Text: Mk 1,40-45 Kazatel: František Plecháček
Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn. Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč a nařídil mu: „Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“ On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad.
Milé sestry, milí bratři, s malomocenstvím dnes v našem prostoru (naštěstí) nemáme zkušenost. Trápí nás jiné nemoci – rakovina, infarkty, deprese… Ale důležitější než druh choroby je, co v Ježíšově době malomocenství pro postiženého znamenalo. O čem není sporu: zdraví je vysoce ceněný statek. Skloňuje se dnes ve všech možných pádech a souvislostech – zdravé potraviny, zdravé životní prostředí, zdravý životní styl… Takže bychom příběh o uzdravení malomocného mohli číst prostě jako příběh o zázračném uzdravení. Když ten chudák za Ježíšem přišel a pěkně prosil, tak ho Ježíš uzdravil – podobně jako mnoho dalších předtím i potom. Ovšem to by bylo trochu málo.
On totiž ten malomocný nemohl za někým jen tak přijít. Už tím, že se k Ježíšovi přiblížil, prokázal odvahu – a víru. Malomocenství neznamenalo jen hroznou bolest, zápach, pomalé rozpadání se zaživa, ale také vyloučení ze společnosti, tedy sociální izolaci. Ale bylo ještě hůř – protože malomocný byl také vyloučen ze společenství Božího lidu, z bohoslužebného života. A to znamenalo: odloučení od Boha! Prý měli malomocní v té době v podstatě status „chodících mrtvol.“
Také s ohledem na starozákonní příběh, který jsme četli v knize Numeri, byla tahle nemoc považována za Boží trest. Na malomocné bylo tedy pohlíženo jako na ty, kteří nesou následky nějakého provinění. Ti postižení trpěli s pocitem: „Bůh se na mě hněvá. Ztratil jsem přístup k trůnu milosti.“ Tohle je dobré vědět, abychom mohli pochopit, kdo se ta tady k Ježíšovi blíží.
Musela ho vést velká důvěra, když přestoupil zákaz a přiblížil se k rabínovi z Nazareta. Muž, který v lidsky naprosto bezvýchodné situaci hledá východisko – u Ježíše. „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Proč ne prostě „prosím, uzdrav mě“? Ne, není to výkřik úzkostné pochybnosti, jestli se Ježíš vůbec bude chtít zabývat ztraceným případem. Tohle „chceš-li“ znamená vyznání víry a zároveň uznání naprosté Ježíšovy svrchovanosti – svrchovanosti Krále, Mesiáše. Pravý opak přístupu kdy se Pánu Bohu diktuje: Kdybys Bože opravdu byl a kdybys nás měl rád, tak bys nikdy nedopustil… tak bys pro mě udělal… tak bys už dávno zatočil s tím a tím lumpem…“ Nebožák, kterému zbývá už jen jedna naděje tady vyznává: „Chceš-li, můžeš. Buď vůle tvá!“
Vyznání, na které Ježíš odpovídá „chci“. Odpovídá slitováním. Jako musel malomocný nešťastník ve své tísni sebrat odvahu a porušit příkaz, který ho vylučoval ze lidského společenství, tak nyní také Ježíš prokazuje odvahu, když se nemocného dotýká. A jeho dotek v tu chvíli překračuje všechny hranice a propasti, překonává všechny překážky mezi člověkem a Bohem.
Proč tu ale nemocný i Ježíš důsledně mluví o očištění, a ne o uzdravení? Protože tu v našem příběhu jde opravdu o víc než jen o tělesné uzdravení. Jde o smíření s Bohem, obnovu vztahu, porušeného lidským hříchem. V Markově evangeliu hned po očištění malomocného následuje uzdravení ochrnutého. Čtyři muži dostanou s velikou námahou svého těžce postiženého kamaráda až k Ježíšovi. Co následuje? Uzdravení? Ne. Nejdříve slovo: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Tohle je ten hlavní problém – na který ani medicína ani žádná lidská věda nestačí! Ale pod Ježíšovým dotekem, pod mocí jeho slova každá lidská nečistota mizí.
Teď se ještě vrátím k příběhu Mojžíše, Mirjam a Árona. Je tu totiž důležitý rozdíl. Za Mirjam postiženou malomocenstvím tam prosí Áron Mojžíše a Mojžíš volá k Hospodinu. A Hospodin uzdraví. Malomocenství, podle svědectví SZ totiž může uzdravit jedině Bůh. Když tedy Ježíš uzdravuje malomocného, má to být pro všechny čtenáře a posluchače evangelia jasný signál: Pozor! Zde je někdo ještě větší a důležitější než Mojžíš. V tomhle prostém rabínovi z Nazareta přichází a jedná sám Hospodin! Přesto, že na to tenhle Ježíš vůbec nevypadá! Dlouho očekávaný čas vysvobození je z ničeho nic tady! Očištění malomocného má být jasným znamením pro kněze, k nimž Ježíš uzdraveného posílá. Svědectvím pro ně i pro všechen lid:
Bůh, kterého jste tolikrát nahněvali a poslali k šípku, přichází. Bůh, k němuž jste se otočili zády, je tady! A nepřišel proto, aby vám všechny ty menší i větší urážky a poťouchlosti jednou provždy spočítal. Chce vás smířit, vysvobodit, očistit od všech nánosů pýchy, sobectví a pokrytectví a dát vám nový život. Ne že by se neměl proč hněvat. Ale nad hněvem vítězí jeho slitování. Jeho láska je silnější než spravedlivý hněv.
Kam se vlastně ty naše hříchy poděly? Ježíš nad nimi jen tak nemávl rukou. Nikde v evangeliu neříká: „Ale však se zas tolik nestalo. Stačí, když už o hříchu nebudeme mluvit, a bude to v pohodě.“ Ježíš vzal všechny ty naše větší i menší nečistoty a špinavosti na sebe. Proto přináší očištění a nový život.
Pozoruhodný je důraz, s jakým Ježíš zakazuje o uzdravení mluvit. Český překlad je i tady poněkud uhlazený. Ježíš uzdravenému „pohrozil, vyhodil ho a nařídil mu: Koukej, nikomu nic neříkej!“ Z toho je zřejmé, že Ježíš za žádnou cenu nechtěl získat pověst zázračného léčitele. Nemínil se zařadit do galerie slavných divotvůrců starověku. Odpověď na otázku, proč to tak nechtěl, přináší závěr našeho příběhu.
Ten uzdravený si totiž tak nějak nemohl pomoci a rozhlásil zprávu o svém vysvobození po celém kraji. Ježíš se stal velice populární. Ale kupodivu toho nevyužil. Protože za ním sice přicházely davy, ale ne kvůli zvěsti o Božím království, ale právě kvůli pověsti zázračného léčitele.
Co z toho plyne pro nás? Měli bychom tohle Ježíšovo přání respektovat. Stále se ptát, jak o Ježíši mluvit, aby to bylo co nejpřiměřenější. Nesnažit se lákat lidi na zázračná uzdravení. Ale zároveň jim nezamlčovat, že Ježíš opravdu může. Bůh může učinit nad každé naše pomyšlení. Bůh má moc očistit.
Tuhle důvěru sdílel také Mistr Jan Hus. Před pár lety jsem se o něm dočetl – v článku významného českého myslitele – že prý upadl do hereze morálního rigorismu. Do češtiny si to překládám tak, že, podle autora článku, Hus chtěl po církvi, po křesťanech příliš mnoho. A po něm toho chtěli po církvi příliš mnoho také čeští bratří a další, když si přáli církev pěknou, čistou.
Jistě, nám farářům stále hrozí, že toho budeme chtít po křesťanech, po svých bratrech a sestrách příliš mnoho, že budeme na lidi klást nepřiměřené nároky a pustě moralizovat. Ale na druhou stranu – cožpak se můžeme úsilí o hezčí, čistší, Bohu milou církev někdy vzdát?
V každém případě: Jan Hus nekázal jen morálku. Rozhodující je, že věděl, kdo jediný může církev opravdu očistit a uzdravit. Proto lidi prosté i učené, přátele i protivníky odkazoval ke Kristu a jeho slovu. Očištění a uzdravení, smíření s Bohem, obnovení vztahu je možné. Ne proto, že bychom si to my nějak dovedli zařídit, ale protože Pán Bůh má dost prostředků, aby nám pomohl, dost lásky, aby nás, všelijak umazané, přijal.
Je stále třeba k němu volat s odvahou toho malomocného, s vytrvalostí ženy Syrofeničanky, která měla doma nemocnou dcerku. Smíme k Bohu přistupovat s důvěrou pohanského setníka: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu, ale řekni jen slovo – a budu uzdraven.“
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že jsi nezůstal v bezpečné vzdálenosti od našich trápení a problémů. Přibližuješ se až na dotek, chceš tu být s námi a pro nás. Prosíme tě, dotýkej se nás svým svatým Duchem, abychom se nestranili trpících, ale dovedli k nim přistupovat s láskou, pochopením, trpělivostí. Amen.