Text: L 9,51-56 Kazatel: František Plecháček
Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam jej nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A šli do jiné vesnice.
Milé setry, milí bratři, milé děti, příběh, který si dnes budeme vyprávět, nalezneme v 9. kapitole evangelia podle Lukáše, v. 51-56. Ale na úvod chci připomenout výrok, který jsme slyšeli před měsícem. Svědectví o tom, jak to chodí v Božím království. Vrcholí jím podobenství o dělnících na vinici. Vzpomene si někdo? „Poslední budou první a první poslední.“
Nejde v něm však především o to, že Pán Bůh si přehází pořadí jak sám bude chtít – a že tedy snad nemá moc cenu se o něco dobrého snažit, protože nakonec bude stejně všechno jinak. Znamená to, že v Božím království se dostane na všechny, že pro všechny bude dost – bez ohledu na zásluhy a výkony. Rozhodující je, aby člověk přijal Boží pozvání a chtěl se zúčastnit!
Náš dnešní příběh se odehrává na cestě do Jeruzaléma. Ježíš se vydává do Jeruzaléma, aby tam dokončil své poslání a naplnil vůli svého nebeského Otce. Ví, že ho tam sice čeká přímo královské uvítání, ale také nenávist mocných nepřátel, kteří se ho budou chtít jednou provždy zbavit. Přesto se Ježíš na tuhle cestu vydal. Neutekl, nikam se neschoval, nezůstal sedět doma v Nazaretu. Věděl, že zápas, který v Jeruzalémě podstoupí, přijde k dobru nám všem. Vydal se na cestu, aby nás vysvobodil – z moci hříchu, z moci zla.
Ježíš bydlel v Galileji, v krajině na sever od Jeruzaléma. Cestou do Jeruzaléma musel projít Samařskem. To bylo území obývané Samařany. A tihle Samařané neměli rádi Židy. A Židé Samařany. Vzájemné odcizení trvalo dlouho. Židé dokonce, když k tomu dostali příležitost, zbořili Samařanům jejich oblíbený kostel. Od té doby to mezi nimi bylo opravdu špatné. A protože Ježíš byl Žid, bylo možné, že přijdou nějaké potíže. A k těm také skutečně došlo.
Patří bohužel i k realitě našich dnů, že někteří lidé nemají v lásce jiné lidi. Někdy panuje letitá nedůvěra mezi celými skupinami různých národností nebo náboženského vyznání. Na tomhle se ani během celých staletí nic zásadního nezměnilo. Už jsem řekl, že na Ježíše čekalo nebezpečí v Jeruzalémě. Ale na potíže narazil ještě daleko dřív.
Protože na cestě se člověk potřebuje také někde najíst a vyspat, poslal Ježíš před sebou učedníky, aby v jedné samařské vesnici našli nocleh a zařídili, co bude třeba. Jenže v té vesnici Ježíše nepřijali. Poznali, že je Žid a míří do Jeruzaléma, toho města, jehož obyvatele nesnášeli. A tak řekli: „Kdepak. Tady u nás přenocovat nemůžete. Běžte někam jinam!“
Vzpomeňte si: Ježíš podobnou situaci zažil hned při svém narození! Tehdy v Betlémě se pro něho a jeho rodiče také nenašlo místo pod střechou. Skončil v krmítku pro dobytek. A tady opět sdílí podobný úděl, jako tisíce lidí, kteří právě v tento čas prchají před válkou a bídou a přicházejí do Evropy – a nejednou slyší: „Tady u nás být nemůžete, běžte jinam. My vás tady nechceme!“
Není vůbec nic hezkého, nechat utahané a hladové poutníky přede dveřmi. Ježíšovy učedníky to pěkně naštvalo, zvlášť Jakuba a Jana. A dostali nápad: „Pane, chtěl bys, abychom na ně přivolali oheň z nebe, aby je pohltil?“ Co taky jiného s těmi Samaritány než je pořádně ztrestat!
Ti chlapci si přitom vzpomněli na jeden z příběhů proroka Eliáše. Prorok tehdy svými slovy pěkně rozzlobil izraelského krále. A král se rozhodl, že si na proroka pořádně došlápne – a poslal pro něho celý oddíl vojáků. Jenže armáda se při zatýkání Elijáše tak nějak „vypařila…“ Byla to tehdy jiná situace, prorokovi šlo o život. Posílat ale oheň na vesnici Samařanů?
Ježíš tenhle nápad učedníků nepřivítal: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A Ježíš to řekl s velkým důrazem, dá se říci, že učedníky pořádně pokáral a napomenul. Myslel tím: „Přátelé, už jste nějaký čas se mnou, slyšíte má slova, vidíte, co dělám, jak lidem pomáhám. Ale jako byste se ode mě ještě nic nenaučili, jako byste vůbec nic nepochopili! Já jsem přece nepřišel lidi soudit a trestat nebo dokonce hubit! Mým úkolem je lidi zachránit, vysvobodit. Tohle mi uložil Bůh, můj nebeský Otec. Proto taky jdeme nyní do Jeruzaléma. A záchrana, kterou mi Otec uložil, se netýká jenom těch, které máte rádi a s nimiž jste kamarádi. Vysvobozeni ze svých vin mají být i ti, které rádi nemáte. Boží dílo platí pro všechny!“
Ještě je asi třeba malé vysvětlení k tomu „Synu člověka“: Ježíš, když v evangeliu mluví sám o sobě, používá někdy právě tenhle titul. „Syna člověka“ očekávali Židé jako Vládce, Soudce a Vysvoboditele, kterého pošle Bůh. A tenhle Bohem poslaný Král a Soudce tady říká: „Já jsem nepřišel lidi soudit a trestat a hubit, ale zachránit.“ A to je přece skvělá zpráva!
Slyšeli jsme dnes z žalmu 103, že Hospodin „s námi nenakládá podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí… Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.“ Náš dnešní příběh ale svědčí o tom, že náš Bůh se slitovává i nad lidmi, kteří se ho nebojí, kteří ho zatím neuznávají a nerespektují.
Ne proto, že by mu bylo jedno, jestli ho někdo jako Boha uznává či ne. Ani ne proto, že by snad byl slabý a bezradný a neměl moc zakročit. Slitovává se, protože nás všechny miluje a chce dát i těm, kteří o něm zatím nevědí, dostatek času, aby mohli zaslechnout jeho slovo a s radostí přijmout, co pro nás připravil. Náš Bůh chce, aby se všichni lidé dozvěděli, že je má rád a chce jim dát to, co jinde nenajdou: svobodu, radost, pokoj a trvalou naději. Proto přišel Ježíš mezi nás. Proto se za nás obětoval.
Děkujeme, Pane Ježíši Kriste, za to, že jsi přišel, abys nás osvobodil od pýchy a sobectví, a také od hněvu a touhy po odplatě. Prosíme, veď nás a uč nás, abychom tě nejenom slyšeli, ale také ti správně rozuměli, abychom se k tobě hlásili nejen slovem, ale i činem. Amen.
