jídlo, teplo, postel, práci, bez nároků na nedělní oběd a podvečení procházku.
Co s tím? Je to nové. Pro každého z nás. Dotýká se nás to. A cítíme, že to s někým vidíme stejně, a s někým se neshodneme. Trápí nás to. S kým jsem si dosud skvěle rozumně, si náhle nerozumím. I na církevní půdě. Tam kde jsme toho tolik zažili, přijali, zvládli, tolik bohoslužeb, sbírek, setkání. Tak velké společné bohatství máme. To přece něco znamená. A přece nás pohled na uprchlíky dělí. Nemá smysl někoho urážet, že to vidí jinak, ani ironicky napadat. Máme různé životní příběhy a zkušenosti. I když se na to – zatím – díváme jinak, smíme mluvit o tom společném. O základu. A základem je – víra, že nám Bůh vše dává, podstatné zařídil, a chce po nás, abychom to rozdávali dál.
Zdá se, že to je, kromě jiného, i zkouška naší víry. Co jsme dosud slyšeli, přijali, teď máme osvědčit, k čemu nám to je. Všechny příběhy o Abrahamovi, prorocích, Ježíšovi jsou v nás. Umíme Otče náš, apoštolské vyznání, známe texty krásných písní. Nikdo se nás neptal, a nastává mobilizace naší víry. Teorie už bylo dost, nastává praxe. Jde do tuhého. Nikdo neví, jak to bude. Všichni hledají. A křesťane – k čemu tě tvá víra vede? Jak to prosakuje do života, co jsi přijal? Jak vážně vezmeš, že následuješ Krista, že jsi člověk Kristův? Každý z nás je těmito otázkami svírán. Já také. Neznám na ně snadnou odpověď. Ale znovu to rezonuje, opakují se dva refrény:
A – Boží moc, která Ježíše vzkřísila z mrtvých, mne nenechá na holičkách. Boží moc mne očistí a připojí ke Vzkříšenému Kristu.
B – Danieli, Karle, Tomáši, Mařenko, Alenko, a další, co s tím?.. Hledáme odpověď v Bibli – co k tomu Bible?
Lot přijal hosty, cizince a před jeho dveřmi se shromáždil dav místních, který chtěl hosty lynčovat. Lot šel před dveře, mluvil s nimi, marně. Až Hospodin musel zasáhnout. Hospodin zasáhl ve prospěch Lota a hostů. Zastal se jich, jasně řekl, ano takhle to je správně co činil Lot, hosty přijímat!
Ježíš sytil zástup, moc toho neměl, a všichni se nasytili, a ještě zbylo! Zdálo se to nemožné a přece nikdo neměl hlad a ještě zbylo, kdyby se někdo opozdil.
Ježíš jedl s lidmi pochybné pověsti, až to vadilo. Proč to dělá? Protože Boží záchrana se děje způsobem přijímání a vítání nových. Boží království je proces, který je založen na přijímání, není založen na vylučování.
Pavel to rozdělí na život podle těla a život podle ducha. Život podle těla je žít jakoby Božího zásahu nebylo. Život podle Ducha je to risknout, a spolehnout na to, že Bůh ví, co dělá, když drží palce Lotovi a sedá si ke stolu s těmi, kdo jsou úplně na dně.
Souvisí to se svobodou. Jsme svobodní. Jsme synové, jsme dcery Boží. Každý z nás. A proto, že jsme svobodní, proto smíme vyjít vstříc těm, kdo potřebují pomoc.
Ještě – mluvím s lidmi a vím, že se objevuje úzkost, že „ti lidé“ přinesou násilí, budou divocí, nebudou poslouchat zákony… Za nikoho se zaručit nelze. Ale určitě, a za to ručím, mezi nimi bude zhruba takové procento darebáků, jaké je mezi Čechy, Slováky, Maďary a dalšími. A podobně tak i dobrých poctivých lidí. Kolik je u nás dobrých lidí na sto obyvatel, tolik jich zhruba bude mezi migranty.
**
Boží moc, která Ježíše vzkřísila z mrtvých, mne, vás, nenechá na pospas smrti. Boží moc nás očistí a připojí ke vzkříšenému Kristu.
A proto. A proto se pokoušejme jednat tak, jak jednal Ježíš. A Boží Duch nás osvobodí od strachu, že budeme mít málo.
Bože, vyznáváme, že nevíme, co dělat s miliony těch, kdo nic nemají a chtějí někde žít. Změkčuj naše srdce, abychom nebyli tvrdí. Dávej víru, že v tobě máme vše, a proto smíme mít naději pro druhé. Odpusť nám, pokud jsme toho už o tobě tolik slyšeli, a vůbec nás nerozechvěje, že cokoli jsme učinili tomu kdo je úplně na dně, učinili jsme tobě.
Prosíme za národy Evropy. Otevři naše duše a srdce, aby to nebyly jen škvírky, kterými se koukáme ven.
Prosíme za ty, kdo právě teď mají odřené nohy, hlad a horečku, prší, a oni trčí v cizí zemi někde uprostřed pole. Dej ať potkají anděla a ne mafiána. Prosím, dej nám odvahu a moudrost, abychom věděli jak bojovat proti společnému šiřiteli krutostí a zla, totiž proti islámskému státu. Prosíme za mír na Ukrajině, za naše krajany a naše sbory.
Obrať náš neklidný zrak i do našich bytů, k sousedům, do ulic města, nemocnic a sociálních zařízení. Vnášej tam i skrze nás pokoj a smíření… Amen
